nar. 2. 6. 1990

Komu a kde se narodil

Jeho rodným krajem je Vysočina, konkrétně obec Košetice, kousek od Pelhřimova. Malá víska není v jeho představách místem, kde by chtěl trvale žít, ale je to jeho domov. Do 27 let tam jezdil jako student každý víkend, za rodiči i fotbalovým týmem, za který nastupoval k nedělním utkáním. I dnes, když řekne "jedu domů", myslí tím rodiště. Přesto, že už žije svůj život a bydlí v Hostivicích u Prahy. Taťka pracoval v agrodružstvu, pochází z Vysočiny, mamka je pošťačka a vyrostla ve vesnici kousek od Kolína. Táta jezdil jako mladý s kombajnem a poslali je na žně právě ke Kolínu. Na jedné zdejší zábavě potkal mámu. Táta měří 192 cm, máma 155 cm. Prababička prohlásila: "Renka, na zábavě jsou inženýři, jdi se tam podívat." Když ho mamka přivedla domů, tak ho prababička schválila. Maminka byla vždy otevřená povaha, veselá, už prý na té první zábavě skočila tátovi na záda. Pavel má povahu po ní. Táta je vážnější, i Pavlova sestra, ale rádi se jejich střeštěnostmi nechají nakazit. K rodičům cítili jako děti respekt, když táta "vychovával", měli jeho velkou ruku otisknutou přes celý zadek. Nezbývalo než zavřít oči a zatnout zuby. Ne vždy to bylo adekvátní, ale zasloužené. Nebyli bohatí, mnoho věcí, které si přáli, nedostali. Tehdy byli naštvaní, cítili to jako křivdu, když jim pak ale rodiče něco koupili, dokázali si toho vážit. Přenesl si to do dospělosti. Na dovolenou do zahraničí nejezdili, jezdili pouze na hory, a to celá blízká rodina z mamčiny strany, takže obsadili celou chatu. Když mu bylo deset let, rodiče začali stavět dům, pomáhali všichni. Nejdál byli na Slovensku u příbuzných, kousek od Bánské Bystrice, odkud pocházela prababička. U moře byl poprvé na kurzu windsurfingu, když studoval bakaláře v Budějovicích. Pavel byl nešika, na co sáhnul, to rozbil, upustil, rozlomil. Byl živý kluk, který neposeděl. Rodiče pečlivě sledovali jejich výsledky ve škole a učit se museli i o prázdninách. U babičky v Kolíně to byly galeje. Měli s sebou cvičné sešity a hned po snídani se museli pustit do úkolů a úloh. Na co už babička nestačila, přebraly sestřenice. Rodičům záleželo na jejich vzdělání a táta jim až do vysoké školy platil všechno, co ke studiu potřebovali. Je za to vděčný.

Dětské vzpomínky

Ve vesnici byla škola, obchod, hospoda, benzínka, hasiči, doktor i zubař, kulturní dům, fotbalisti, myslivci, ale především se u nich jezdil superkros. A tak většinu času trávili venku, jezdili na kolech a hráli si na závodníky. Jezdili i na superkrosovou trať, stála tam železná tribuna, pod kterou se dalo vlézt. Po závodech tam naběhli a sbírali peníze, které divákům propadly. Před bytovkami byl jemný štěrk a protože většina otců byli zemědělci, hráli si pro změnu na velké traktory, kombajny a jiné stroje. A samozřejmě sporty, fotbal, florbal, tenis, chtěl být ve všem nejlepší. Sestra byla o dva roky starší a dělala mu naschvály. "Pajánek, mazánek," těžce to nesla. Měli společný pokoj a to bylo bitevní pole. Totální válka. I když byla starší, nepřeprala ho, síly byly vyrovnané. Když boj vrcholil, vstoupila máma, dostali na zadek a na chvíli zavládl klid. V dospělosti, zejména, když oba studovali vysokou školu, se sblížili a dnes jsou si oporou, nedají na sebe dopustit. Když měli na základní škole vyplnit, čím by chtěli být, neví proč, ale napsal truhlář. Snad pod dojmem předcházející návštěvy truhlářského učiliště v rámci dnu otevřených dveří. Nastoupil tedy na obor operátor dřevařské výroby, současně tam studovaly dívky obor oděvní výroby. Teoretické předměty měli společně, což bylo pro dospívající kluky terno. Po maturitě se rozhodl zčista jasna, že se chce věnovat sportu. Nakonec uspěl u přijímacích zkoušek na pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích k jednooborovému studiu tělesné výchovy, magisterské studium pak zakončil na FTVS v Praze.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Fotbal patřil k jeho každodenním dětským hrám na travnatém plácku za bytovkou. Jeden chytal a všichni ostatní hráli proti všem. Dvanáct lidí, bitky, nikdo nikomu nic nedaroval. Bylo mu dvanáct, když taťkovi na jedné z třídních schůzek řekl třídní učitel, že by měl zkusit hrát někde fotbal. Nejdříve začal v Hořepníku, kde se hrál okresní přebor žáků, pak šel do Pacova. Při jednom přátelském utkání ho viděli trenéři z Jihlavy. Vzali si ho na zkoušku, líbil se jim, ale znamenalo to přestěhovat se z domova na internát. Na takovou změnu nebyl připravený. Nelituje, ale občas ho napadne, jak by se jeho fotbalový život odvíjel. Dal přednost studiu, i když v dorostu vykopali divizi v Pelhřimově a fotbal ho vlastně provázel i v době vysokoškolských studií. Většinou hrál zálohu, byl rychlý, běhavý, levák. Když psal magisterskou práci, spolupracoval s Duklou. Dostal kontakt na Petra Fišara, ale první, koho potkal, byl Michal Kolomazník. Byla zima a Pavel nevěděl, že kluci trénují v tělocvičně na ZŠ Antonína Čermáka. Na Julisce mu vrátný řekl: "Ale pan Fišar tady není, viděl jsem ho odcházet." Zaslechl to "Máza", který šel kolem. Vzal telefon a volal Fišarovi: "Péťo, mám tady mladého, hledá tě a jmenuje se Papež." Jejich první setkání trvalo tři hodiny a Petr Fišar ho zakončil nabídkou, jestli nechce začít trénovat. "Vážně?" zeptal se nevěřícně a ohromilo ho to. "Tak přijď ve středu na trénink," rozloučil se Fíša. Pavel přišel a zůstal. Ke svému tělovýchovnému studiu přidal postupně trenérské licence, nyní studuje "Áčko" a patří k trenérským oporám klubu.

Těžké chvíle

Velmi těžce vždy nesl konce svých vztahů, v jeho citlivosti každý rozchod znamenal trauma. Bylo to psychicky náročné, ale díky tomu se zase otevřely a proměnily vztahy v rodině. Začali se bavit o věcech, které byly do té doby nevyřčené. Mnohé dodatečně pochopil. Například neznal svoje dědečky. Babička z Kolína byla rozvedená a mluvit o dědovi bylo tabu. Jako dospělý se za ní rozjel a dověděl se proč. Měl dlouhodobé problémy s alkoholem, nakonec se upil a utopil v hasičské nádrži. Druhého dědu ze strany táty znal, jenže netušil, že je nevlastní. Máma domlouvala tátovi, že by to měl říct. Přišli na to se sestrou sami, protože našli školní sešity po taťkovi, kde bylo napsáno Dalibor Brázda. Takže svého pravého dědu také nepoznal. Nakonec, když mu bylo třináct a byl sám doma, zazvonil telefon a on se dozvěděl, že "pan Brázda" zemřel. Tak odešel tátův otec, který v jejich životech neexistoval. Stále má obě babičky, prababička se dožila 95 let. Závěr jejího života byl náročný, i když se v plné vitalitě dožila 90 let. Pak ji však postihla mozková mrtvice, lékaři ji nedávali žádnou šanci, ale ona se nevzdala. Přežila, nicméně ochrnutá na levou stranu těla, upoutaná na vozík. Babička se o ni starala pět let jako o malé dítě. Vnímal to jako obrovskou oběť, dřinu, ale také lásku. Do poslední chvíle se ptala "kde je Pavel". Vozili ji na vozíku nebo si k ní sedli a povídali si ovšem, co prožili. Jednoho dne, když byl na cestě z brigády, mu před odjezdem v autě zazvonil telefon, volala mamka, že prababička zemřela. "Jeď opatrně," řekli mu rodiče. Svým způsobem to bylo vysvobození pro ni i okolí, ale pro něj první setkání s konečností.

Láska, rodina a jiné záliby

Všechny jeho lásky byly z jeho strany velmi intenzivní. První přinesla velkou bolest. Potkali se v sedmnácti, rozešli se a zase sešli, pak spolu chodili skoro 8 let, nakonec si našla jiného. Dnes ví, že k sobě nebyli upřímní, sestra mu domlouvala, že to není holka pro něj, ale on si trval na svém. Po rozchodu byl dlouho sám a na svatbě kamaráda, kterému byl za svědka, potkal svědkyni, která se právě rozešla se svým partnerem. A po "léčbě" Pavlem se k němu zase vrátila. Do všech vztahů vstupoval vždy se srdcem na dlani, romantik, co skládal holkám básničky. Dnes je zamilovaný, jeho slečna hraje fotbal za Duklu, když ji poznal, váhal, zdála se mu příliš mladá. Nakonec ji na fotbalovém kempu v Chotýšanech pozval na východ slunce, ona byla unavená, chtěla jen na procházku, ale on ji přesvědčil. Vzal polštář, deku, vyrazili před pátou ráno. Bylo to hezké, když slunce vyšlo, ještě na hodinku usnuli. Když jí přivezl domů, maminka po jeho odjezdu prohlásila: "Pěkný taxikář". Pavel bere rodinu velmi vážně, když se vdávala sestra, oznámil jí, že pokud nebude jejím svědkem, tak na svatbu nejde. Řekl to jako žert, samozřejmě by na svatbu šel, ale mrzelo by ho to. Bral to jako závazek a byl hrdý, že své sestře dosvědčí tak velký životní okamžik. Na svatbě mu hodně záleží, i když ví, že se zamiloval do dívky, která má ještě dost času a před sebou studia na vysoké škole.

Když dostudoval a začal trénovat na Dukle, oslovila ho ředitelka Lesní školky Olga Hynková. Hledali lektora a když odešla na mateřskou dovolenou, nastoupil místo ní. Nebyl tam však učitelem, ale jak v lesních školkách říkají, průvodcem dětí světem. Pracovali hodně se dřevem, sekali, řezali a jeho vždycky bavila manuální práce. Zároveň začal chodit do truhlárny, využil své řemeslo, které je jeho koníčkem dodnes. Vyrobil si postel ze starých trámů nebo nábytek na zahradu nebo taky manželskou postel pro rodiče. Tento svůj um využívá dnes i jako pedagog na základní škole, kde učí tělesnou výchovu a dílny. Dřív viděl jen fotbal a nic víc. Dnes si nedá vzít chvíle prožité s blízkými. Je skromný, zodpovědný, blázen do pořádku, někdy má pocit, že to až přehání. Přemýšlí, jaký by byl člověk, kdyby nebyl na Dukle. Neumí si odpovědět, ale ví, že tady mu vštípili snahu být čestný, empatický, otevřený a spravedlivý.

Životní motto

Chovej se k ostatním přesně tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.

Pavel Papež působí na Dukle od roku 2014, prošel si kategoriemi Školičky, předpřípravky, mladší a starší přípravky a starších žáků.

Na fotkách:

- jízda na motorce

- pracant od mala

- ve školce

- na zabíjačce u tety (s pejskem)

- výlet v Brdech s přítelkyní

- v lesní školce na slavnosti Loučení předškoláků

- v lesní školce

- promoce FTVS s rodiči a sestrou

- fotbal TJ Slavoj Pacov - starší žáci