nar. 13. 4 1979

Komu a kde se narodil

Rodiče se potkali v Praze, kde maminka studoval na střední škole, tatínek je rodilý Pražák. Po seznámení s maminkou se přestěhoval z velkého rodného domu u vlakové zastávky v Kyjích do Českého Brodu, do domku své tety. Byla už stará a rodiče se o ní starali. Tomáš si ji v drobných střípcích pamatuje, zemřela, když byl dítě. A přesto, že byl ještě malý, jevila se mu i ona vzrůstem velmi malá. V tom domě Tomáš vyrostl a rodiče v něm žijí dodnes. Maminka byla profesí geodetka a její rodina měla hospodářství v Ostřeticích u Klatov, kam jezdili za babičkou a dědou, měli rádi zahradu, na které stála středověká tvrz. Tatínek byl truhlář a truhlářská dílna patří neodmyslitelně k Tomášovu dětství.

Dětské vzpomínky

V prvních střípcích z dětství se mu kromě rodičů a tety, která s nimi bydlela, vybaví ještěrky na nákladovém nádraží Žižkov, kde bydlela pražská babička, modely autíček u strejdy v Kyjích, samozřejmě velká zahrada v Českém Brodě, tátova truhlářská dílna, před ní řada planého vína a o sedm let starší brácha. Přirozenou autoritou byl doma táta, i když problémy řešila většinou máma. Když však bylo zapotřebí, táta prásknul do stolu. Ve povaze mámy se dost vidí. Je přesná, má smysl pro pořádek, Tomáš je puntičkář. Tedy ve věcech, které se ho týkají. Ano, ve své skříni má komínky. Od třetí třídy jezdil strašně rád na tábory do jižních Čech, tři týdny u rybníku Valcha, nikdy se mu nestýskalo. Když začal chodit se svou ženou, vydal se ve dvaceti s báglem na stejná místa. Bylo to jiné, zarostlé, ale stále tam bylo stejné borůvčí, studna, kam jezdili s valníkem na vodu, místo, kde hráli divadlo. Bratr byl povahou jiný, zaměřený víc kulturně, měli společný pokoj a on v něm hrál pořád na kytaru, což Tomáše hrozně štvalo. Ale čím byl starší, tím víc mu to chybělo, zejména, když brácha odešel na vojnu. Tomáš trávil nejvíce volného času se svými vrstevníky, s partou kluků provozující nejrůznější sporty. Doma měli hezkého "voříška" Alánka, tvrdohlavého, se zaječími úmysly v genech, takže se na jaře podhrabával starým plotem k sousedům a hledali ho široko daleko. Jednou, když jel Tomáš na zápas na kole, Alan za ním běžel tři kilometry až na hřiště. Museli sehnat provaz a táta ho po utkání odvezl domů.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

Nejvíc si kopal se starším bráchou na zahradě a s partou jeho vrstevníků v parku, ale už v šesti letech řekl rodičům, že by chtěl hrát v oddíle. Tak začal v přípravce v Českém Brodu. Chtěl být profesionální fotbalista, ale nevěděl, co to obnáší. Domníval se, že to znamená hrát za dospělé chlapy v Brodu, A tým hrál III. ligu. Obdivně seděl jako malý u klandru na hřišti a snil. Na střední školu ekonomickou dojížděl denně vlakem do Prahy a měl v té době růstové potíže se zády. Poslali ho na rehabilitaci na Bulovku a přítel rehabilitační sestry byl trenérem na Bohemce. Vzali ho do zimní přípravy a v pražském klubu hrál až do konce dorosteneckého věku. Sešel se velmi silný ročník a dobrá parta, nechali ho v dorostu ještě o rok déle, až do 19 let. Tady podepsal svou první profesionální smlouvu, neměli však B tým, následovala hostování. Hrál v několika týmech, se kterými slavil postup. V Kolíně postoupili z třetí ligy do druhé, nesilnější léta zažil v Mladé Boleslavi, kde byl dvě a půl sezóny v angažmá a postoupili do první ligy. Další druholigový postup zažil v Mostě s partou kolem Horsta Siegla, do třetice zažil postupové oslavy do první ligy, když se vrátil do Bohemians. Do Dukly přišel ve chvíli, kdy z Jakubčovic získala licenci pro II. ligu, podmínky byly velmi skromné. Jeho prvním trenérem byl Günter Bittengel, hráli o udržení do posledního kola, cítil, že jeho pozice v týmu je důležitá. Pak přišel Michal Prokeš, který připravoval tým pro trenéra Luboše Kozla. Přišli zkušení hráči - Gedeon, Zelenka, Kolomazník a spolu s nimi naopak mladí Berger, Malý, Tomáš byl jedním z mála, který z předcházející sezóny zůstal v týmu. Rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru ve 31 letech nebylo snadné, ale bylo racionální. Na 1. ligu už neměl a putovat v nejistých podmínkách po štacích v nižších soutěžích a modlit se, aby přišla výplata, už nechtěl. Měl rodinu, zodpovědnost a chtěl žít kvalitní život. A z Dukly dostal nabídku na trénování. Už jako hráč fungoval u mládeže jako aktivní patron týmu a uspěl u zkoušek trenérské A licence. Vsadil na stabilitu a jistotu. A vydal se na vědomou, profesionální cestu trenéra, což se mu podařilo. V loňským roce ukončil zkouškami trenérskou licenci UEFA Pro, nejvyšší možné trenérské vzdělání. Jedná se o náročné studium, už samotné přijetí je obtížné. Otevřel se mu nový obzor, který předtím skutečně nedokázal vidět ani jako profesionální hráč. Jeho závěrečná práce na téma Efektivita vysokého presinku Slavie Praha v Lize mistrů vyvolala odezvu i mezi odborníky. Stojí dnes na vrcholu pyramidy ve výchově mladých hráčů Dukly Praha, v těžkém období jejich přechodu do dospělého života. Kluci procházejí mnoho let selekcí a ti, kteří dojdou až k němu, už mají profesionální chování, mají přirozenou motivaci. Opakovaně jim předává informaci, že je jich dvacet a jen jeden, dva z nich se fotbalem budou skutečně život. Všichni jsou talentovaní, neví, který z nich to bude. Talent je konec konců jen jedna ze skládaček, patří k němu zdraví, pracovitost, mentální síla, a v neposlední řadě štěstí. Být ve správnou chvíli tam, kde se otevře prostor. Když to nebude v Dukle, může to být oklikou jinde. Přednáší na trenérských licencích či na Vyšší odborné fotbalové škole a s oblibou vypráví příběh svého spoluhráče, kterému v 18 letech řekli v Bohemians, že ho nechtějí a on šel hrát krajský přebor do Říčan. Putoval a putoval, až se nakonec dostal do Plzně a hrál Ligu mistrů proti Barceloně nebo AC Milán.

Těžké chvíle

Tomášův život je klidný, spokojený, prostě plyne. A i když přijde potíž, bere ji jako součást života. Samozřejmě však má ve své mysli vzpomínky, které nevytěsní. Když kamaráda ze základní školy přejel vlak. Údajně se jednalo o nehodu, šel přes koleje a měl na uších sluchátka. Když odcházeli prarodiče. Děda, který ho vždy budil brzy, aby nelenošil a který dělal fantastickou dršťkovku. Babička, u které sedával při návštěvách v nemocnici, když byla po těžké mrtvici osm let na lůžku. Ještě zažila i jeho synka Adámka, měla v očích slzy štěstí, smála se, vzápětí hned zesmutněla, chtěla něco říct, ale nemohla a rozplakala se. Zvláštní směs emocí a vlastně ani nevěděli, co skutečně vnímá. Snadné nebylo ani období, když se rozhodoval, jestli ukončit svou hráčskou kariéru. Bylo mu líto, když k poslednímu zápasu nebyl ani nominován a nemohl se rozloučit. Hráli zrovna doma na Julisce. A samozřejmě se ho dotýká, když není dobře jeho tátovi, který zápasí s psychickými problémy, musel být i hospitalizován a stavy úzkosti a deprese na něm okamžitě pozná. Ví, že když mu zavolá, že přijede za půl hodiny, protože potřebuju něco v dílně, tátu to rozhodí. Tomáš přijede, vidí, že není ve formě, ale vstoupí spolu do dílny, začnou něco řešit, najednou je táta v prostředí, které má rád a dostaví se spokojenost. Skoro veškerý nábytek, který měli doma, vyrobil táta. Na Dukle udělal šatnu hostů a kdykoliv do ní Tomáš vstoupí, vzpomene si, jak tady spolu všechno montovali. A uvědomuje si, jak moc je toho na mámu, která je často opomíjená, ačkoliv už taky má své potíže, ale drží celou domácnost. Brácha koupil rodičům výlet do Vídně, Tomáš vzal maminku do Mikulova. Tátovi nebylo dobře, tak jeli sami dva, bydleli v penzionu na náměstí a chodili na výlety. Třeba na Svatý kopeček nad Mikulovem. Bylo to hezké.

Láska, rodina a jiné záliby

S úsměvem říká, že si na sebe se svou ženou na okrese Kolín zbyli. A to bylo štěstí. Znali se ze základní školy, chodil do třídy s jejím bráchou a líbila se mu její nejlepší kamarádka. Byl na vojně v Liberci a po čase se potkali ve vlaku. Byl překvapený, říkal si, teda, ta se změnila, to je kočka! Když mu napsala zprávu s přáním k svátku, neváhal a pozval ji na rande. Dnes jsou spolu dvacet let a mají šestnáctiletého Adama a třináctiletou Julii. Jako táta je tolerantní, vstřícný i spravedlivý. Cítí velkou zodpovědnost za celou rodinu. Je šťastný, když jsou všichni spolu, ale díky fotbalu to není zdaleka tak často. "Blbý fotbal" - řečeno slovy manželky a dcery, když je jim líto, že táta není doma - má prostě v mnoha ohledech přednost. Ale když jsou spolu, umí si to užít. Vyrazí třeba vlakem na pohodovou procházku po Praze. Vystoupí na Masaryčce, jdou na Vyšehrad, Petřín, přes Karlův most na Staré město, čtyři hodiny chodí a povídají si. A pak jim táta zase odjede za nekonečnou vědou zvanou fotbal.

Životní motto

Není čas ztrácet čas.

Tomáš Kulvajt na Dukle působí od roku 2007, do roku 2010 oblékal hráčský dres. Poté se přesunul k trenérskému řemeslu.

Na fotkách:

- na dovolené s rodinou - manželka Jitka a děti Jůlie a Adam

- jako hráč s Michalem Kolomazníkem, vítězství 2:1 nad Jihlavou, rok 2009

- z dob hráčských

- v dresu Bohemians

- se svými rodiči a ???

- z dětství