nar. 17. 7. 1978

Komu a kde se narodil

První, co se mu z dětství vybaví je atletika, škola, prázdniny u babičky, lezení po skále, válení sudů ve vysoké trávě, chalupa, volnost. Tu chalupu měli v severních Čechách, vyrůstal v pražských Dejvicích v Bubenči. Maminka byla zdravotní sestra a táta inženýr ve výzkumném ústavu v Suchdole. Seznámili se, když jako pacient ležel v nemocnici po úrazu. Honza má dva sourozence, bratra staršího o deset let, sestru o osm. Byl tedy benjamínek, asi i překvapení pro rodiče, protože ti byli se dvěma dětmi spokojení. Hodně cestovali, když byl malý, zůstával u babičky, jakmile dorostl školnímu věku, jezdil s nimi i on. Vzpomíná si na cesty do bývalé Jugoslávie, kde se rodiče stýkali s příbuznými, kteří emigrovala do Švýcarska. Rodina byla zázemí, bezpečí, máma s tátou jsou spolu po celý život.

Dětské vzpomínky

Babičku z tátovy strany měl na Letné, dědečka nezažil. Druzí prarodiče žili za Prahou, právě oni měli chalupu, na které přebývali od května do října. Starší sourozenci Honzu do jisté míry vychovávali, museli ho hlídat. Byli mu věkové vzdálení, bojovali mezi sebou, on tiše přihlížel. Všichni tři žili v jednom pokoji. Máma domácnost řídila přísně i rázně, byla výbušná, ale pečující. Táta byl Honzův vzor a měl k němu asi nejblíže. Se vším za ním mohl přijít, nic nebyl problém. Honza byl kluk bez větších průšvihů a problémů. Miloval lego, dokázal stavět celé hodiny, vytvářel světy jaké chtěl, podle své fantazie. Táta ho naučil lyžovat a milovat hory, jezdili do Rokytnice, kde měl jeho výzkumný ústav rekreační objekt.

Co se týká školy, nastal velký zvrat v době dospívání. Do třetího ročníku na průmyslovce exceloval, pak se rozhodl, že ho studium nebaví. V důsledku záškoláctví přešel na učiliště, pak na jinou střední školu, vždy to dopadlo podobně. Nakonec získal v Kladně výuční list mechanika. Tehdy dostal rozum. Došlo mu, že by chtěl mít maturitu a vystudoval ekonomickou nástavbu. A tak cesta k maturitnímu vysvědčení mu trvala stejně dlouho jako celá základní škola. Na počátku byli rodiče zoufalí a křičeli oba. Pak rezignovali, doufali, že časem vše pochopí sám, což se stalo. V té době už byl doma "jedináček", pokoj měl sám pro sebe. Sestra odešla první, bratr vzápětí. Nikdy však nebyli daleko a dodnes fungují jako sourozenci skvěle.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Ke sportu měl vždycky blízko, dělal judo na Letné, atletiku na Julisce, lyžoval, hrál volejbal i tenis. Ale nikdy ne fotbal. Byl nešikovný na nohy a na vesnici ho nikdo z kluků nechtěl do týmu. K jeho překvapení začala hrát fotbal starší dcera, přidala se pak i mladší. Doprovázel je na zápasy jako tatínek a začal se o fotbal také hlouběji zajímat. Chtěl lépe rozumět tomu, co děti dělají. Když si trenér utrhl achilovku, požádal ho o spolupráci. Honza slíbil, že pomůže. Je to sedm let a tohle rozhodnutí mu změnilo život. Udělal si základní trenérskou licenci, kterou si pravidelně obnovuje a vždy se něco nového dozví. Přestal kouřit, protože má za to, že děti nemají vidět kouřit trenéra. Práce s dětmi ho baví a naplňuje. Navíc po rozvodu se jeho dcery s mámou odstěhovaly do Třebíče, částečně o ně tedy přišel. A tak jeho fotbalové holky z Julisky jsou do jisté míry kompenzace. Je hlavním trenérem dívčích přípravek.

Těžké chvíle

Jistě k nim patří rozpad rodiny, i když oba rozchod se ženou chtěli a na všem se domluvili. Ale ztráta každodenního kontaktu s dětmi byla bolestná. Byl zvyklý denně je vozit na kroužky, pracuje hlavně v noci, ve 12 má volno, trávil s nimi hodně času.

Velmi ho zasáhla smrt blízké osoby. Kamarád, kuchař. Našel ho ležet v práci na záchodě, postihl ho infarkt. Dělal mu masáž srdce, dával umělé dýchání, viděl, jak mu modrají rty a jak postupně odchází. Pak už si pamatuje jen zvuk zipu černého pytle. Honzovi bylo 22 let, přijel večer domů, hodně brečel. Máma nemusela nic říkat, stačilo, že tam byla a měla pochopení. Zhroutil se, vzal si klíče a odjel na tři dny na chalupu. Ve všední dny tam nikdo nebyl. V kopcích kromě krav nikoho nepotkal. Neví vůbec, co celou dobu dělal. Mobily nebyly, s nikým nekomunikoval. Nic si nepamatuje. Byl sám a vyčistil si hlavu.

Láska, rodina a jiné záliby

Byl ženatý osm let. Se svou ženou nejdříve žili v podnájmu, pak se přestěhovali do bytu rodičů, kde si budovali svůj první domov. Dnes žije za Prahou, babička s dědou tam měli statek, po nich se tam nastěhovali rodiče. Když zůstal sám, šel k nim. On bydlí nahoře, oni dole. Na zahradě má postaveno sestra s rodinou. Tak jsou si všichni nablízku. Tatínek prodělal dvě operace zlomeniny během covidu, nesměli za ním, mentálně ho to poznamenalo. K chůzi potřebuje chodítko a nemůže být úplně bez dozoru. Pro založením aktivního člověka, jakým celý život byl, je to trápení. Snaží se ho stále něčím zaměstnávat, třeba jen aby něco opravil, nebo oloupal brambory a podobně. Je to velký nápor na maminku, která už má také své potíže, ale je zocelená a většinou před blízkými o tom nemluví. Oba rádi cestovali za svými sny, táta ostrůvky jihovýchodní Asie, máma měla zase ráda severské státy Evropy. Mají na co vzpomínat, dokud to hlava dovolí.

Honza je rád sám, rád odejde se svou fenkou Meggie do přírody. I ona je "náhražka" jeho dětí, i když se s dospívajícími dcerami vidí jak jen je to možné. Zároveň kolem sebe potřebuje lidi. Rodinu, v blízkosti které žije, i tu fotbalovou na Julisce. Sportovní prostředí a hlavně jedna osoba, kterou na Dukle potkal, ho ovlivnily i v životním stylu, začal intenzivně běhat, účastní se závodů po celé republice a letos poprvé uběhl Pražský maraton. Dcery se mu smějí, že je to projev počínající krize středního věku. Ale on cítí, že je to i vliv rodičů, činorodého prostředí, ve kterém vyrůstal.

Životní motto

„Zážitek nemusí být vždy dobrej, hlavně že je silnej…“

Honza Zima působí na Dukle od roku 2016, celou dobu u dívčích přípravek. Holkám vždy připraví i perfektní mimofotbalový program.

Na fotkách:

- první narozeniny

- s bráchou, tátou a ségrou

- s rodinou

- s manželkou na dovolené

- na turnaji

- a dcerami na Julisce

- s Kájou, které vděčí za mnohé

- první závod

- s Meggie na kole

- na soustředění v Chotýšanech