Neměl jste za sebou ani jeden prvoligový start, a přesto si vás vybrala Dukla Praha. Jednička mezi armádními kluby. Jak se vám to povedlo?
Už jako dorostenec jsem nastupoval za výběr ČSR. Nejdříve jsem narukoval do Dukly Tábor. Vydržel jsem tam vedle hráčů jako Pešice nebo Caudr jenom týden. Potom si pro mě dojeli z Prahy. Po prvním roce se funkcionáři dlouho rozhodovali, jestli si mě nechají. Byl jsem tehdy totiž takové „tintítko". Byl jsem na tom však dobře technicky a to zřejmě rozhodlo.
V Dukle jste dlouho působil s dalším hráčem, který začínal svou kariéru ve Zlínském kraji, Zdeňkem Nehodou…
Znali jsme se už z dob působení v mládežnických výběrech ČSR. Krátce jsem s ním byl i v Gottwaldově. Do Dukly Praha přišel o rok později než já. Když jsme po vyhraném zápase dostali opušťák, tak jsme jezdívali domů společně. On vystupoval v Hulíně a já jsem pokračoval do Otrokovic. Mládí jsme prožili spolu a byli jsme velcí kamarádi.
Více se dočtete zde.
Než Ladislav Přáda těsně před vánočními svátky roku 1995 zemřel, občas ho fanouškové potkávali v pražských putykách a výčepech. Většina z nich netušila, že tomuto podivnému muži, který vyhlížel jako ošumělý bezdomovec, kdysi tleskaly vyprodané stadiony. Býval kanonýrem, který měl talent na to, aby se stal ještě excelentnějším střelcem než slávista Pepi Bican.
Josef Masopust na Přádu vzpomíná jako na fotbalistu s mimořádným talentem: „Hrával buď vysunutého středního útočníka, nebo levou spojku. Vždy na špici útoku. Brilantní zakončování akcí bylo jeho nejsilnější stránkou. Byl ale také skvělý driblér a dokázal s míčem dělat zázraky. Přitom sám do poslední chvíle nevěděl, co s ním udělá. Jeho přeskakovačky byly až neuvěřitelné. Kdysi jsem mu řekl, že si jednou nohy zaplete jako vánočku. A on na to, že se není čeho bát, protože on má nohy ohebné. Takže se mu zase vrátí zpátky…“
Pražák z Proseka, kterého si starší generace fanoušků mylně zařadila mezi Severočechy, svůj mimořádný fotbalový talent bohužel promarnil. Sklenka pro něj znamenala víc než životospráva a disciplína… Ke smůle Přády i naší kopané.
S fotbalem Ladislav začínal skutečně na severu Čech. A to Trnovanech u Teplic, kde se o něj starala jeho babička. První góly střílel ve stejném klubu, který o něco později vychoval Jana Brumovského. Po Trnovanech prošel Přáda libereckými kluby ČSSZ a Slavojem. V roce 1954 narukoval na vojnu do ÚDA Praha. Na Strahově se ovšem trenérovi Karlu Kolskému nehlásil žádný vyplašený bažant, nýbrž ligový kanonýr, který za liberecký Slavoj nasázel soupeřům sedm branek.
Čich na góly pak prokazoval i ve vojenském týmu. V jeho dresu odehrál tři ligové ročníky. V tom prvním se zapsal do střelecké bilance pěti brankami. V dalším už nastřílel 17 branek – stejně jako Zdeněk Nehoda o čtyřiadvacet let později. Jenže Nehoda to dokázal v třiceti mistrovských zápasech, kdežto Přádovi jich stačilo pouhých dvaadvacet… V roce 1956 se Dukla stala mistrem ligy a Přáda jí k tomu pomohl tuctem gólů.
Trenér Karel Kolský měl s Přádou nekonečnou trpělivost. Opakovaně mu odpouštěl jeho opilecké průšvihy, opakovaně mu dával šanci. Dokonce určoval některé hráče, aby ho hlídali… Jenže Přáda byl prostě Přáda… A když se v bufetu štvanického zimním stadionu namazal a v důstojnické uniformě začal „kontrolovat“ bruslící návštěvníky, Kolskému došla trpělivost. Přáda v Dukle skončil. Ze Strahova odešel do RH Brno a hned tam nastřílel dalších osm ligových gólů. Ještě předtím podstoupil protialkoholní léčení.
Zdálo se, že si Ladislav Přáda vzal poučení ze všech svých předchozích malérů k srdci. Jenže on pít nepřestal, ani když končil svou zpackanou kariéru v Hradci Králové, v Kutné Hoře a v Příbrami. Dožil se třiašedesáti let.
