nar. 24. 5. 1975

Komu a kde se narodil

Ze svých rodných Otrokovic si pamatuje jen malé vzpomínky z vyprávění rodičů, protože se rodina záhy odstěhovala do Zlína, na rozestavěné sídliště Jižní svahy. Tady prožil dětství v pouličním "gangu", jejich panelák byl dlouhý ve tvaru L, plný tajuplných prostor, ve kterých vymýšleli hry. Třeba kdo proběhne bez baterky celým suterénem, ve kterém pobíhaly myši i krysy. Hráli si na policajty a zloděje, schovávali se v popelnicích a měli strach, že je popeláři vyvezou. Rozestavěné paneláky v okolí byly jejich bojištěm, vyráběli metací zbraně a kameny lítaly. Pojilo je kamarádství. Stýkaly se i jejich rodiny. Kousek za sídlištěm byl lesík, scházeli se na kopci, na ohni opékali špekáčky a všichni se znali. Žádné anonymní sídliště. Když z pole přinesli kukuřice, a bylo to dobrodružné, protože pole hlídal pan Burda s vlčákem, maminky je připravily k obědu, kluci se seběhli a dávali si ochutnat. Někdo měl vařenou, někdo pečenou, každá chutnala jinak. Táta byl často na služebních cestách, pracoval jako vedoucí zásobování velkého podniku Průmyslových staveb tehdy ještě Gottwaldov. Maminka pracovala ve výzkumném ústavu jako laborantka, později na krajské hygieně ve Zlíně. Pocházela z Otrokovic, její máma byla účetní u Baťi. Rodina držela pospolu po celý život, i když rodiče žili od určitého období spíš jako dvě samostatné jednotky, které dávaly svých synům co nejvíce mohli. Atmosféra dětství se mu stala přístavem, do kterého se navracel ze svých poutí za dospělostí.

Dětské vzpomínky

Táta se staral o zajištění rodiny po materiální stránce, o sklizeň úrody, protože pěstitelství byla jeho vášeň. Máma byla víc městský a kulturní člověk a tak také na své syny působila. Věnovala se krasobruslení a sportům vůbec. Neměla to vždy lehké, vždyť byli tři kluci a často na ně zůstávala sama. Nejstarší brácha byl od Petra jen jeden rok, nejmladší se narodil po pěti letech. Jako dva věkově blízcí prožívali mnoho věcí společně a starali se o nejmladšího, který už měl jiné kamarády a jiný svět. V té pauze mezi nimi měla na svět přijít sestra, duše, která se nenarodila. Petr cítil, že někdo chybí, bylo to tajemství, o kterém se nemluvilo. Až postupně v debatách s mámou se vše dozvěděl a dotkl se ho její smutek. Pochopil její budoucí sílu, se kterou se o rodinu starala. Pamatuje si na obrovské dětské radosti, třeba když šel sám poprvé nakupovat. Dostal síťovku, seznam - chleba, máslo a dobrota. U pokladny nebyl vidět, paní se k němu nakláněla, vzala si od něj peníze, byl šťastný. Poprvé byl maminkou sledován, ale pak už vyrazil opravdu bez dohledu. Radostně si cestou domů poskakoval, až taškou se sklenicí mléka praštil o patník. Doma v klidu dostal znovu peníze, běžel pro nové mléko a paní prodavačka se smála. Když zapršelo, dělali si s kluky vory v zaplavených jámách na staveništi, domů přicházeli celí zmáčení bahnem. Když nedorazili včas, máma, která se o ně bála, popadla vařečku a mydlila je přes oteplovačky, které jim sama ušila. Oni si však do nich ještě stihli strčit polštář, takže máma se uřícená snažila, oni vykřikovali "au, au" a přitom se smáli. Nikdy neměli auto, táta neřídil, měl svého řidiče a tak mu to vyhovovalo. Dědu z jeho strany nepoznal, zemřel, když bylo tátovi dvacet. Druhý děda s babičkou nebydlel, ale když přijel na návštěvu, byl to zážitek. Měl motorku, dal jim na hlavu starou helmu a vyrazili. Byl to bouřlivák, měl rád ženy, babičku miloval, ale nemohl s ní žít. Babička byla pro Petra důležitá žena života. Nikdy nezapomene, jak ho jako malého vodila do Sokola a on na ni rozjiveně pokřikoval: "Bábo, babizno, že mě nechytíš!" Babičku jeho drzost namíchla, pustila tašky a začala se na něj řítit. Utekl před ní jako se utíká před buvolem na strom, ale ona skokem tygra ho chytila za nohu, strhla ho dolů a dostal smršť pohlavků. "Tu máš, darebáku!" Navždy si pamatoval, že takhle ne. A měl k ní úctu. Vždycky jednala napřímo. Táta se strejdou si pořídili statek a maminka zahradu, ta oddělenost míst jakoby i v nich něco oddělila. Tehdy se něco změnilo. A tak se snaží vybavovat si hezké věci, jak táta jako horský vůdce na dovolených vždy vymyslel zkratku, která znamenala, že šli třikrát déle, ale vždy došli.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Za panelákem si z chodníku udělali hřiště, rodiče jim svařili branky, mydlili fotbal, nohejbal a když přešli o dva bloky níž, čekala tam další parta. Dospělí je pozorovali z balkónů, když se jim podařila akce, zatleskali. Celý den byli venku. Z ulice pak přešli do kroužků. Chodil na gymnastiku do krásné staré budovy sokolovny a vždy cestou míjel nové hřiště Zlína. Ve 4. třídě probíhaly nábory a z velkého množství kluků z celého sídliště byli vybráni jen dva. Zlín byl v té době pojem, výběrový klub. Pak však přišlo zklamání, protože se zjistilo, že jeho datum narození ho o dva měsíce dělí od možnosti hrát se stejně starým ročníkem. Táta tehdy řekl: "Tak to zkusíš s těmi staršími." Tam narazil na náhradního "dědu", kterého neměl. Gustav Prokop byl z válečné generace, hrál za československou reprezentaci, za Slavii Praha i za SK Baťa Zlín. Vyprávěl mu vtipy, co říkával Josef Bican a opravdu mu suploval dědu. Byl stejně jako Petr menší postavy a vlastně mu na svém příběhu ukazoval cestu. Do 16 let hrál dorosteneckou ligu ve Zlíně. Měl štěstí na renesanční, pokrokové trenéry. Na sportovní škole byl jeho třídním učitelem Bob Pánik. Už za totality sledoval moderní tréninkové metody v zahraničí, v utajení se celý tým zavírali ve školní kuchyni a tam tři hodiny koukali na videa, která sehnal. Petr si všechno kreslil na papír a už tehdy pocítil, že jeho cesta vede k trenérství. Když jako hráč narazil na trenéra, který vnímal věci mechanicky, nechal je běhat třicet koleček po hřišti a sám pil kafe za sklem, odešel do Malenovic. Tam už v 17 letech nastupoval i za muže, hrál mnoho zápasů, pole působnosti měl otevřené. Vynikal vytrvalostí a technikou spojenou s týmovým duchem. Nic nešidil, v mužích ho brali. Fotbal hrál pak i na vojně ve Slavičíně, kam chodili hráči ze Zlína i Uherského Hradiště, tady poprvé okusil trénování malých dětí. Po vojně se vrátil do Zlína, radoval se, ale něco se nepotkalo, rozhodl se odejít do divizního týmu Mysličovic, kde měl táta statek. A řešil otázku, jestli bude hrát profesionálně fotbal nebo studovat. Pomáhal v organizaci pracující s handicapovanými lidmi , což ho navedlo k pedagogice. Udělal přijímací zkoušky na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Olomouci a začal velký zápřah. Studoval náročnou školu, pracoval v Handicapu, hrál divizi . Ve druhém ročníku ho spolužák přizval k trénování mládeže v Sigmě Olomouc a to byl zásadní krok. Naprosto ho to pohltilo. Jeho studijní obor byl ve své podstatě alternativní, otevřený k tvořivosti, variabilnosti, jeho cesta vedla nejen přes výkon, ale především přes prožitek a radost z pohybu. Začal si postupně dělat trenérské licence a při trénování v Sigmě se na jejich tréninky chodili dívat profesionální trenéři. Na vysoké škole zažil střet s autoritami, paradoxně právě u nich pak musel složit trenérské zkoušky. Věci, které prosazoval, postupně přejímali jiní, byl v jistém slova smysl vizionářem. Tady se potkal s Jaroslavem Hynkem, znali se nejen ze studií, ale hráli proti sobě i jako hráči. Před bazénem u vstupu na stadion Sigmy se ho Petr zeptal, jestli by chtěl trénovat. Jarda namítl, že ještě hraje. Ale na druhý den přišel. Inklinoval ke starším ročníkům, Petr k mladším, stali se vyhlášenou dvojkou, která přinášela něco nového, progresivního. Po 7 letech v Sigmě, kde zažili svobodu a respekt, ve chvíli, kdy se poměry změnily, dostali nabídku od Boba Pánika a Libora Paly do Baníku Ostrava. Jednalo se o srdeční angažmá, vtiskli mládeži Baníku novou progresivní tvář a bylo velmi těžké po 4 letech odejít. Fotbalově šlo o úžasnou dobu, přilnuli k zemitosti a atmosféře města. Ale klub se dostal do velké krize a to mělo zásadní dopad i na mládež. Cítili zodpovědnost, přinesli změnu a nemohli ustoupit od svých profesních i morálních standardů. V Ostravě o ně stáli, ještě proběhl pokus je přesvědčit. Dokončili s úctou sezónu a vydali se do velkoměsta. Do neznáma. Při studiu nejvyšší profesionální trenérské licence UEFA pro mládež se potkali s Michalem Prokešem a postupně se myšlenkově poznávali a sbližovali. Byl trenérem ve Slavii a oznámil jim, že kupuje Duklu a bude tam začínat na zelené louce. Současně přišla Petrovi seriózní a silná nabídka z Uherského Hradiště. Rozhodl se jít tam, kde nic není. Rozjel se do Prahy, prošel si Julisku, Podbabu, cítil spojení s přírodou. Michalovi Prokešovi odpověděl: "Ano, pasou se tu ovce, půjdeme do toho." V roce 2008 začalo novodobé budování mládeže Dukly, jeho nová koncepce, struktura, etika, lidské vztahy. V Roce 2015 byl Petr Fišar vyhlášen mládežnickým trenérem roku. Měl možnost podílet se na výchově několika profesionálních hráčů, kterým se podařilo splnit si svůj fotbalový sen. A další stovky kluků, kteří na něj nikdy nezapomenou a kterým svým ojedinělým způsobem zásadně ovlivnil pohled na život.

Těžké chvíle

Ty vlastně zažil hned při narození. Mamince bylo dokonce doporučeno přerušit těhotenství. Nakonec se narodil předčasně, vážil kilo a půl a v širší rodině zaznělo, že se neměl narodit, protože bude postižený. Maminka prožívala po porodu muka, protože nevěděla, jestli přežije. Ale doktor řekl: "Má jiskru v oku a touhu žít. Uvidíme zítra." Druhý den přestal dýchat a máma ho zachránila. Andělé při něm stáli. S mámou ho pojí silné pouto. Když se rodina dostala při podnikání do finanční nouze, aby zachránili firmu, museli prodat byt, do kterého se vracel až do svých třiceti let. Společně se semkli a on věnoval všechny své úspory, aby přežili těžké časy. Zásadní zkouškou je pro něj dnes nemoc maminky, kterou s ní prožívá. Vidí, jak náročná situace všechny proměňuje, včetně táty. Máma je statečná, i když jí někdy každý krok bolí. Snaží se jí být co může nablízku, hledat cestu k jejímu uzdravení a zachovat si silnou a klidnou mysl. Je to život na hraně, neví, co bude dál. Zmar a naděje zároveň. Bolest z odchodů si prožil už na vojně, když jeho kamarád zemřel na vyčerpání. Na pohřeb smělo jen pár lidí. A pokud by měl být výčet těžkých chvil završen, pak k nim zcela jistě patří rozchody, naplněné a nenaplněné vztahy, po kterých následovalo vždy dlouhé putování. V osamění, jež v něm budovalo schopnost poznávat sám sebe, říkal tomuto období "Sedm let v Tibetu".

Láska, rodina a jiné záliby

Jeho první lásky byly vysněné, vnitřní, intenzivní, vždy si vysnil, že je to ona a pak nebyla. Nicméně první skutečný životní vztah potkal v Olomouci, poprvé pocítil, že je i něco jiného, než fotbal a trénování. Vzpomíná na svého "dědu" Gustava a jeho ženu. Přišla od kadeřníka, on se na ní podíval a láskyplně pronesl: "Moc ti to sluší." A ona se na něj ve svých sedmdesáti letech usmála jako malá holka. Vidí ten hluboký, silný obrázek dodnes. U rodičů to zažíval zřídka. Když měl pocit, že prožívá dotek něčeho podobného, cítil štěstí. Na chvíli uvěřil, že jde trénovat i žít. Do chvíle, než mělo dojít k zásadnímu rozhodnutí. Pak se dostavil úlek. Kopírovalo to všechny jeho vztahy, i ty v Ostravě a nakonec i v Praze. Vždycky byly spojené s pocitem svobody, že třeba zase za chvíli poputuje někam jinam. A především pro něj bylo těžké přijmout fakt, že ženy už viděly dál, chtěly tvořit rodinu. Dostavila se obrovská nejistota. Jestli bude moc dělat v tak velké intenzitě svou práci, starat se o nespočet dětí, což ho naplňuje a baví. Hluboce prožívá životy jiných a samozřejmě se ptá sám sebe, jestli má smysl, být tu výhradně pro ně. Klade si otázky. Jak žít vlastní život, když ho má spojený s celkem? Má tolik dětí kolem sebe, co to je mít vlastní? Je to vůbec životně jeho cesta? A ačkoliv je extrovert a má rád lidi, občas odstoupí do samoty a toulá se přírodou. Se svým psem Plutem i kočkou, které znají na Julisce všichni. Často stojí v obdivném údivu nad svými svěřenci. Nechává je hrát, vidí radost z usilování, z pohybu, jejich klid, nemusí nic říkat. Napadá ho, jak to všechno dokážou? K tomu zvládat školu a nacházet sami sebe. Tento vrcholný pocit vyrovnává všechny turbulence. I tu radost a bol, který cítí současně, když vítá nového človíčka, který se narodil někomu z trenérů. Chodí do seminářů, ve kterých lidé v rámci energií sdělují i něco víc, než jen to rozumové. V každém angažmá, kde byl, se takové osobnosti vyjevily. Říká tomu tiché povídání. Potkávání se ve fyzickém oduševnění.

Životní motto

"Když máš talent, tak se neubráníš."