nar. 14. 7. 1966

Komu a kde se narodil

Jeho rodným městem je Praha, ale jak už jméno napovídá, vyrůstal v rodině s německými kořeny, táta se narodil rakousko-německým rodičům. Dědeček sloužil ve Wehrmachtu, odkud se mu podařilo utéct, utekl tak z ozbrojených sil Třetí říše a při návratu do Německa by ho čekala poprava. A tak si s babičkou vytvořili pouta v Čechách. I když Günterův tatínek až do sedmi let neuměl česky a babička mluvila zvláštní češtinou celý život. Rodiče pracovali v cihelně, denně vstávali v půl páté, táta ctil domácí řád a pořádek, věci musely být na svém místě a všechno mělo svůj čas. Nikdy nezaspal do práce a nic nezmeškal. Byl po babičce germánská nátura, pedant, ale zároveň vlídná povaha, takže Günter, který ho respektoval, se ho však nikdy nebál. Dokonce s ním měl v dětství bližší vztah než s mámou, která pobývala často mimo domov. Táta ho zásadně ovlivnil.

Dětské vzpomínky

Dědeček byl porybný a tak brával Güntera o prázdninách na ryby. Vyráželi ve čtyři ráno, pozorovali, jak se probouzejí les i řeka. Vzhledem k tomu, že rodiče tak brzy vstávali do práce, celý školní věk, až do 14 let, chodil Günter spát v osm hodin večer. Vyrůstal s o 10 let starší sestrou, která se ho snažila chránit, zvlášť když vztah rodičů směřoval dramaticky ke svému konci. Měl rád hudbu, hrál na zobcovou flétnu a trumpetu, vystupoval s dechovkou. Když se večer vracel z koncertů, čekával ho táta u vlaku. Byl jistotou jeho dětství.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

První si s ním kopal táta, který ho přivedl v sedmi letech na Duklu. Vybavují se mu kluci, kteří si nevěděli rady s jeho jménem. Musel jim ho opakovat mnohokrát a v duchu si říkal, proč já nejsem třeba Jirka Novák. Opačné pocity však měl na vrcholu své kariéry, kdy hrál německou bundesligu a každý zápas byl svátek. Po jednom z nich, kdy dal nevídaný gól, vyšla jeho fotografie na titulu německých novin, na které mu přidali křídla, nad hlavu svatozář a titulek zněl: "Bittengel, fotbalový anděl". Mezitím prošel dlouhou cestu mládeží Dukly, v A týmu symbolicky vystřídal Ladislava Vízka, podílel se na poslední významné éře Dukly v pohárové Evropě, oblékal česko-slovenský i český reprezentační dres. Ve 30 letech se vrátil zpět a po největší krizi "rodného klubu", kdy se odstěhoval do Příbrami, byl coby trenér a posléze sportovní ředitel u toho, když se vrátila zpět mezi prvoligovou elitu. V současnosti je manažerem mládeže klubu, je jednou z jeho legend, která se navíc těším velmi dobré pověsti etické a lidské.

Těžké chvíle

První souvisely se ztrátou rodiny, svobody , kamarádů i fotbalu. Když se rodiče rozváděli, rozhodli se, že ho dají do vojenského gymnázia, aby byl pod dozorem a oni mohli vyřešit své problémy. Bylo mu 14, malý, hubený, skoro dítě, uniforma na něm visela. Zavřeli ho do kasáren, kde potkal všechno, od čeho ho chtěli uchránit "na svobodě". Grázly, zloděje, drogy, alkohol, řev zkrachovalých lampasáků. Z šoku se v osamění vzpamatovával celý rok. Především však přišel o možnost hrát fotbal. V Dukle patřil vždycky k nejlepším a tak se časem vedení podařilo prosadit výjimku, aby se mohl vrátit do týmu a přitom dál pobývat v kasárnách. Lehké to nebylo, vedle učení musel plnit další vojenské povinnosti, služby, úklidy, hlídky třeba celou noc, od šesti od rána škrábání brambor a další výpomoc v kuchyni. Ale na konci té dřiny čekala radost - možnost jít na trénink či na zápas.

Další životní zlom byl zcela jistě odchod otce. Měl v pozdějším věku mírně padlý koutek, pravděpodobně prodělal lehkou mozkovou mrtvici, aniž by to věděl. Pak ho dostihla ta smrtelná. Cestou do nemocnice ještě komunikoval, druhý den dokonce vstal z postele, oholil se, povídal si s ním. Třetí den nastala krize. Günter jel zrovna na trénink, když mu volala sestra. Trénovat nebyl schopen, omluvil se a rozjel se do nemocnice. Ta cesta byla nekonečná. Nemohl vůbec dojet. Zastavil, plakal. A zase jel. Stále víc se mu podobá. Vyžaduje pořádek a řád, ale přitom u něj vítězí cit nad tvrdostí.

Třetí životní zkouška ho přepadla nečekaně a týkala se vlastního zdraví. Nikdy v životě nebýval nemocný, dokonce i zranění se mu v jeho kariéře zázračně vyhýbala. Tentokrát však byl verdikt jasný, podstoupil chemoterapie, léčba byla úspěšná a on byl silný. Svou motivaci pojmenoval jednoduše: "Chci tu být s těmi a pro ty, kteří mě mají rádi."

Láska, rodina a jiné záliby

Svou životní lásku potkal už na základní škole. Zamilovali se, když byl ve druhém ročníku gymnázia. Byla mu světlem, díky kterému lépe snášel prostředí kasáren. Snažili se scházet jak jen to šlo, neměli žádnou možnost komunikace, jen někdy se mu podařilo tajně zavolat vojenským telefonem. A tak si psali zamilované dopisy. To jim zůstalo, i když byl třeba na delším soustředění. Narodily se jim dvě děti, prožili společný krásný čas v zahraničí, přežili i dobu, kdy byl hodně mimo domov a Lenka zůstávala na mnoho věcí sama. Dnes milují svá vnoučata a Günter stvrdil svou pověst, že je "běžcem na dlouho trať", i když na hřišti vynikal svou rychlostí. Rád usedne na svou motorku a vydá se na další desítky zápasů, ve kterých pozoruje mladé talenty svého klubu.

Životní motto

"Nechci být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí." Albert Einstein

Günter Bittengel působí v Dukle na mládeži ze všech nejdéle. Už jako malý oblékal její dres, později ji trénoval a již mnoho let se podílí na chodu klubu.

Na fotkách:

- s manželkou Lenkou a vnučkami

- s týmem mladších žáků Dukly (stojí vlevo od brankáře

- v hráčském dresu

- na Duklakempech (je patronem od vzniku)

- při prvních narozeninách