nar. 10. 7. 1985

Komu a kde se narodil

Na rozdíl od svého o dva roky staršího bratra se narodil v Aši, ačkoliv žili v Chebu. V místní porodnici se však právě nekonstruovalo, tak maminku odvezli do Aše. Mimochodem ta porodnice v Aši už neexistuje. Oba rodiče pracovali ve zdravotnictví a seznámili se v chebské nemocnici. Ten chebský první rok života si samozřejmě nepamatuje, jeho první živá vzpomínka, kterou nemá jen z vyprávění je, že jede na kole kolem hostivařské přehrady, do které i s tím kolem spadl. Když ho táta vytáhl, stále se držel řidítek. To už bydleli v Praze na Chodově, v bytě, kde žil do svých osmnácti let. V 6. patře paneláku, výhled měl na celou Prahu. Rodiče tam žijí dodnes. Čtyři panelákové domy tvořily obdélník a v jeho vnitrobloku hráli kluci neustále fotbal. Všechno místní kluci, domlouvali se pevnou telefonní linkou. Nejedno okno bylo vysklené a všechny stromy kolem byly okopané. K bráchovi nejprve vzhlížel a všude s ním chtěl chodit, což ho muselo otravovat. Později mu však Ondřej začal vzdorovat a vypukly války. O palandu, o počítač, o všechno. Oba hráli volejbal, ale Ondřej se nakonec rozhodl pro fotbal. Tak měli už každý svůj vlastní svět.

Dětské vzpomínky

Maminka si s nimi užila své, brutálně zlobili a ona na ně byla po většinu času sama. Když bylo totiž Ondřejovi šest let, táta dostal práci v Německu jako zdravotní bratr na dialýze, pár kilometrů za hranicemi. Žil v Chebu, do Německa dojížděl, za rodinou do Prahy se dostal jednou za 14 dní. Máma je prakticky vychovávala sama a když už si nevěděla rady, končila slovy: "Počkejte, až přijede táta!" Jeho příjezd tedy vždy očekávali s obavou, protože věděli, že nastane velký mazec. Postavil je do latě a zase odjel. Byl velmi úspěšný, uměl výborně německy, posléze pracoval v Rakousku a posledních deset let ve Švýcarsku. Máma byla 25 let v podstatě sama, vyjma dovolených, kde nastala "Itálie". Nebyli zvyklí žít společně. Ten přirozený strach z táty založený na principu přijede - dostaneme - odjede se zlomil kolem jeho šestnácti. Nicméně si uvědomuje, že rodiče byli zlatí. Své manželství udrželi i na dálku a dnes jsou si oporou, mají společné zájmy, hrají Advancer golf a jejich věčné téma je zdravotnictví. I v době internetu mají obrovskou lékařskou encyklopedii a neustále v ní listují. Školu dozorovala máma a nebylo to snadné. Třídní důtky, ředitelské důtky, s ředitelem už si přišla kamarád, byla u něj věčně. Nicméně Ondra měl spoustu zájmů, dělal několik sportů. Oba rodiče byli volejbalisti, takže samozřejmě volejbal, k tomu tenis, házená, beach volejbal, fotbal. Dokonce závodně tancoval rokenrol. Když večer vytáhl knížku s učením, do minuty spal. Nicméně diskotéky a bujarý život dospívání ho prakticky minul. Ve 2. třídě mu totiž táta přivezl z Německa první počítač. Propadl počítačovým hrám a začal hrát závodně. Rodiče sice nadšení nebyli, ale naučil se anglicky a vycestoval do světa, hráli v Maďarsku, Holandsku a jinde. Nicméně co by chtěl dělat, vůbec netušil. Dva dny před podáváním přihlášek se domluvil se čtyřmi kamarády a vybrali střední obdobné učiliště, obor nástrojař. Proč neví, sice se vyučil, ale nikdy to nedělal.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Začínal v šesti letech v Chodově, na škváře, dodnes ji má na památku zadřenou v boku. Současně hrál dva roky volejbal, na střední škole už jen fotbal. Jeden rok strávil ve sportovní třídě na Spartě, bylo mu deset let, ale ze zdravotních důvodů musel ze školy odejít. K fotbalu se vrátil na Tempu Praha, kde hrál až do 22 let, do své první operace křížového vazu. Po půl roce ho oslovil trenér, jestli si v době rekonvalescence nechce zkusit trénování, tak získal svou první zkušenost s mladšími žáky. Na trávník se jako hráč ještě vrátil, ale po druhé operaci křížového vazu byl konec. Tehdy dostali s šéfem v práci v Datartu nápad, o kterém vůbec netuší, kde vznikl, že zorganizují tréninky ženského fotbalu. Vyhlásili to na internetu, zveřejnili v Anonci a přihlásilo se jim 15 děvčat. Jedna hrála ženský fotbal v Říčanech a navrhla Ondrovi, jestli by se nechtěl přidat k jejich trenérovi, který bude končit. Necelý rok skutečně trénoval v Říčanech, tam ale nakonec ženský fotbal padnul a on se rozhodl převézt celý tým do Prahy. Domluvil se s SK Nusle, vykoupil za vlastní peníze 12 hráček, každou za tisíc korun, a tak v Praze začal "jeho" ženský tým. V první sezóně hledali trenéra a ozval se Jan Podolák, který trénoval mládež na Dukle. V Nuslích se ženskému fotbalu na rozdíl od mužského dařilo a holky aspirovaly na postup do druhé ligy. V té době se začalo hovořit o tom, že by každý prvoligový klub měl mít i ženský fotbal. Tak se sešli s Günterem Bittengelem a Petrem Fišarem a od sezóny 2011/2012 vstoupili do druhé ženské ligy pod hlavičkou Dukla Praha. Stavěli ženský fotbal od A týmu dolů k mládeži, není to ideální, lepší je opačná cesta, nicméně i tak se jim daří budovat po Spartě a Slavii třetí největší základnu ženského fotbalu v Praze. Do příští sezóny vstupují všechny kategorie ženského fotbalu v Dukle do prvoligových soutěží. Ondřej svou první trenérskou licenci získal již na Tempu, má rovněž "A" licenci brankářskou, značnou část své hráčské kariéry prožil mezi tyčemi. Velkou výhodou je, že "B" licenci již dělal se zaměřením na ženský fotbal, což byl pro jeho směřování velký přínos. Dnes je zkušeným trenérem a manažerem ženského fotbalu Dukly.

Těžké chvíle

Ondřej je typický muž "no stres." Prošel takovým množstvím operací, že se mu nevešly vepsat do pojistného formuláře. Vše způsobeno samozřejmě fotbalem. Nepropadal panice ani v případě nemocí svých rodičů. Když mámě sdělili diagnózu rakovina prsu, nepochyboval, že to zvládne. Táta pracoval v té době ve Švýcarsku, okamžitě přijel a měsíc a půl byl s ní. Když byl Ondra malý, všude s sebou nosil žluté plyšové kuře. Vzpomíná si, když mu sekali dutiny, jak na něj kapala krev. Když máma onemocněla, koupil jí podobné žluté kuřátko a jí to rozplakalo. Všechno dobře dopadlo, zvládla to. Táta zase prodělal těžký průběh covidu, ležel šest týdnů v Krči, první tři dny se lekl i Ondra, ale pak se uklidnil a věřil, že se v pořádku vrátí domů. Ví také, jak vypadají narušené vztahy v rodině. Po smrti dědečka z tátovy strany se rodina přestala stýkat, podrobnosti těch sporů nezná. Jezdili k prarodičům pravidelně na chatu, hrávali si s nimi. Pak už táta s babičkou, čili svou mámou, nepromluvili. Dokonce jim strejda nedal vědět ani když zemřela. Snažili se tu propast překlenout, když se Ondřej ženil, poslali svatební oznámení, to ještě babička žila, bez odezvy. Jak se později dozvěděli, skončilo roztrhané v koši. Snažili se o kontakt, neuspěli. K šokujícím okamžikům v životě jistě patří chvíle, kdy se ozval telefon a dověděl se, že jedna z jeho svěřenkyň, trénoval v té době dorostenky, má velký problém. Šlo o hráčku ruské národnosti, jejíž táta zastřelil mámu a pak sebe. Ona byla ve vedlejším pokoji. Policisté mu řekli, že jim dala jediný kontakt, na svého trenéra. Přitom si nebyli nijak zvlášť blízcí, v týmu byly hráčky, které znal mnohem lépe. Tátu viděl jednou, mámu nikdy. Bál se, jel tam, všude kriminálka, pásky kolem paneláku. Co ale s ní v tak neskutečné situaci? Vzal jí k nim domů, do bytu třicet metrů čtverečních, kde s partnerkou pomýšleli na rodinu. Nebyla schopná usnout, ale kupodivu byla schopná o té hrůze mluvit. Do pěti do rána chodili po Stromovce. Přirostla mu srdci, jenže nebyla plnoletá a bylo rozhodnuto, že musí do dětského domova. Všechno se v něm bouřilo, to přece ne! Nakonec ho úředníci přesvědčili, aby se šel podívat na byt, ve kterém bude bydlet. Byl to sdílený byt pro čtyři děti, ke kterým pravidelně dochází vychovatelka a pomáhá jim. Pochopil, že je to nejlepší řešení, konec konců oficiálně jiná varianta ani nebyla. Dál se však vídali, strávila s nimi Vánoce a podnikli výlety. Pokud by měl mluvit přímo o strachu, tak o dvoudenním. To když jim lékaři řekli, že se jim nelíbí ultrazvuk dítěte, které čekali. Maruška už měla v hlavě všechny možné scénáře, byly to dlouhé dva dny, než následné vyšetření potvrdilo, že je vše v pořádku. A už byl zase "no stres".

Láska, rodina a jiné záliby

První povědomí, že existuje nějaká Maruška Sůrová dostal, když hráli jako nováček první zápas proti Staré Lysé, která byla jasný favorit. Uhráli remízu 4:4 a v dresu protihráček zaregistroval běhající Marušku. Dokonce je to zaznamenáno na videu. Oslovila ho, když chtěla jako hráčka do Dukly, pak tam hrála i trénovala, ale on osobně jí nikdy netrénoval. Když se o ni začal pokoušet, nebyl ženatý, ale ani volný. Od svých osmnácti let nebyl volný ani jeden den, přecházel plynule ze vztahu do vztahu. Maruška to těžce nesla, ale vydržela a on tvrdí, že dobře udělala. Když čekali Nelu, chtěl být u porodu. Obávali se, aby nemuseli rodit v Neratovicích, kde nikdy nebyli. Podolí mělo plno, takže rodili v Neratovicích. Bylo to strašně rychlé, tři dny po porodu už byli na kempech Dukly. Jejich dcerka vyrůstá na Julisce, venku na hřišti, mezi spoustou lidí, je neskutečně společenská a optimistická. Až ho napadá: Jaké bude asi druhé dítě, přece nemůžeme mít dvě tak skvělé děti? Bral by druhé dítě hned, Maruška chce počkat. Když se zamýšlí nad budoucností, neumí si zatím představit, že Nela jednou vyroste. A přijde frajer jako on, nebo třeba holka, a odvede jí daleko do světa.

Životní motto

No stress…

Ondřej Havlas přišel na Duklu v roce 2011, kdy na jaře žádal Güntera Bittengela, zda mohou od nové sezóny 2011/2012 v dresech Dukly nastupovat 2 týmy - ženy a dorostenky. A klaplo to.

Na fotkách:

- v dětství
- oslava narozenin s bratrem Lukášem
- ze svatby s Dukláky
- s dcerou
- s manželkou Maruškou v klubových barvách