nar. 13. 7. 1986

Komu a kde se narodil

Své první měsíce života prožil v Příboře, v rodišti Sigmunda Freuda. Když mu byl rok, tatínek ušil doma na šicím stroji fusak, dal do něj Martina a spolu s maminkou se vydali cestou plnou sněhu na vlakové nádraží. To už Avie naložená jejich nábytkem vyrazila do obce Tisá v ústeckém kraji. Pro maminku to byl vytoužený návrat domů. Tady se narodila, tady se rodiče poznali, když byl táta na vojně. V Příboře však vlastnil půlku domu a tak se tam odstěhovali. Maminčin stesk je však dovedl zpět do podhůří v Sudetech. Tisá byl Martinův domov až do pětadvaceti let, rodiče tam žijí dodnes, stejně jako o sedm let mladší bratr. Táta příliš nemluvil a byl spíš flegmatik, ale když se dvakrát do roka rozčílil, šel z něho strach. Máma byla postavou malá, cholerická a rázná, a starala o všechny. Martin dodnes oceňuje, jak ho rodiče dokázali vychovat v pocitu "přirozeného nedostatku". Potřebuješ počítač? Musíš počkat rok, pak ho koupíme. Vnímání světa, že vše si musíš zasloužit, ho učilo silné vůli i trpělivosti. Byl samostatný i ctižádostivý a co se školy týká, velmi intenzivně vnímal pocit rodičů, že se o něj vůbec nemusí starat. Naopak, od učení ho spíš vyháněli. A asi ho tak vnímají dodnes, hloubavý, přemýšlivý, který se příliš nehodí pro praktické práce. Vzpomíná si na tuhé zimy, baví ho tvrdá nespoutaná krajina, má rád severské země, jejich naturel i kulturu. Je severský typ. Velký vliv na něj mělo i německé prostředí, babička byla Němka, často tam jezdili, rodina v Německu pracovala, v rámci doktorandského studia pobýval na stáži v Pirně, bydlel osm kilometrů od hranic, blízkost byla velká. Samozřejmě umí německy, vystudoval němčinu a češtinu na pedagogické fakultě, učil v Drážďanech, na stáži byl v Rakousku. Je mu blízká jejich akurátnost, spolehlivost, důraz na kvalitu. A k tomu neodmyslitelný čas na vynikající dort a kávu.

Dětské vzpomínky

Tisá měla v době jeho dětství 600 obyvatel, ale ve vesnici bylo všechno. Kino, kulturní sál, kostelík sv. Anny, divadelní loutkový soubor Skaláček. Chodili na představení s bráchou, máma mluvila Kašpárka. Považuje to za kulturní dědictví vesnice, které je dnes rozšířeno i o soubor činoherní. "Vyrostl" na knihách Jaroslava Foglara, Záhada hlavolamu, Chata v jezerní kotlině a další. Byl spíš samotářský, ale cítil, že by i mimo svůj intelektuální prostor potřeboval být součástí dětského kolektivu. A protože to byla typická vesnice plná kluků, znamenalo to jediné. Kdo nehrál fotbal, byl divný. A on nezapadal. Měl brýle, nadváhu, ale chtěl do party. Jako vystřižená scéna z Poláčkovy knihy Bylo nás pět. Tak začala jeho sportovní motivace. Výrazně zhubnul, jednou se prostě postavil před zrcadlo, vyhrnul si triko a při pohledu na sebe si řekl, že tohle ne. Tvrdě změnil životosprávu a nastala úžasná a rychlá proměna.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Hrát fotbal začal skutečně z velké části díky snaze o jistou míru sociální akceptace. Neměl pohybový talent, ale svou pílí se vypracoval k výkonnostnímu fotbalu. Na hřišti v Tisé, u lesa, s výhledem na Skalní město, hrál až do svých sedmnácti let. Když mu bylo dvanáct, chyběl na zápase brankář. Sám navrhnul, že ho zastoupí. V brance už zůstal a v nejstarším dorostu odešel chytat do divizního klubu v Ústí nad Labem. To byl velký předěl. Studoval obchodní akademii a prožíval nádherné období. Zvládal skvěle školu i fotbal, i když to bylo náročné. Skončilo vyučování, jel 40 minut do Tisé, tam položil tašku, jel 40 minut na trénink, večer se vrátil domů a začínal se učit. Když mu bylo osmnáct, udělal děda velké gesto. Dal mu své ojeté auto značky Favorit, ačkoliv sám s ním ještě jezdil a jiný vůz neměl. Bylo to úžasné. Martin navíc paralelně hrál ještě divizi ve futsalu. K trenérské profesi byl přilákán vlastně roztomilou lstí. Známý z vesnice, který v Tisé trénoval děti, ho oslovil a velmi ho v jeho trenérských počátcích chválil. Po letech se dozvěděl, že ho za zády i pomlouval, ale neměl za sebe nikoho jiného a na trénování dětí mu už nezbýval ani čas, ani chuť.. V 16 byl Martin trenérem brankářů, v 18 hlavní trenér. Zásadní však bylo, že zjistil, jak moc ho baví práce s dětmi. Z velké části ho to nasměrovalo ke studiu pedagogické fakulty. Jako mladý trenér byl plný euforie. Jezdil po knihovnách, sháněl knížky a články, snažil se vzdělávat. Ve 26 letech ho oslovil současný tchán a nabídl mu místo trenéra v Roudnici nad Labem. Byl to velký zlom, popadl kocoura, sbalil tašku a jel. Postupně si dodělával trenérské licence, dnes má profesionální licenci UEFA, nejvyšší vzdělání pro trenéra mládeže. Právě na trenérských zkouškách poznal Tomáše Kulvajta. V té době už několik let sledoval Duklu a líbilo se mu, jak se prezentuje, jak se o ní mluví. Napsal Tomášovi email a on mu okamžitě odpověděl, že šéf mládeže Petr Fišar k sobě hledá asistenta. Bylo to obrovské setkání, profesní i lidské. Dal mu velikou důvěru, Martin si dodnes pamatuje výjimečnost, s jakou vedl tým, jak s hráči komunikoval. Stal se mu učitelem, ale především průvodcem.

Těžké chvíle

Za ty považuje v průběhu života všechny momenty, kdy se přetrhají a navazují vztahy v rodině, kdy nastanou neshody, hádky. A samozřejmě nemoci a úmrtí. Když mu bylo třináct, táta prodělal zástavu srdce a klinickou smrt. Dodnes cítí tu beznaděj, strach a smutek. Spali s mamkou v jedné posteli a čekali na zprávu z nemocnice. Trvalo to mnoho týdnů, než se konečně vrátil. Velmi ho zasáhla smrt strejdy (dědův bratr), kterého měl rád a babičky. Byla to moravská babička, malá, baculatá, vždycky, když přijeli, málem ho umačkala, měla v sobě obrovskou srdečnost. Byl už dospělý, ale stále slyší tátův pláč, jak se zajíkal slzami, s telefonem na uchu, zavřený v ložnici. Martin ho viděl do té doby plakat jen jednou, když se s mámou pohádali kvůli němu a bráchovi. Na pohřbu v kostele byla odklopená rakev, ale on se nepodíval. Cítil však obřadnost, slavnost, důstojnost té chvíle. I když mrzlo, byla zima a bylo to dlouhé, šlo o skutečné vyprovázení. Velmi bolestně pak nesl konec svého vztahu, který považoval za celoživotní. Začali spolu chodit v závěru vysoké školy, stal se doslova synem jejích rodičů (měli dvě dcery), kteří si ho velmi oblíbili. Když si našla jiného, volali mu a plakali a on trpěl, protože si v tu chvíli neuměl představit, že ta pravá na něj ve skutečnosti teprve čeká.

Láska, rodina a jiné záliby

Rok 2018 je zásadním v jeho životě. V tomto roce začal trénovat v Dukle, oženil se a narodil se mu syn. K němu přidali po třech letech ještě dceru. Děti pro něj znamenají jednoznačné a absolutní štěstí. Manželka pochází z Roudnice a jejich seznámení je neuvěřitelný rodinný spletenec. Současný Martinův tchán, který mu v Roudnici nabídl trénování, má partnerku a Martinova žena je její dcerou. Tak se potkali. Dlouho mu však nedocházelo, že má o něj zájem. Chtěla si oživit řízení auta, tak jí dával lekce, a pořád ji chtěl učit a učit a ona si říkala, že tak nedovtipného chlapa ještě nezažila. Jejich velkým poutem je dnes mimo jiné to, že jsou naprosto zajedno ve výchově dětí, což přináší do vztahu klid a důvěru. Navíc z její strany nikdy neměl pocit útrpné akceptace jeho trenérského života. Své manželky si velmi váží a někdy se sám nachytá při pocitu, že by pochvaly, ocenění a pohlazení mohlo být z jeho strany víc. Holt tvrdá severská nátura. Oba mají vztah ke zvířatům, v letošním roce se rozhodli pro velký krok, přestěhovali se z bytu do stavení z 19. století, které má tzv. vejminek, což bude chovná stanice pro 50 potkanů, domácích mazlíčků, jedněch z nejlepších v České republice. K tomu dvě čivavy a občas kniha, i když už spíš jako vzpomínka na dětství, ve kterém měl pocit, že "kniha je nejlepším přítelem člověka."

Životní motto

Vyloženě osobní nemám, jednu oblíbenou, takřka pohádkovou, průpověď ale uvedu: "Pamatujte, že všechno dobře dopadne, a jestli ne, znamená to jen, že ještě není konec."

Martin Babača působí na Dukle od roku 2018 u kategorií starších žáků a mladších dorostů. Zároveň je předsedou spolku RODINA DUKLA ŽI(V)JE, který podporuje mládež za pomoci rodičů a firem.

Na fotkách ho najdete:

- s rodinou (březen 2022)

- se současným trenérským týmem U162021/2022 - Jan Dobrovolný a Matyáš Urbanec

- v dětství na svém kole BMX

- v dětství ve svátečním oblečení (bč foto)

- oslava 1. narozenin bratra

- jako svědek na bratrově svatbě (vlevo v šedém saku)

- v týmu Tisá (brankář ve vínovém dresu vlevo)

- s manželkou Ivetou