nar. 25. 7. 1987

Komu a kde se narodil

Sice se narodil v porodnici v Praze, ale rodiče žili v Neratovicích, které se staly Patrikovým domovem. Neratovice jsou městem chemického průmyslu, takže vyrostl na klasickém sídlišti mezi paneláky. Stěhovali se několikrát z menšího bytu do většího, v tom posledním žijí rodiče dodnes. I on v něm prožil nejdelší čas, předcházející si vybavuje jen matně. Táta se s mámou seznámil přes jejího bratra, se kterým byl v Bulharsku. Vytvořili rodinu, která byla pro děti zázemím a bezpečím. Oba byli sportovní typy, velice aktivní, táta ještě nedávno běhal maraton. Máma se věnovala atletice, táta hrál druhou fotbalovou ligu za Neratovice, takže trávil hodně času na hřišti a Patrik odmalička s ním. Základní školu měl u nosu, u ní hřiště, kde hrávali fotbal. V zimě ho polili vodou a na řadu přišel hokej. Rodiče na ně viděli z okna. Neratovice v té době nebyly úplně bezpečným místem, žila v nich velká komunita Rómů, před kterými občas museli utéct a měli z nich respekt. Táta se s mámou doplňovali i ve výchově, platila metoda "cukr a bič", ale Patrik byl klidný, bezproblémový kluk, dokonce dbal na pořádek víc než jeho o sedm a půl roku mladší sestra. V současnosti dodává, že se v tomto směru karta trochu obrací :).

Dětské vzpomínky

Většinu svého volného času trávil venku, takže pro něj narození sestry nebyla žádná velká změna. Pamatuje si, že se byl na ni podívat v porodnici, sahal na její malé ručičky, ale podstata mu nedocházela. Vlastně vyrůstali trochu jako dva jedináčci, sestra na to občas žehrala, zejména, když na chalupě zmizeli s bratranci a ona za nimi jen smutně koukala. Prarodiče z tátovy strany měli malou chalupu v Polici nad Metují, rodiče pak u Nechanické přehrady. Tam trávili půlku léta, celé dny v lese, u vody, nadšení volností a krásnou přírodou, doma se v podstatě jen najedli. Z máminy strany znali pouze babičku, o dědovi nevěděli nic, ani máma svého otce neznala. Babička byla svobodnou matkou, což v té době rozhodně nebylo jednoduché. Patrik byl skutečně pohodový kluk, dobře se učil, na základní škole mu hodně pomáhala fotografická paměť, díky které byl schopen v rychlosti vstřebat množství informací. V podstatě ho "minula" i puberta, žádné buřičství se nekonalo, takže i soužití se sestrou v jednom pokoji zvládali. Konec konců když ona dospívala, Patrik po gymnáziu, které studoval v Mělníku, odcházel na vysokou školu.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Díky otci kopal v podstatě odjakživa, od šesti let už v klubu v Neratovicích, ale v té době hrál souběžně ještě hokej. Fotbal zvítězil, protože ho nebavilo náročné oblékání, zpocený byl dřív než vylezl z šatny. Táta na něj nevyvíjel žádný velký tlak, přesto byl Patrik raději, když na zápase nebyl. Snad nechtěl být hodnocen. A už poměrně brzy hodně přemýšlel co, jak a proč na tréninku dělají. První předzvěst jeho trenérské cesty. V Neratovicích prožil celý svůj fotbalový život, hrál zde druhou dorosteneckou ligu a později i za muže. Do 16 let nebyl nikdy zraněný. Pak si to však vybral několikanásobně. Nejdřív zpřetrhané vazy v kotníku, v osmnácti letech při zápase tříštivá zlomenina bérce. V podstatě mu zázrakem zachránili nohu, šrouby v ní měl další dva roky. Díky tomu nemohl ani na přijímací zkoušky na FTVS, při zátěži noha bolela a on musel volit jinou alternativu. Na gymnáziu měl rád češtinu, šel mu sloh, tak zvolil pedagogickou fakultu obor tělocvik a čeština na fakultě v Ústí nad Labem. Zjistil však, že na vysoké škole je čeština především o lingvistice, což ho nebavilo, navíc si uvědomil, že nechce být učitelem. Chodil ale na dobrovolné předměty týkající se tělovýchovy a v tomto oboru se intenzivně vzdělával. Díky vážnému zranění dvakrát musel dlouhodobě opustit hráčskou kariéru, ale fotbal mu chyběl a už v osmnácti letech začal působit v Neratovicích jako trenér. Nejprve u přípravek, po necelých třech letech dostal na starost celou mládež. Ročník, který osobně vedl, byl mimořádně vydařený a Patrik měl pocit, že mnozí z nich by mohli hrát na vyšší úrovni. Se zájmem tehdy sledoval, jak se vyvíjí mládež Dukly Praha a oslovil Petra Fišara. Poslal do Dukly pět kluků a najednou bylo logické, aby do toho dukelského vlaku naskočil jako trenér společně s nimi. Dnes je v klubu již jedenáct let, pět let ještě dokonce souběžně vedl i mládež v Neratovicích. Má nejvyšší trenérskou profesionální licenci pro mládež a patří k trenérským stálicím klubu.

Těžké chvíle

Dědečka poznal jen z tátovy strany, byl úspěšný fotbalista, hrál první ligu v Bohemians Praha. Často si s ním kopal, když zemřel, chodil Patrik teprve do základní školy. Bylo to jeho první dětské setkání se smrtí, v podstatě v jeho životě dosud jediné. Pocity lítosti a také obrázky smutku nejbližších. Babička se po jeho smrti uzavřela světu a on pochopil, jak na něm byla závislá. On sám zažil největší bolesti rozhodně v souvislosti se svým těžkým a dlouhým zraněním. A s jeho následky. A to bolesti jak konkrétně fyzické, tak i smutek psychický. Po operaci tříštivé zlomeniny bérce, kdy mu nohu doslova zachránili, následovaly tři měsíce s dřevěnými berlemi, další tři měsíce s francouzskými holemi, po dvou letech vyndali šrouby. Bolesti až k omdlévání, prášky. Po dvou operacích následovala další, s druhou nohou, kterou přetížil. Každé koleno má už operované dvakrát, k tomu artrózu druhého stupně. Zvyká si na bolest, přidržuje se zábradlí, kolena otékají. Až to dál nepůjde, čekají ho kloubní náhrady, ale je mladý a ví, že by nevydržely do smrti. Snaží se tedy operace oddálit. Přemýšlí, co dělal špatně, jestli v mládí příliš spěchal, podcenil regeneraci, už se to nedoví. A nic nelze vrátit zpět.

Láska, rodina a jiné záliby

S láskou svého života ho seznámil jeden z jeho fotbalových svěřenců. Brali se po dvou letech v Chotýšanech a místo svatební cesty byl týden na trenérských licencích. Vynahradili si to v zimě, milují teplé kraje, odjeli na Bali. Patrik pracuje ve sportovní cestovní kanceláři, projeli i se ženou svět, kromě Bali třeba Madeiru nebo Mauricius. Jak však říká, když už jede po padesáté s výpravou na zápas Bayernu, už to takový adrenalin není. Z Evropy má rád Valencii, Barcelonu a Monaco. Svět se jim změnil narozením syna. Do toho přišel covid, žádné cestování, i fotbal měl dlouhá omezení, dva roky strávil intenzivně s ním. Díky synovi tato doba dostala pro něj jiný smysl. Byl u porodu, prožil zázrak i strach dohromady. Když přijeli do porodnice, zjistili, že má miminko omotanou pupeční šňůru kolem krku. Porod musel jít kleštěmi a bylo to dramatické. Dodnes nemá syn rád, když mu někdo sahá na hlavu, i když ho třeba hladí. Je ale zdravý, temperamentní kluk, dokonce tak temperamentní, že se jako rodiče zamýšleli, po kom to mohl zdědit. Protože jak Patrik, tak jeho žena, byli v dětství klidní. Verdikt zní, že je po Patrikově mámě a manželčině otci. Uvědomuje si, že rodičovský strach už nikdy nezmizí, ale když nechává věci plynout, když je nezastaví, tak se nebojí.

Životní motto

Odborník je člověk, který ví stále více a více o méně a méně věcech. Až ví opravdu všechno – o ničem.

Patrik Zeidler na Duklu přišel v roce 2011. Věnuje se chlapcům ve starších přípravkách a mladších žácích, od léta se posune se svým ročníkem do U14, tedy starších žáků.

Na fotkách:

- s rodiči a sestrou

- v začátcích fotbalové kariéry

- s manželkou a synem

- v začátcích trenérské kariéry