nar. 10. 10. 1979

Komu a kde se narodil

Ačkoliv své dětství prožil v Praze, vzhledem k tomu, že to bylo v Horních Počernicích, jednalo se v podstatě o vesnický život. Neměnil na tom nic ani fakt, že bydleli na jednom ze sídlišť Ministerstva vnitra. Říkalo se jim Obušek 1,2,3. On byl nejprve z "jedničky", rodiče prý museli z dětského pokojíčku vyndat dveře, aby se tam vešla Alešova postýlka. V jeho pěti letech se přestěhovali do "dvojky", kde už měli velký byt a on i sestra vlastní pokoj. Táta pro ministerstvo pracoval jako inženýr, maminka byla ekonomka. Ve stejném bytě žijí dodnes a Aleš se z něj odstěhoval až ve chvíli, kdy zakládal svou vlastní rodinu. Bylo mu 24 let.

Rodiče pocházejí z východních Čech, z okolí Přelouče, tam chodili na plesy a zábavy a na jedné se potkali. Žili pak v obci Břehy, kde se jim narodila Alešova o tři roky starší sestra. Po dvou letech se stěhovali do Prahy. Sestra se o něj hodně starala, vzpomíná si, jak se mu na třítýdenním táboře stýskalo, brečel a ona mu byla oporou. Jejich sourozenecké pouto funguje dodnes, ví, že se na ni může kdykoliv obrátit. Občas ho napadá, jestli to platí i obráceně. Má pocit, že sestra se do pomoci či problému umí vnořit daleko víc a dává ze sebe víc. To platí i v případě péče o rodiče či babičku.

Sídliště, na kterém vyrůstal, bylo menší, "rodinnější", jednalo se v podstatě o šest paneláků. Velké parkoviště, na kterém v té době stála dvě, tři auta, bylo jejich oblíbeným hřištěm. Právě vzpomínky na čas prožitý s kamarády venku, jsou nejčastější, které se mu vybaví. A výlety s rodiči po Čechách.

Dětské vzpomínky

Prarodiče z tátovy strany už nežijí. Dědeček zemřel, když Aleš nastupoval do školy, přesto si na něj velmi dobře pamatuje. Často si s ním kopal a měl ho rád. Babička zemřela teprve nedávno, jezdili za ní do Mladé Boleslavi, kde s dědou žili. Hodně času trávili u druhých prarodičů, kteří zůstali v Břehách. Nejvíc vzpomínek má na babičku, která ho jezdila hlídat, když byl nemocný. A on byl jako dítě nemocný často, někdy to z měsíce vypadalo tak, že byl 14 dní zdravý a 14 dní nemocný. Míval vysoké horečky, dostával vakcíny. Dnes musí konstatovat, že se to obrátilo, protože teplotu neměl třeba 20 let. Přijela babička, byla na něj hodná a když se vyzdravěl a nechtěl ještě do školy, vzala ho na Vyšehrad. Babička to v životě neměla lehké, celoživotně kulhala, protože v dětství prodělala dětskou obrnu. Přitom si ji vybavuje na zahradě, jak i s tou ochrnutou nohou stojí v bráně a on na ni střílí míčem. Děda byl taky výborný, chodil s ním ve 4 ráno do lesa na houby a na borůvky, rád se bavil, ale babička s ním lehký život neměla. Byl řezník (takže měli doma hodně maso a to Aleš nemusí), ale především na babičku hodně žárlil. Jejich manželství byla skutečná "Itálie". Těžce nesl, když šla babička kamkoliv sama. Měla třeba přání vydat se do Soči, on ne. Když ale pochopil, že se tam stejně vydá, jel raději taky. Byla vyučená švadlena, šila však doma, protože si nepřál, aby šla do práce. Hádali se tak, že chtěl jako kluk při těch vyostřených scénách několikrát odjet domů. A přesto to byla láska. Plně to pochopil, když děda onemocněl. První, koho volal, byla babička. A ona se o něj starala až do posledních chvil. V menší míře to občas zažil i doma. A vždy to bylo z obavy o jejich štěstí a z rodičovského strachu. Těžce nesli změny či riskantní rozhodnutí svých dětí, debaty byly vyostřené, plné negativních emocí, i když vše pramenilo z lásky. Dostávalo se jim nakonec vždy od rodičů plné podpory, ale byli emotivní. Zvlášť v případě sestry, které si Aleš velmi váží. Je doktorka filozofie, vystudovala obor český jazyk a literatura, napsala dvě divadelní hry a byla za ně nominována na Cenu Alfréda Radoka. Před deseti lety vymyslela lingvistickou metodu, jak vzdělávat "nevzdělávatelné", to znamená lidi nemocné, mentálně postižené. Když přijede k Alešovi na návštěvu, jeho děti jsou blažené, protože tetu prostě milují.

Babičce je 93 let a když se chce Aleš dozvědět, co je nového, volá jí. Všechno ví, všechno ji zajímá. Uvědomuje si, že sestra věnuje babičce mnohem víc času než on. Fotbal je "časožrout" a k tomu vlastní rodina.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Jako kluk byl velmi aktivní a dalo by se říci přirozený lídr sportovních kolektivů. Táta si s ním chodil kopat, ale jen pro zábavu, hravě, bez ambicí. Máma tvrdí, že se v 5 letech naučil poznávat hodiny, aby věděl, kdy vysílají v televizi fotbal. Vystřihoval si články a fotky z časopisu Stadion a tak ze všech činností, které ho bavily - hokej, basketbal, kolo, ping pong - zvítězil fotbal. V 1. třídě začal hrát za Xaverov Horní Počernice, ale po měsíci si opakovaně stěžoval na bolesti břicha. Trenér byl výbušný, dost na ně křičel a tak malý Aleš od fotbalu odešel. Nicméně ho hrál s kamarády několik hodin denně, vlastně o nic nepřišel. Po letech stejného trenéra potkal jako jednoho ze svých prvních při vstupu do dospělého fotbalu. Už nekřičel a měli se rádi. Do týmu Xaverova se vrátil ve 3.třídě a ve stejném klubu setrval až do dospělosti. Z dorostu postoupil do "B" týmu a přes angažmá v několika pražských klubech se dostal ve 22 letech do Áčka, které hrálo II.ligu. Současně studoval střední elektrotechnickou průmyslovku v Praze a skloubit fotbal se studiem mu vůbec nedělalo problém. Všechno zvládal, byla to úžasná léta, na která rád vzpomíná. Třikrát byl během své kariéry odněkud vyhozen, poprvé to bylo právě v mateřském klubu, kdy se zastal mužstva proti majiteli. Putoval do 3. ligy do Kolína. Bylo mu 23 let a ve 29 letech tady uzavřel svou hráčskou kariéru. Věděl, že by mohl pokračovat a hrát třeba ještě deset let, ale studoval už trenérské licence a cítil, že zbytečně ztrácí čas. V roli šéftrenéra mládeže už měl druhou nejvyšší trenérskou licenci a chtěl se trenérství věnovat naplno. Dlouho cítil, že to je jeho cesta, už v pěti letech si psal sestavy hráčů. Dnes má nejvyšší profesionální fotbalovou licenci a k ní ještě mládežnickou. Dostal nabídku z Hradce Králové, v roce 2012 se stal poprvé trenérem na plný úvazek. Následně trénoval první dorosteneckou ligu v Pardubicích, lektoroval na trenérských licencích a v roce 2015 přišla nabídka FAČRu pracovat na trenérsko-metodickém úseku. Své angažmá zde v podstatě sám ukončil, když vystoupil proti Romanu Berbrovi a svá slova odmítl odvolat. Své další kroky spojil s tehdy "příbramským" Antonínem Barákem a vzájemně si vypomohli. Oni potřebovali trenéra, on práci. Setkání s Tondou bylo určující i pro jeho angažmá v Dukle. Doporučil ho Günterovi Bittengelovi, Aleš sám byl ve spojení s Petrem Fišarem, Tomášem Kulvajtem, Jardou Hynkem. Po svatbě s manželkou to považuje za své nejlepší životní rozhodnutí. Dukla má nejhorší infrastrukturu a sportovní zázemí jaké zažil. Zato má nejlepší metodiku, trenéry mládeže a především lidi, jaké zažil. Mnohé znal, věděl, kam jde. Jejich filozofie se ztotožnila s jeho představami. Po roce, kdy byl v trenérském tandemu s Tomášem Kulvajtem u týmu U19, se stal trenérem "B" týmu mužů, ve kterém hrají především mladí hráči do 21 let.

Těžké chvíle

Kromě tří nedobrovolných odchodů fotbalových, které si způsobil svou neústupností z hodnot, ve kterých byl vychován, byly vždy těžké především nemoci a ztráty lidí. I když už prarodiče měli vysoký věk a jejich odchod byl přirozený, bolí to. Ale zažil i dost předčasných odchodů kamarádů a známých. Jeden ze spoluhráčů spáchal sebevraždu, hrál automaty, oběsil se. Nebyl jediný. Spoustu hráčů a trenérů zná právě z licencí, čím víc jich potkává, tím víc příběhů vidí. Proto u svých svěřenců, když vidí zhoršení výkonu, nezkoumá jen fotbalové příčiny, ale snaží se zjistit, co se jim děje v životě. Někdo je otevřenější, někdo méně, a on si rozmýšlí, než vynese ostrá slova. Protože neví, co se v jejich hlavě může zrovna dít. A zajímá se, co s nimi bude dál. Právě proto, že zblízka viděl, kolik kluků skončilo špatně, dokonce ve vězení nebo už prostě nežijí. Je rád, když hráči studují a jako trenér přemýšlí jak předejít tragickým osudům. Vždyť se společně vídají každý den, prožívají velké emoce. Dělá si legraci, že je má jak děti v občance. Mimochodem zodpovědnost za vlastní rodinu, zejména ta ekonomická, je také jednou z jeho tíží, začínali od nuly a v něm ta nejistota přetrvává. Čím větší pouto cítí, tím větší je i zodpovědnost.

O těžkých chvílích nerad mluví, když se něco stane, připravuje se, jak to řekne manželce nebo blízkým. Ví, že se s tím musí vyrovnat sám. Když však má problémy on, je velice otevřený a potřebuje o tom hovořit. Třikrát v životě musel vyhledat odbornou pomoc a věděli to všichni kolem. Vyčerpání a stres se u něj projevují psychosomaticky. Prožil si vždy po třech dekádách - ve 20, 30 a 40 - psychické propady, kdy si říkal, že to nikdy neskončí. A ono to skončilo. Byly však okamžiky, kdy ležel v posteli a fakt nevěděl, co má dělat. Ty těžké chvíle, kdy s ním kamarádi chodili kolem stadionu, vždy zároveň něco přinesly. Něco v životě změnily, věděl, že musí upravit životní rytmus. Raději než doktorům zavolá sestře. Jeden lékař mu však při prvním setkání řekl: "Vy jste ale statečný člověk. To vidím." Hovor s ním byl inspirativní, vyprávěl mu o Freudovi a on na něj dodnes vzpomíná.

Láska, rodina a jiné záliby

Na střední škole jich bylo 30 kluků ve třídě, odpoledne přišel na fotbal a tam bylo 20 kluků na tréninku. Kontakt s dívkami byl tedy značně omezený. Ale měl rád taneční, chodil do Lucerny a tam potkával dívčí svět. Nicméně ve vztazích byl zpožděný. Vzpomíná si, jak Darinka od sousedů z jejich domu, šla v 18 namalovaná někam ven a on si hrál s kluky s mičudou za barákem. Později samozřejmě všechno doháněl v klubech, nicméně před manželstvím měl jeden vážný vztah. A do toho vstoupila jeho současná žena. Potkali se v září 2003, od prosince spolu byli oficiálně a koncem ledna se rozhodli, že se vezmou. Koncem února čekali dceru. Poprvé jí viděl v restauraci, představila je společná kamarádka. Pak se ale neviděli třeba rok. Měli oba své vztahy, přesto se stali milenci. Vzal ji k sobě domů, táta byl po celý život do pěti odpoledne v práci. Najednou přišel ve tři. Musel svou návštěvu tátovi představit. Řekla mu, že je Krátká. Alešova maminka se jmenovala za svobodna také Krátká. Na svatbě tedy byly jen rodiny Majerových a Krátkých. S úsměvem dodává, že si ji prostě nemohl nevzít. Navíc se narodila ve stejný den jako jeho sestra. Jejich dcera hraje za ženský tým Dukly "B", je jí 18 let a vlastně tam byla dřív než on. Po pěti letech se jim narodil syn Aleš, fotbal nehraje, ale leze po umělých stěnách a hraje nohejbal. Rodina bydlí v Českém Brodě a už tam chtějí zůstat.

Aleš byl ve 4. třídě obsazen do divadelního představení v rámci školní akademie, hrál v pohádce Princezny jsou na draka roli doktora, který zpívá známé "je statisticky dokázáno". Měl z toho velký zážitek a do divadla či na koncerty chodí rád se ženou i dnes. Rádi také cestují, na Silvestra byli jako milenci v Paříži, další léta například v Hamburku, Vídni, Salzburgu, Krakově, Budapešti. Manželka má vztah k fotbalu, na počátku však vůbec ne. Ještě jako tajní milenci se sešli v bazénu za Prahou a když Zuzka slyšela o víkendech zabraných fotbalem, pronesla: „To bych nemohla.“ Pak jezdila na jeho zápasy i na zápasy dcery. Dnes učí tělesnou výchovu na základní škole, úplně se jí změnil život. Nechodila do tanečních, tak spolu absolvovali dva kurzy tanečních pro dospělé a hodlají pokračovat. Tančí tak společným životem už 19 let.

Velké štěstí si Aleš jako mnoho lidí většinou hned neuvědomuje, až časem. Jako dnes, když vzpomíná na narození svých dětí. S věkem mu vše dochází a taky ho to dojímá. Cítí, jak velkou má podporu ve všem, co dělá. Od manželky, dětí i rodičů. A je si vědom, že ne vždy to umí vracet.

Životní motto

Spíše citát, od Karla Kryla:

„Děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla.“

Aleš Majer přišel na Duklu v sezoně 2019/2020.

Na fotkách:

- malý fotbalista na starém xaverovském škvárovém hřišti
- foto žáků Xaverova s oblíbenými trenéry
- s rodinou
- s manželkou Zuzkou
- s rodiči a sestrou Radkou