nar. 11. 9. 1991

Komu a kde se narodil
Rodiče pocházejí z pražských Dejvic, seznámili se ve skautu, tehdy se mu říkalo Lesní oddíl. Znají se od svých šesti let a od šestnácti už spolu chodili. Mamince bylo devatenáct, když se Jakub narodil. Byl vlastně s rodiči už na jejich svatbě, i když ještě v mámině bříšku. Narodil se do bohnického bytu, ale první domov, který si on sám pamatuje, je na Barrandově, kam se odstěhovali po narození sestry, to mu byly dva roky. Tam bydlel do jedna dvaceti let. A v dalším barrandovském bytě pak pobýval už sám až do svých sedmadvaceti. Rodiče v bytě jeho dětství žijí dodnes. Mnoho let sdíleli domácnost s babičkou, měla největší pokoj, Jakub se sestrou se dělili o společný. Jak dospívali, babička se rozhodla odstěhovat a uvolnit jim místo, takže v šestnácti letech získal prostor jen sám pro sebe. Nikdy nevnímal nějakou větší rodinnou krizi, a pokud jí rodiče zažívali, nevěděl o tom. Jezdili spolu na výlety, na dovolené, do hor v Itálii. Prožil dětství v bezpečném zázemí a pohodě, i když byl táta výbušnější povahy, stejně jako jeho otec. Jakub je asi první v generaci, komu se daří vrozenou impulzivnost ovládat. Možná i proto, že se mu to nikdy jako klukovi nelíbilo. Je spíš po mámě pohodář. Maminka je akční a přitom přizpůsobivá, obětavá, nic není problém. Hrála národní házenou, ke sportu má vztah i táta. Byl vedoucím na lesních táborech a už jako malého bral Kubu s sebou. Rodiče měli spoustu kamarádů a tak jejich rodina byla společenská, otevřená, plná přátel.

Dětské vzpomínky

Táta vlastnil restauraci, maminka pracovala jako zdravotní sestra. Školu studovala večerně, Kuba už byl na světě a tak ho hlídala babička. Byla pravidelně také prvním člověkem, za kterým běžel, když měl průšvih. Svěřil se jí a ona to vždy nějak nenásilně sdělila mámě. Táta byl autorita, ale „babi“ se ho nijak neobávala a jela si své „sólo“. Jakub byl divoký kluk ze sídliště. Čas venku strávený s kamarády byl zásadní. Všechno potřebovali vědět a ve všem soupeřili. Zvlášť o holky. A tak pořád museli být venku, aby o něco nepřišli. S druhou partou zase hráli fotbal, díky tomu udržel své rozjívení v mezích a nezlobil ještě víc. Základní školou prošel v pohodě, ale střední průmyslová škola dopravní byl naprostý omyl. Jediné, co bylo přínosem, že si udělal řidičský průkaz zadarmo. Jinak prožíval trauma, vůbec nevěděl, co tam dělá. A tak začal systém dvou omluvných listů a absencí. Ráno vstal s mámou, odešel do školy a za půl hodiny se do prázdného bytu vrátil. Samozřejmě propadal. Rodiče to zvládli v neobyčejném klidu, snad věřili, že to nějak dopadne a on nakonec skutečně odmaturoval. Nový život mu začal nečekaným přijetím na FTVS, skončil totiž u přijímacích zkoušek těsně pod čarou. Už zasedl do lavice na jiné škole, zrovna hrál s kamarádem piškvorky, když mu zazvonil telefon. Zvedl ho a volali z fakulty tělovýchovy a sportu, že byl přijat.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Fotbal začal hrát v první třídě. Bylo to v Motorletu, kde byl hráčem s přestávkami až do dospělosti. Ty přestávky však byly důležité. Někdy kolem 13 let byl přeřazen do B týmu a paradoxně mu to přineslo mnoho radosti. Na rozdíl od áčka tu necítil vyhrocené konkurenční prostředí, byli skvělá parta kluků, které fotbal bavil. Jako B tým měli hrát divizi, nakonec z toho sešlo a tak odešli do Modřan. Sedli si s místními kluky a zábava zvaná fotbal pokračovala. Po třech měsících přišel trenér A týmu Motorletu, aby se vrátil. Nabídku odmítl, ačkoliv mohl hrát ligovou soutěž. Převážily negativní vzpomínky. V Modřanech se mu dařilo a nabídka přišla znovu po půl roce. Opět nechtěl, ale vedení Motorletu se rozhodlo, že mu v Modřanech neprodlouží hostování. Táta řekl, ať to tedy zkusí, ale Kubovi se hrozně nechtělo. Vracel se mezi kluky, z nichž některé nemusel, neměl dobré pocity. Ale fotbalově se mu návrat velmi vydařil. Vlastně díky tátovi u fotbalu zůstal, jinak by to už vzdal. Stal se kapitánem prvoligového týmu a byl jím až do devatenácti let. Okusil první zápasy mužů ve třetí lize, nakonec prožil dva hezké roky v Berouně. A opět přišli z Motorletu, aby se vrátil. Několikrát se to opakovalo. On však na vysoké škole začal hrát za Uhelné sklady a hrál tam osm let. Studium ho hrozně bavilo a změnil se mu svět. Potkal svou současnou ženu a rozhodli se po studiích společně odjet do Austrálie. Pobyt se nakonec prodloužil na celý rok. Po návratu začal učit na základní škole a trénovat mládež. Má trenérskou A licenci. Pohovor v jednom z pražských klubů trval asi 4 minuty a odešel. Dva dny na to dostal spojení na Petra Fišara v Dukle. Tahle schůzka byla naopak dlouhá a otevřená. Vzpomíná si, jak rozevřel své žluté papíry, na kterých má plány na celou sezónu. Mimochodem ty žluté papíry má pořád stejné. Když se přišel podívat na první tréninky, kolega Pavel Papež klukům řekl: „Přišel se na vás podívat trenér z Ajaxu.“ Když ke stejnému týmu nastoupil za tři roky jako hlavní trenér, kluci mu říkali: „Vy jste podobný jednomu trenérovi z Ajaxu.“ Dnes je Dukla jeho trenérským domovem již pět let.

Těžké chvíle
Jistě k nim v době dospívání patřily i ty fotbalové, odchody a návraty. Zcela jistě se trápil na střední škole a nebylo mu dobře. Ale první zásadní strach zažil při narození syna. Od té doby ví, jak je šťastný, že porod probíhal v nemocnici. Vznikly komplikace, které doma nikdo nevyřeší. Měli velké štěstí a on zažil opravdu nejtěžší chvíle ve svém životě. Vše probíhalo normálně, ale najednou nastal zvrat. Nevěděl, co se děje. Z toho klidu a ticha začali všichni spěchat, dvě sestry, dva doktoři, řekli jen, čekejte tady, za manželkou ho nepustili. Nesnesitelných dvacet minut. Konečně přišla zpráva – máte kluka. Narodil se jako boxer, modrý jak šmoula, museli ho rozdýchávat, ale všechno dobře dopadlo.

Láska, rodina a jiné záliby

Jakub je ženatý dva roky. Znali se na vysoké škole od prvního ročníku. Studovali stejný obor, táhlo je tom k sobě, ale oba někoho měli. Ve třetím ročníku spolu začali chodit, dnes je to osm let. Odjet do Austrálie byl její nápad, sám by to určitě nepodnikl. Ještě předtím spolu surfovali v Portugalsku, oba milují moře a vlny. V Austrálii studovala a pracovala v kavárně, on uklízel luxusní domy s osmi koupelnami a výtahem k moři. Cestovali a poznávali svět. Cítil, že už by chtěl rodinu a tak u jednoho z krásných rakouských jezer jí požádal o ruku. Ochotně řekla ano. Šťastné chvíle, které završilo narození Eliáše. Uvědomil si, že mámy jsou fakt „hustý“. Jeho žena má pro fotbal velké pochopení, chodí na zápasy, celá rodina jezdí společně na soustředění i na duklácké kempy v Chotýšanech. U Rakovníka na Křivoklátsku vlastní mlýn, kde žil její děda a kde měli i svatbu. Dnes tam pořádají obřady jiným, už jich proběhlo asi čtyřicet. Objekt nejen rekonstruovali, je tam dvacet postelí, dvě koupelny, ale i proměnili v místo zamilovaných. A do Austrálie by se zase chtěli podívat, možná při své letošní cestě na Srí Lanku.

Životní motto

Cesta je cíl.

A taky - žij a chovej se tak, aby ses za sebe nikdy nemusel stydět.

Jakub Sainer přišel poprvé na Duklu v roce 2019, prošel si trojročník žáci - dorost po boku Pavla Sedláčka, nyní je lodivodem žákovského trojročníku U12-U14, aktuálně u ročníku 2011 v U13.

Na fotkách:

-