nar. 8. 5.1979

Komu a kde se narodil

Narodil se do garsoniéry v Košicích, oba rodiče přišli do východoslovenské metropole z vesnic ještě východnějších. Otec nedostudoval učňák, ale když se syn narodil, večerně vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a vypracoval se v uznávaného odborníka. V mládí prý chtěl do světa, ale potkal krásnou studentku stavební průmyslovky a stal se spolehlivým mužem a otcem dvou dětí. I když Jaro v něm později cítil, jako by v něm navždy zůstalo něco nenaplněného. Byl velký frajer, měl z něj respekt až do dospělosti. Věděl, že doma je v bezpečí. Když ho někdy pohladil, bylo to příjemné, ale divné, protože to nebylo obvyklé. Citově blíž měl k mamince. Od kluků občas slýchával: "Tvoje maminka je panička." Co to znamená nevěděl, snad, že chodila hezky upravená. Její rodiče se doma často hádali a ona nedopustila, aby něco podobného zažívaly její děti. Přitom nikdy nebyla podřízený typ, dokonce po mnoho let doma řídila finance. Táta se dlouho nebouřil a odevzdával poctivě celou výplatu. Oba se nějak vzájemně doplňovali.

Dětské vzpomínky

V roce jeho života se z garsoniéry přestěhovali do bytu na košickém sídlišti. Nebylo tam nic, jen blízko les. O víkendu jezdili na venkov k babičkám, ale jinak trávil dětství na ulici. S kluky hráli všechny sporty, které lze na ulici hrát a ve všech vynikal. Jinak však bylo sídliště místní "Brooklyn." Graffiti, drogy, loupeže, houkání policejních vozů. I na něj místní hoši tlačili: "Tak už se rozhodni, kam patříš." Sídliště mělo svoje rozdělená území. Ulice nad ním byla proslule feťácká. To všechno ho minulo. Měl svůj sport a budoucí sen. Na druhou stranu ho maminka každou neděli brávala do kostela na mši. Táta zůstával doma a připravoval oběd a maminka se pravidelně rozčilovala, že dal do jídla, co neměl. Do kostela chodil až do osmnácti let, a i když se pak vzepřel, líbila se mu bible, kterou přečetl celou.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Původně toužil hrát hokej, když občas hrál s kluky, kteří se mu závodně věnovali, nebyl horší než oni. Jenže rodina neměla na hokej finance a tak v devíti letech zkusil fotbal. Tak si ho zamiloval, že si už hokej později nepustil ani v televizi. Tehdy hrála Lokomotiva Košice první ligu a trenér byl extrémně přísný. Navíc mu táta řekl, že ho musí poslouchat. Byl to velký kontrast s radostí a spontánností, kterou zažíval na ulici. Dnes ví, že trenérovy nároky byly přehnané a s některými metodami přímo nesouhlasí. Žipi, jak mu začali říkat, byl levák, nikterak rychlý, ale vynikal technikou. Když tým vysílal svého zástupce do soutěže slovenských "fotbalových kouzelníků", reprezentoval ho on. V práci s míčem byl jedinečný, ale chyběla mu lidská dravost. Byl týmový hráč. Trenér na jeho postu protežoval nekriticky svého syna, ale ve čtrnácti letech přišel nový trenér, který ho okamžitě zařadil do základní sestavy. V patnácti byl kapitánem týmu. Z levé zálohy se čím dál víc stahoval do obrany, výborně četl hru, měl klid a přehled. V šestnácti hrál s osmnáctiletými stopera. Přechod mezi dospělé však nebyl jednoduchý a když konečně dostal důvěru, začal neskutečně makat. Nakládal si zátěž, o které trenér neměl tušení. Rychlostní tréninky třikrát týdně navíc, posilovna čtyřikrát týdně. Dostal se do A - týmu Lokomotivy Košice a zničil si kotníky i kolena. Vše pak završila vojna, měl hrát II. ligu v Michalovcích, místo toho ho odveleli na poddůstojnickou školu do Popradu. Zhroutil se mu fotbalový sen.

Těžké chvíle

Na vojně se postavil do těžké opozice, hrozilo mu vojenské vězení. Měsíce netrénoval a byl naštvaný na celý svět. Negace v něm byla tak silná, až skončil se zdravotními problémy v nemocnici. Na interně dlouho nevěděli, co se s ním děje. Tak velkou roli sehrála psychika. Když se vrátil domů, nenašel se nikdo, kdo by ho podpořil v cestě zpět na fotbalový vrchol, na který měl. Práce na Slovensku nebyla, chtěl studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě, ale rodina si nemohla dovolit platit mu studia. A tak se jednoho dne sbalil, oznámil mamince, že odjíždí a že to zkusí sám, někde jinde. Nasedl na nejdelší vlak přes tehdejší Česko-Slovensko a vystoupil v Praze na hlavním nádraží. Obvolával nabídky práce a dostal ji v Mladé Boleslavi. Dva roky svařoval podlahy v tamní automobilce, byla to práce fyzicky tak těžká, že z deseti chlapů jich pět odešlo po jednom týdnu. Neměl peníze, ráno snědl dvě suché housky, večer sušené švestky. Bydlel na ubytovně s alkoholikem a sám se připravoval na výkonnostní talentové zkoušky na sportovní fakultu v Praze. Na prestižní školu byl přijat, v automobilce si našetřil na první rok studia. Škola byla po všech stránkách náročná, navíc hrál v akademickém týmu, se kterým se stali mistry republiky v akademických hrách, ale on musel začít znovu pracovat, aby dostudoval. Prázdniny trávil na brigádách v zahraničí. Ale už přesně věděl, že se chce v budoucnu věnovat jako trenér mládeži. Dát mladým hráčům to, co sám nedostal. Poskytnout jim podporu, fundované vedení, obklopit je trpělivostí a klidem, pomoci jim v přechodu do dospělé fáze života. A dbát na jejich zdraví a vzdělání. Tvrdě však narážel na zavedené zvyklosti, a to až do chvíle, kdy do fotbalové Dukly přivedl Michal Prokeš trenéry Fišara a Hynka. Přinesli do klubu zkušenost, morálku a především vizi. Kromě FTVS a pedagogického vzdělání dosáhl i nejvyšší profi-licenci trenéra mládeže UEFA a po obtížné a klikaté cestě našel svůj fotbalový domov. A dalo by se říci, že plná zákrut byla i jeho cesta k rodině. Se svou partnerkou dlouho a usilovně toužili po dítěti, zažili mnoho nadějí a zklamání, trpělivě věřili v zázrak, až se nakonec stal.

Láska, rodina a jiné záliby

Svou životní lásku potkal na základní škole v Mníšku, kde byla Eliška paní učitelka prvňáčků. Věděla dobře, co práce s dětmi znamená a jako tanečnice znala, co obnáší sport. Poskytla mu zázemí a našla v něm trpělivost a lásku, která po křehkém čekání vyústila ve velkou rodinu. Nakonec nemají vymodlené dítě jedno, ale hned tři. Jako správný král, má tři dcery. Po prvorozené Žofii, přišla dvojčata Rozálie a Julie. Postavili si domek za Prahou, bez pomoci obou rodin by si to nedokázali představit. Žijí uprostřed přírody a Eliška peče výstavní, naprosto jedinečné dorty. Žipi býval vždy noční pták, rád si zalezl do klidu s knížkou, takových chvil je čím dál méně, ale má je rád. Obklopen svými ženami vyráží každý den na hřiště plné mužského světa.

Životní motto

Buduj svůj život krůček po krůčku (cihlu po cihle) a zabývej se především věcmi, které můžeš ovlivnit. Pokud tě to k tomu ještě baví, jsi na správné cestě.

Jaroslav Žipaj je v současné době (rok 2022) nejdéle trénujícím trenérem v Dukle, působí zde již od roku 2008.

Na fotkách:

- s rodinou se ženou Eliškou a dcerami

- na vojně

- v dětství

- s týmem

- v dětství