nar. 2. 12. 1982

Komu a kde se narodil

Narodil se v porodnici v Ivančicích, ale vyrůstal ve Zbyšově u Brna, v uhelném městečku na jižní Moravě. Ačkoliv zde byl nejhlubší důl ve střední Evropě, měsíční krajina to nebyla. Táta byl horník, vyučený topenář, máma pracovala jako hospodářka nejdříve v zemědělském družstvu, posléze v základní škole. Táta měl jasnou představu co, jak a kdy bude rodina dělat. Rozhodně se neptal, co by chtěli dělat. Oznamoval, jak to bude. Máma se příliš nebouřila, nic moc jí ani nezbývalo, byla laskavá a starostlivá. Pocházela z pomezí Vysočiny, tam se s tátou na jedné vesnické zábavě také potkali. I když se brali mladí, vytvořili bezpečný domov pro rodinu, ve které vyrůstal ještě s rok a půl starší sestrou.

Dětské vzpomínky

Bydleli v typické cihlové bytovce, tři vchody, čtyři patra, jejich byt byl v prvním. Pokoj měl společný se sestrou, kterou musel poslouchat, protože byla rázná po tátovi. Pokoj byl prostorný, dva psací stoly, jeho stál vlevo, sestřin vpravo. Výhled z okna měli na kino Horník a mateřskou školu. Chovali doma papoušky, korely, které měl rád. Odjakživa byl "mamánek", měl potřebu ji ochraňovat a trvá to dodnes. Když začala pracovat v základní škole, do které chodil, za jeden den byl u ní tolikrát, co sestra za celý rok. Táta přišel velmi brzy o svého otce, takže Honza dědu z jeho strany nepoznal. Babička, která zůstala sama, byla hodně praktická, nepamatuje si, že by si s nimi někdy třeba hrála. Ale o všechno se postarala. Honzu napadlo, že tátovi v životě taky asi něco chybělo. Velký vliv na něj měli druzí prarodiče. Žili v Rapoticích, kde vyrůstala maminka a často tam pobývali. Děda by se pro ně rozdal, stále něco podnikali. Bral ho se sestrou i bratranci na Vranovskou přehradu nebo do lesa, s luky a šípy si hráli na Indiány. Byl menší postavy (jako vlastně všichni v jeho rodině, zatímco Honza měří 190 cm) a nesmírně kamarádské povahy. Jako maminka a dnes i on. Zatímco babička byla rázná, řídila domácnost a osmnáctkrát se ho zeptala, jestli nemá hlad. No a zásadní pro jeho dětství bylo, že bydleli kousek od fotbalového stadionu.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Zbyšov měl v té době necelých 6 000 obyvatel, díky hornictví se jednalo o relativně bohaté městečko, z čehož vyplývá, že bylo dost peněz i na sport. Zdejší fotbalový tým hrál divizi a všichni kluci v něm chtěli hrát. Každý den byl na stadionu, s kamarády z bytovky hrávali nejen fotbal, ale i házenou, páťáci s deváťáky, bylo to jedno a koho to zrovna nebavilo, lezl po stromech. V klubu hrál od školky, od pěti let, až do dospělosti. Měl nabídky odejít do Brna, ale nešel ani na sportovní gymnázium, protože věděl, že by rodiče byli proti. Dbali na vzdělání, cestu k fotbalu si prošlapával sám. Nepamatuje si, že by táta přišel na zápas, máma se ptala a zajímala, ale nejvíc chodil fandit děda. Po tréninku večer šel do postele až když máma zkrontrolovala, že je z každého předmětu připraven do školy. Musel být slušný, vyžehlený, protože co by si ostatní řekli. Přesto měl spoustu kamarádů, byl dokonce vůdčí typ, za kterým kluci šli. Na gymnáziu v Zastávce u Brna (jednalo se o část Rosic, kde vedla významná železnice) hrál výborně i volejbal, dokonce možná lépe než fotbal, ale ten měl raději. Oba jeho trenéři učili tělocvik a zeměpis. Byla to jistá inspirace, navíc máma prohlásila: "Nechceš zkusit pedagogickou fakultu?" Tak se ocitl na pět let v ocelovém městě, v posledním ročníku se odstěhoval z kolejí a bydlel nad ostravskými Bazaly. Tam právě už během studií dělal trenérskou B licenci a zíral na místní hvězdy, Svěrkoš, Lička, Bolf, Látal, Heinz, Matušovič a další, v tom roce se stal Baník mistrem ligy. Ta atmosféra ho zásadně ovlivnila, byl skromný kluk a měl pocit, že vidí polobohy. Cítil, že sport je jeho životní náplní. Fotbal přestal hrát ve 23 letech, když si opakovaně dvakrát zlomil ruku a priorita byla, aby dostudoval. Nebyl z těch fanatických trenérů, kteří by se hnali za snem, ale postupně na sobě pracoval a čekal, jak to dopadne. Přihlásil se do Prahy na profi A licenci, měl velkou výhodu, byl zvyklý ze školy na intenzivní studium. V té době už byl se svou současnou ženou, která je Slovenka, ale studovala v Praze vysokou ekonomickou školu. Rok za sebou dojížděli, učil na své první "štaci" v rodišti Vladimíra Menšíka v Ivančicích a rozhodl se přestěhovat do Prahy. Na základní škole na Jižním městě hledali učitele, šel se tam představit, ale školu nemohl najít. Vystoupil na Opatově, tam uviděl jinou školu a fotbalové hřiště. Byl to zásadní okamžik. Sice se tam šel jen zeptat, kde najde tu původní školu, kde ho očekávali, ale už v podstatě neodešel. Ředitel mu navrhl, jestli nechce zůstat u nich, když už k nim zabloudil a Honza věděl, že si ho našlo to fotbalové hřiště. Je povaha setrvalá, takže tam učí dodnes. Dva roky trénoval mládež na Viktorce Žižkov a znal Tomáše Kulvajta, se kterým se potkali právě na trenérských licencích. Partnerka měla právě promoce, když mu "Kule" volal, že na Dukle začíná nová éra a jestli by se nesešel s Petrem Fišarem. Setkali se na tribuně při zápase Žižkov - Dukla, "Fiška" netlačil a udělal na Honzu velký dojem. Sice nic neslíbil, rozhoduje se těžce, ale věděl, že řekne ano. Je to už dvanáct let. Od té doby řekl na jiné výhodné nabídky z jiných slavných klubů ne. Zůstává především kvůli lidem a stylu práce. Po mnoha letech u přípravek, které jsou velmi náročné mimo trénování i na komunikaci s rodiči a celkovou organizaci chodu týmu, mu klub vyšel vstříc a posunul ho ke starším kategoriím. Je to pro něj občerstvující a dává mu to větší prostor být víc tátou i pro své dvě malé děti.

Těžké chvíle

Jeho vzácný děda měl dlouhodobě nemocné srdce. Neustále u sebe nosil v peněžence nytroglycerin. V 66 letech ho sanitka odvezla do nemocnice a už se nevrátil. Honzovi bylo osmnáct, byla to první ztráta a první dospělost. Snažil se s tím vyrovnat, i když věděl o jeho nemoci, nemohl to pochopit. Dodnes o jeho odchodu není schopen mluvit bez pohnutí. Děda byl všem vždy ku pomoci a pro Honzu byl doslova druhým tátou. Babička, která byla vždy rázná, najednou hladila jeho fotky a zvláštně se uzavřela. Nesmírně těžké to pak bylo pro maminku a Honzu překvapil táta, protože jí v tu chvíli opravdu dokázal být oporou. Co ho při vzpomínce na loučení s dědou nejvíc dojímá je k prasknutí naplněný kostel, protože si uvědomil, kolik lidí k němu chovalo úctu a jak ho měli rádi. Život rodičů postupem let dospěl k jejich odloučení, sice se nerozvedli, ale žijí odděleně, máma se z domu, který společně postavili, vrátila do bytu, kde vyrůstali. I když je Honza dospělý chlap, sám otec dvou dětí, obrovsky se ho to dotklo a je důkazem, že rozpad rodiny bolí děti, ať jsou sebedospělejší a v jakémkoliv věku.

Láska, vztahy, rodina a jiné záliby

Zažil krásné a dobrodružné časy v Americe na Aljašce. Poznal jiný svět. Pracoval v rybárně, třídili podle druhu a také kvality ulovené ryby, po dvou dnech v kuse pak měli třeba týden pauzu. Vypůjčili si auto a jeli sedmdesát mil na ledovec. Byla to nádhera. Jejich vesnička byla odříznutá od světa, mohla tam přijet buď loď nebo přistát letadlo. Měl řidičák i pro Ameriku a tak někdy jezdil pro pracovníky na letiště. Jeden kluk, Slovák, který tam byl už déle než on, se s ním jednou díval na fotbal, probíhalo právě mistrovství světa v roce 2004. Najednou vykřikl: "Boha jeho, segra! Chalani, kto si chce zarobiť?" Potřeboval někoho, kdo by ji vyzvedl na letišti. Honza jel a tam poprvé uviděl Báru. Byla maličká a drobná a Aljaška je dala dohromady. Když odjížděl na svatbu své sestry, těžce se loučili, byli zamilovaní po uši. Čekal na její návrat. Jakmile před mámou vyslovil, že jede na Slovensko, zeptala se proč. Tři vteřiny s odpovědí zaváhal a ona hned věděla. Po sedmi letech se s Bárou vzali. Narozením dětí se život samozřejmě proměnil. Dostal jiný rozměr i smysl. Honza trochu zešedivěl a svět se mu obrátil vzhůru nohama. Pocítil velkou odpovědnost a změnil se jeho pohled i na svěřence na hřišti či ve škole. Děti ho naučily velké trpělivosti. Ve spoustě kluků vidí i toho svého kloučka, když je problém, klekne si k němu a snaží se mu domluvit. Všichni říkají, že je klidná povaha. Zatímco jeho táta často bouchnul do stolu, zbořil vše kolem, ulevil si a jen se pak divil, co těm kolem je, Honza nahlas věci neventiluje. Má rád klid a jsou v něm otisknuta slova dědečka, která mu opakoval: "Snaž se být s každým kamarád."

Životní motto

Vybírám z mnoha oblíbených. :)

"Nikdy nedělej jiným to, co bys nechtěl, aby oni dělali tobě."

Jan Dobrovolný začal na Dukle v roce prošel si kategoriemi přípravek, žáků a nyníi mladších dorostenců.

Na fotkách:

- oslava prvních narozenin