nar. 9. 7. 1981

Komu a kde se narodil

Pochází ze střední Moravy, z pomezí Hané a Valašska, vyrostl v obci Všechovice. Rodiče se potkali na zábavě, oba pocházeli z vesnic okolo Hranic na Moravě. Mamince bylo dvacet, tátovi o čtyři roky víc. Po prvorozené dceři se jim za tři roky narodil Pavel. Sestra díky tomu ztratila část pozornosti rodiny a když ji malý bráška otravoval, zavřela ho v místnosti, kde nedosáhl na kliku. Přiznala se, že ho jednou jako vetřelce chtěla hodit do kamen. Jinak byl však jejich domov plný bezpečí a obětavého zázemí. Táta byl vášnivý sportovec, blázen do fotbalu, tenisu, hokeje, cyklistiky, velký chodec, i dnes ve svém věku ujde 10 km denně. Maminka byla duchovnější, milovala přírodu, hodně četla a úžasně se o ně starala. Byla učitelkou ve zdejší základní škole, Pavel ji potkával na chodbách a dobře věděl, že když se cokoliv stane, bude to vědět okamžitě. Měl samé jedničky a musel být hodný, slušný chlapec. Klidný byl i v dospívání, rebel vůbec, o jeho pubertě rodiče ani nevěděli. Maminka byla přísná ve vztahu ke škole, táta zase budil respekt doma. Trval na dobrém vychování, takže Pavel zdravil všechny už sto metrů napřed. Jejich výchova ho však vůbec nesvazovala, byl veselý, usměvavý kluk.

Dětské vzpomínky

První, co se mu vybaví, je balón a on, jak za ním utíká. A pampelišky. Do školy ho občas vozil soused náklaďákem, který tam vozil svou dcerku. Ve vesnici nebylo v té době skoro nic. Zámek byl v demolici, fungoval jen kostel a hřiště. Vyrostl sice na venkově, ale je spíš "městský vesničan". Zatímco všichni kluci měli zahrady u svých rodinných domků, jeho rodina žila v jediné bytovce, která tam stála. Po celý život žil v bytě. Ale současně v partě deseti kamarádů a dnes si uvědomuje, že to byla vzácnost a devíza do života, protože všichni ti kluci měli hezké rodiny, nikdo z rodičů nebyl rozvedený. Jen jednou je zasáhla tragická událost, když jejich čtrnáctiletému kamarádovi zemřel táta. A to byl pro všechny velký šok. I když samozřejmě do hloubek těch rodinných vztahů neviděl, jako kluk je vnímal harmonicky a soudržně. Velký význam měla příroda kolem, chodili do lesa, běhali k potoku, podnikali výlety, hráli na schovávanou, v sedm večer musel být doma, večerníček, okoupat, spát.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

S fotbalem začal na vesnici, učitel tělocviku viděl ve škole pár pohyblivě šikovných kluků, spojil se s jeho tátou a úplně od nuly založili fotbalový tým. Pavlovi bylo 11 a svůj první zápas hrál rovnou na velkém hřišti. Šli rychle nahoru, kluky fotbal bavil, a vystoupali až na krajskou úroveň. Možná ho napadlo, že by chtěl být fotbalistou, ale skutečné ambice neměl. Měl prostě fotbal rád. V šestnácti ho oslovil úspěšný klub v Hranicích a on se skokem ocitl ve druhé dorostenecké lize. Skončila pohoda, svoboda, zábava, nastoupil řád, schéma, plán. A totéž se týkalo školy, protože už byl student gymnázia. Přišel z dětského světa, patnáct kilometrů jezdil na kole na trénink tam i zpět, získal pocit zodpovědnosti, nastal čas dospívání. Musel se mnohem víc učit, ve fotbale se postupně propracoval mezi nejlepší kluky. V době maturity se musel rozhodnout. Měl nabídky z Baníku Ostrava, Olomouce i mužského A týmu Hranic, který hrál III. ligu. Rozhodl se nevsadit všechno na fotbalovou kartu a zvolil cestu studia. Někdy mu to zabylo líto, ale vzdělání mu přišlo strašně důležité. Začal studia na pedagogické fakultě v Olomouci, ale táhlo ho to do Prahy a blíž ke sportu. Dostal se na prestižní a fyzicky náročnou FTVS, získal trenérskou A licenci, promoce v Karolinu byla velká událost, sjela se celá rodina. V něm však hlodalo, že by se chtěl vrátit k fotbalu, že to vlastně vnitřně v sobě nedořešil. V rámci praxe trénoval s kamarádem na Dukle, byla to doba jejího úpadku, sháněli trenéry a současně tady v roce 2003 začal hrát. Tehdy 1. A třídu, končil fakultu, potkal se v týmu s Pedrem Malým, Tomášem Bergerem, ani jeden z nich neměl tušení, že je čeká prvoligová kariéra. Pavla oslovila Sparta B, po 14 dnech dostal zápal plic a pokorně se vrátil do Dukly. Po krůčcích pak postupoval přes třetí ligu v Břevnově, na poloviční úvazek učil na ZŠ, trénoval na Dukle, měl vlastně tři práce. Až ho oslovila Čáslav a on ve II. lize podepsal profesionální smlouvu. Kontakt s Duklou však nikdy nepřerušil, i když už později tady netrénoval, učil třeba jednou týdně kluky anglicky. To už byl na Dukle Petr Fišar a budovala se "nová mládež." Pavel si začal klást otázky ohledně své budoucnosti. Přišla vážná zranění, roků přibývalo a on se rozhodl, že odjede do ciziny. Udělal naprosto radikální řez, protože odjeli s kamarádem do Austrálie. Chtěl daleko, uměl dobře jazyk a čekal ho civilizační šok. Žil absolutně přítomností, chtěl poznat svět, ale především poznal sám sebe. Přiletěla za ním na půl roku i dívka, se kterou tvořili pár, a on při vší té australské kráse a dobrodružství pochopil, že chce zpět, do své vlasti, kde je jeho domov. Zatímco jeho kamarád pochopil, že už se nikdy nechce vrátit, má v Austrálii firmu i rodinu a žije tam spokojeně dodnes. Pavel po návratu hledal další cestu a logicky ho první napadla Dukla. Zavolal Petru Fišarovi, který o něm věděl všechno a v roce 2014 začala jeho nová a radostná etapa života. Učí spolu s trenérem Žipajem, se kterým se znají už z fakulty, na ZŠ A. Čermáka, je jednou z výrazných trenérských osobností Dukly a je s ní spojen tělem i duší.

Těžké chvíle

Z těch dětských to byly odchody babičky a dědy, pohřby byly těžké, viděl žal rodičů a možná poprvé tátu plakat. V dospělosti, když procházel znameními a pochopil, že jako hráč skončil, že se tahle cesta završuje.

Největší osobní propad však nastal po návratu z Austrálie. Ve svých 30 letech, kdy od osmnácti byl zvyklý žít sám, se musel ze světa pokorně vrátit k rodičům s prosíkem, jestli může chvíli zůstat, protože neměl kam jít. Nefungoval ani vztah s přítelkyní, ze kterého vystoupil. Vysokoškolák s perfektní znalostí jazyků, začínal úplně od počátku a nevěděl, co dál. Tehdy by se dalo mluvit o depresi. Apatie, smutky, bezvýchodnost. Všechno se sesypalo. Nechtěl zůstat v cizině, zároveň ve své zemi cítil prázdno, vakuum. Rodiče, především máma, to vnímali, ale byli nadšení, že je jim opět nablízku. Měl bohaté zkušenosti, viděl svět a nakonec se vrátil tam, kde vlastně od studií pracoval na své budoucnosti. Do Dukly, kterou obohatil sportovně i lidsky. V těch těžkých chvílích neplakal, spíš byl zatvrzelý. Slzy přišly až v momentě, kdy se tíha začala uvolňovat, sám nemohl uvěřit, jak moc může člověk plakat. Dělalo mu to dobře, očistné slzy, vzácné chvíle o samotě.

Láska, rodina a jiné záliby

K jeho zálibám patří četba knih, má rád filozofické a motivační tituly, ale v současnosti veškerý volný čas věnuje svým dvěma Evám. Tu větší potkal ve škole, nastupovali spolu ve stejný den do učitelského sboru. Znali se tedy jako kolegové, on byl sám, ona po rozchodu. Občas si spolu dali "kolegiální" kafíčko a pak zažil tři absolutní chvíle štěstí. Když ji požádal o ruku, ve svatební den a po narození dcery. Na svět přišla nová bytost, kterou stvořili, dostala jméno po mamince. Pavel pocítil lásku, zodpovědnost, přidalo se fyzické vyčerpání. Smysl existence.

Životní motto

Bože, dej mi pokoj, abych dokázal přijmout, co nemohu změnit. Odvahu, abych dokázal změnit, co mohu a moudrost, abych dokázal jedno od druhého odlišit.

Pavel Sedláček působí na Dukle od roku 2014, prošel si kategoriemi starších žáků a mladšího dorostu.

Na fotkách ho najdete:

- s rodinou - manželkou Evou a dcerou Evičkou

- na Duklakempech

- s manželkou Evou (v době zasnoubení)

- v dětství

- v dresu Dukly za hráčské kariéry