Nebýt jeho obětavé práce, dospělý fotbal by možná na Julisce zanikl. Jiří Blažek patří už několik desítek let mezi nejvěrnější dukláky. Pracoval jako sekretář mládeže, vedoucí A-týmu i naší mládeže, dnes je členem dozorčí rady a předsedou dozorčí rady spolku. Tento rozhovor vznikl u příležitosti jeho nedávných 75. narozenin a vyšel v zápasovém magazínu Hlasatel z Julisky. Přinášíme ho i zde v plném znění.
Za svoji práci si nikdy nenechal zaplatit, vykonává ji bez nároku na finanční odměnu. S klubem je spjatý již od roku 1955, kdy Dukle začal jako desetiletý chlapec fandit. Prý proto, že měl od dětství kladný vztah k armádním uniformám.
„Můj otec byl prvorepublikový voják z povolání, štábní kapitán. Dokonce jsem se na průmyslovce s kamarády přihlásil i na Vojenskou vysokou školu dopravní, ale kvůli očním problémům jsem neprošel,“ říká Jiří Blažek.
Jak jste se tedy z fanouška stal funkcionářem?
Dukle jsem fandil s otcem, který byl mimochodem slávista. V roce 1972 jsem se náhodou potkal s Ivanem Novákem, bývalým vynikajícím obráncem Dukly a našim reprezentantem. Dodnes jsme kamarádi. Ivan tehdy ukončil hráčskou kariéru a stal se trenérem mládeže na Dukle. Lákal mě, abych dělal funkcionáře. Nakonec mě přemluvil a já začal pracovat jako vedoucí A i B družstva dorostu. Od roku 1985, kdy přišel do Dukly k mládeži Mgr. Radomír Sokol, jsem pomáhal i jako sekretář. Tehdy jsme se potkali s Ing. Miroslavem Mückem, dnešním bezpečnostním manažerem, i hlasatelem a sekretářem mládeže Tomášem Hubáčkem. Stali se z nás nerozluční kamarádi.
Jaká byla doba, kdy fotbal na Julisce v podstatě zanikl?
V devadesátých letech, v těžké době pro Duklu, šéfoval klubu JUDr. Václav Samek, rovněž skvělý obránce a reprezentant. Já jsem pomáhal Františkovi Haltufovi, který byl vedoucím A-mužstva. Bohužel se Dukle v té době nedařilo jak sportovně, tak i ekonomicky a ocitla se až v tehdejší III. a později ve II. lize. V sezoně 1996/1997 se po tříletém úsilí podařil Dukle návrat do první ligy, ale dospělá Dukla se přestěhovala do Příbrami a na Julisce zůstala pouze mládež.
A vy jste se podílel na její záchraně.
Ivan Novák, Radek Sokol a já jsme založili občanské sdružení FK Dukla Praha. Vedení ASC Dukla nám umožnilo působit na Julisce a tím začala doba těžká pro fotbal, ale také doba, která prověřila pevnost a kamarádství. Rád na ni vzpomínám. V roce 2001 se Dukla spojila s tehdejší VTJ Duklou Dejvice, ta hrála na Julisce Pražský přebor, a my jsme získali družstvo dospělých. Po roce 2000 odešli od fotbalu Ivan Novák i Mgr. Radomír Sokol. Já jsem v této době byl místopředsedou občanského sdružení a nějaký čas i jeho výkonným ředitelem. Na podzim roku 2006 přišel Ing. Josef Hájek z Jakubčovic, které hrály II. ligu, s nabídkou převodu práv z Jakubčovic na Duklu. U všech tehdejších jednání jsem byl přítomen spolu s Ing. Markem Lukášem, Pavlem Brzákem a Günterem Bittenglem.
Jaký je váš nejsilnější zážitek spojený s Duklou?
Je jich mnoho. Znovuzískání statusu profesionálního klubu v roce 2007, působení Dukly v pohárové Evropě, éra Pepy Masopusta a generace Ládi Vízka. Na Dukle vzniklo spoustu pevných přátelství mezi lidmi jako Jan Fiala, Rudolf Kocek, Miloslav Jícha a s Petrem a Bohumilem Pauknerem... Nemohu jmenovat všechny, to by vydalo na celou stránku. Nesplnilo se mě pouze jedno přání a sen – hrát někdy od roku 2007 znovu v pohárové Evropě. Tohoto přání se už asi jako funkcionář nedožiji.
Jaké v klubu aktuálně vykonáváte funkce?
Na podzim roku 2019 jsem po deseti letech předal funkci předsedy spolku mladší generaci. Od ledna 2020 jsem stále členem dozorčí rady akciové společnosti a rovněž předsedou dozorčí rady spolku.
