V trenérské kariéře Tomáše Kulvajta, která trvala neuvěřitelných 17 let v Dukle Praha, se zrcadlí nejen jeho láska k fotbalu, ale také nespočet vzpomínek, které přesahují samotné hřiště. Od nezapomenutelných soustředění až po významné sportovní úspěchy - Tomáš Kulvajt prokázal své trenérské kvality a zaslouženě se nyní posouvá do nové role u národního týmu U16. V tomto rozhovoru se ohlíží za svým působením v Dukle, sdílí své největší úspěchy a prozrazuje, co očekává od svého nového angažmá. Na závěr si Tomáš pro všechny fanoušky a členy klubu připravil speciální rozlučkové video, které je jeho srdečným poděkováním a překvapením pro celý klub.
Jaké jsou Vaše nejsilnější vzpomínky na těch 17 let, které jste strávil trénováním v Dukle Praha?
Paradoxně nejsilnější vzpomínky se týkají chvil, které jsem strávil s klukama mimo hřiště. Většinou to byla letní nebo zimní soustředění, která byla často velmi neobvyklá a někdy i adrenalinová. Cílem bylo vždycky rozpoznat charakter hráčů, dostat je do nekomfortní situace a pozorovat, jak se budou chovat. Prošel jsem s klukama třeba nocováním v iglu nebo ve srubu, kde si kluci sami vařili a topili. Chodili na záchod do kadibudky. Takže to jsou možná nejsilnější vzpomínky, které paradoxně moc nesouvisí s hřištěm, tréninkem nebo zápasy.
Mohl byste nám přiblížit některé z Vašich největších úspěchů na lavičce Dukly?
Jeden z největších úspěchů byl, když jsem se dostal jako trenér na lavičku prvoligového týmu. Chvíle, kdy jsem byl asistentem Pavla Drska u A týmu Dukly, byla pro mě jedním z největších úspěchů. Samozřejmě také postup s devatenáctkou do celostátní ligy dorostu přes baráž s Bohemkou. To byly asi největší úspěchy na lavičce Dukly.
Jaký byl Váš nejoblíbenější okamžik s hráčem mimo samotné zápasy a tréninky?
Opět se vrátím k těm soustředěním, která byla často velmi neobvyklá. S klukama ročníku 2001 jsem strávil krásný turnaj v Las Vegas, což byl jeden extrém. O půl roku později jsme měli soustředění ve srubu v Jizerských horách. Další půl rok jsme sjížděli Vltavu na kánoích s jinými skupinami. Byly to teambuildingové soustředění v Břežanech, kde kluci měli různé závody, třeba s obrovskými pneumatikami od traktorů, které museli přemisťovat. Byly to docela náročné soutěže. Takže bych se opět vrátil k těm nevšedním teambuildingovým akcím.
Co Vás přimělo rozhodnout se pro přechod k národnímu týmu?
Poslední dva roky jsem u národního týmu působil v pozici asistenta. Minulý rok to bylo u kategorie U19 v realizačním týmu Radka Bejbla. Tento rok s Pavlem Drzskem u kategorie U16. Když mi Míra Beránek, šéftrenér mládežnických reprezentací, nabídl práci u nároďáku na pozici hlavního trenéra, bylo to pro mě velké překvapení a nějaká pochvala nebo pozitivní zpětná vazba za mou odvedenou práci. Nabídka trénovat národní tým jako hlavní trenér se nedostává každý den, takže jsem to zvažoval a rozhodl se velmi rychle. I proto, že v Dukle jsem byl poměrně dlouhou dobu a posledních pět let v kategorii U19 jsme spolu s kolegy dosáhli téměř všech cílů, takže jsem to bral jako další krok dál.
Jaké výzvy očekáváte v nové roli u národního týmu ve srovnání s prací v Dukle?
Práce u národního týmu je diametrálně odlišná. Není to práce na každodenní bázi, kdy v klubu máte možnost být s klukama každý den, ovlivňovat je, tvarovat je, pracovat systematicky na různých věcech a věnovat se tomu prakticky denně. U národního týmu je ten čas minimální. V průběhu podzimní části nebo půl roku jsou čtyři, maximálně pět reprezentačních akcí, jejichž hlavní náplní jsou mezistátní zápasy. Tréninků je minimum, takže hlavní práce u nároďáku je vlastně sledování, pozorování, objíždění zápasů, sledování hráčů a jejich vývoje, následně se snažit vybrat ty nejtalentovanější a nejlepší, vytvořit z nich tým a za tu krátkou dobu na reprezentačním srazu do nich dostat nějaké součinnosti a automatizmy, tak, aby to na hřišti ladilo.
Je něco, co budete z Dukly nejvíce postrádat a co to je?
Bude to asi ta každodenní práce, být na hřišti, být s klukama v kabině a tvořit tréninkový proces. To je to, co mě vždycky bavilo nejvíc a to mi bude nejvíc chybět. No a právě proto se možná o to víc budu těšit na reprezentační srazy a kontakt s hráči.
Jakým způsobem Vás trénování v Dukle připravilo na roli v národním týmu?
Je otázka, jestli se na to dá připravit. Samozřejmě tím, že už nějaký pátek trénuju, jsem si prošel spoustou situací, ale čím déle člověk trénuje, tím více zjišťuje, že toho ví stále málo a každou chvíli ho překvapí nějaká nová věc nebo situace, ať je to na hřišti nebo v kabině. Úplně se na to připravit nedá. Ale čím déle trénuju a prošel jsem studiem několika licencí, tím více se snažím jít do hloubky a to je asi to, co mě v Dukle připravilo na tuto práci nejvíc.
Máte nějaké rady nebo poselství pro trenéry a hráče, kteří budou pokračovat v Dukle po Vašem odchodu?
Aby to dělali se stejným nadšením, elánem a chutí, jako jsem to dělal já.
Jaké jsou Vaše dlouhodobé cíle a ambice v rámci národního týmu?
Přebírám kategorii U16, což jsou kluci narození v roce 2009, a měl bych s nimi pracovat dva roky, tedy v kategoriích U16 a U17. První rok v U16 by měl být přípravný, protočí se tam velké množství hráčů, ze kterých chceme vytvořit osu týmu a dobře je připravit na kategorii U17, kde se hraje kvalifikace na mistrovství Evropy. Cílem bude dostat se na závěrečný turnaj, což bude náročné, protože UEFA zpřísnila kritéria a závěrečný turnaj bude pouze pro osm týmů, nikoli šestnáct. Z dlouhodobého hlediska bych chtěl trénovat i vyšší kategorie, tedy U18, U19 a uvidíme, kam mě to zavede dál.
Jak byste popsal vývoj hráčů, se kterými jste pracoval během Vaší doby v Dukle?
Když jsem začínal u dorosteneckých kategorií s Jardou Hynkem, kluci měli nižší úroveň než nyní. Trénovali jsme s klukama, kteří hráli druhou a třetí nejvyšší soutěž. Myslím si, že dlouhodobou prací na Dukle se nám podařilo od žáčků přes dorostenecké kategorie postupně zvyšovat kvalitu hráčů. Důkazem toho je postup do celostátní ligy dorostu, stabilizace týmu a vytáhnutí U18 do druhé nejvyšší soutěže. Výstup z dorosteneckých kategorií a kvalita hráčů se objektivně zvyšovala. Dříve byli kluci schopni hrát Pražský přebor nebo divizi, dnes můžou hrát třetí ligu a nejsou to jen jeden nebo dva, ale pět, šest, osm a ti nejtalentovanější se mohou zapojit do přípravy s A týmem a sbírat zkušenosti. To se nám dříve nedařilo.
Existuje nějaký konkrétní hráč nebo okamžik, který Vás během těchto let nejvíce překvapil nebo potěšil?
Trenéra vždy potěší, když hráč, který mu prošel rukama, se dostane co nejdál. Nemohu říct, že mě to překvapilo, ale všichni kluci, kteří to dotáhli do ligy nebo do dukláckého A týmu a měl jsem je v rukou nebo jsem se částečně podílel na jejich vývoji, tak to je asi to, co člověka potěší vždycky nejvíce.
Jak jste si udržoval motivaci a energii po celých těch 17 letech?
Myslím, že to nebylo vůbec těžké, protože práce trenéra je něco, co vás motivuje samo o sobě, a když to děláte s láskou, s vášní, tak se člověk ani nepotřebuje motivovat. Každodenní práce s klukama mě vždycky dobíjela energií, takže jsem nějakou zásadní motivaci v sobě hledat vůbec nemusel.
Jak se změnila Vaše trenérská filozofie od začátku Vaší kariéry v Dukle až do současnosti?
Myslím, že se zásadně nezměnila. Od začátku, kdy jsem začal trénovat v Českém Brodě a poté v Dukle, jsem vždy chtěl hrát hodně konstruktivně, aktivně, přímočaře a pestře. Myslím si, že můj trenérský vývoj vždy směřoval k tomuto konceptu a s postupem let jsem získával více zkušeností. Díky různým licencím a setkávání s různými lidmi jsem se začal více zaměřovat na detaily ve hře.
Co byste rád přinesl národnímu týmu z Vašich zkušeností a úspěchů v Dukle?
Úspěchy a zkušenosti nelze přenést, ale budu se snažit kluky v národním týmu sjednotit, motivovat a inspirovat. Při každém srazu se budu snažit naučit je něčemu novému, aby odjížděli s novou zkušeností, poznatkem a zážitkem, což by je mohlo jednou dovést do A-týmu České republiky. To je pro mě asi největší motivace, stejně jako to bylo na klubové úrovni. Čas ukáže, jak to půjde, a já bych byl za to moc rád.
Trenér Tomáš Kulvajt opouští Duklu Praha s hlavou plnou vzpomínek a srdcem plným nadějí na budoucnost. Jeho přechod k národnímu týmu U16 představuje nejen osobní úspěch, ale i výzvu, kterou přijal s nadšením a odhodláním. Věříme, že jeho zkušenosti a vášeň pro fotbal budou přínosem pro mladé talenty české reprezentace. Přejeme Tomášovi mnoho úspěchů v jeho nové roli a děkujeme za všechny nezapomenutelné chvíle, které nám v Dukle daroval.
Úsek mládeže FK Dukla Praha
