O návštěvách Jižní Ameriky:
„Jižní Ameriku jsem navštívil za poslední půlrok vlastně třikrát. Díky Klubu přátel Josefa Masopusta a oslavám 50 let MS v Chile 1962. V mužstvu jsem patřil ke třem benjamínkům společně s Vencou Maškem a Jozefem Adamcem. Ale jelikož žiji v Praze, tak oslovili mě jako mladšího, aby třeba Pepík Masopust nemusel cestovat takovou dálku.
Na první návštěvu jsme letěli na „Fotbalový filmový festival“ do Ria (festival objíždí brazilská města), který se tam pořádá každý rok. Tento festival je o brazilských ligových mužstvech, která mají možnost natočit 15 minutový shot, který se bude týkat právě daného klubu. Tohoto festivalu jsem se účastnil jako čestný host. Bylo to opravdu krásných 8 dní. Většinu času jsme trávili na Copacabaně, ale také jsme se účastnili několika akcí – setkávání s hráči nebo jsme byli i v televizi. Největším zážitkem pro mě bylo setkání s Mariem Zagallem v jeho rezidenci, kdy jsme si povídali téměř tři hodiny. Předposlední den za námi přišel organizátor festivalu Antonio, zda bychom pro něj neudělali ještě jednu věc, odpověděli jsme, že není problém a tak nás požádal, zda bychom neletěli ještě do Sao Paula... Tam totiž otevírali další štaci tohoto festivalu. Samozřejmě člověk takovou nabídku nemůže odmítnout a s radostí jsme odletěli ještě do Sao Paula.
Druhá návštěva - to dostalo naše vedení pozvání od brazilského Ministerstva sportu, abychom se zúčastnili oslav 50 let od MS v Chile, které se odehrálo v Sao Paulu. Díky tomu jsem měl možnost se již podruhé podívat do nádherného brazilského fotbalového muzea. Do Sao Paula nakonec odletěli ještě Venca Mašek, Jozef Štibrányi a Pepík Masopust. Vzhledem k tomu, že jsem Brazílii navštívil nedávno předtím, tak jsem trošku plnil roli „průvodce.“ Celý tento zájezd jsme si připadali jako vládní delegace, kdy o nás bylo náramně postaráno, přivítal nás dokonce brazilský ministr, měli jsme krásný hotel, každý měl svůj samostatný pokoj. Byla tam s námi i česká media – DigiSport a třeba i Stanislav Hrabě ze Sportu. Opravdu to pro nás moc znamenalo, když si na nás vzpomněla taková fotbalová velmoc, jako je Brazílie.“
Málokdo ví, že Josef Jelínek měl ve finálovém zápase v roce 1962 za stavu 1:2 velkou šanci vyrovnat, ale Djalma Santos míč rukou, podle všeho úmyslně, zastavil. Měla se kopat penalta, ale nebylo tomu tak. Jak se k tomuto momentu staví pan Jelínek dnes:
„Jak jsme byli teď v Brazílii, tak jsem měl možnost mluvit o této situaci dokonce s Djalmou Santosem, přispěli k tomu i novináři, kteří byli přítomni a chtěli vyřešit po 50 letech tu ruku. Povídali jsme si o tom spíše v kamarádském duchu, Djalma tu ruku přiznal, ale také dodal, že to bylo prostě finále MS, navíc když ji rozhodčí neodpískal.... S čímž musím souhlasit - vést ve finále 2:1, tak bych tu ruku asi taky nepřiznal. Navíc když byl rozhodčí ze Sovětského svazu, tak to byl spíše náš nepřítel, navíc jsme mu nemohli nic říct, protože by nám všechno rozuměl (smích).
Ale také jsem mu odpověděl, že když už jsme u toho a on se přiznal, že ta ruka byla, tak můžeme přijít na zasedání FIFA a když máme to přiznání zdokumentováno, tak bychom mohli dát protest a FIFA by třeba uznala, že má Československo kontumační vítězství 3:0 a titul mistrů světa. Což bylo samozřejmě myšleno jako vtip!
Takže ohledně tohoto momentu šlo spíše o srandu a popichovaní.“
O daru současných reprezentantů pro finalisty z Chile 1962:
„Tato věc nás opravdu potěšila a hlavně překvapila! Že se současní reprezentanti rozhodli, že nám věnují peníze. Je to pro nás opravdu něco nádherného. S fotbalovými reprezentanty jsme se potkali na vyhlášení Sportovce roku, kde se o tomto daru nikdo nezmiňoval. Takže když nám to bylo sděleno, tak to bylo pro nás pro všechny obrovským překvapením. Hned jsem potom volal Pepíkovi Masopustovi, abychom se, až bude možnost, setkali s hráči reprezentace a oficiálně jim poděkovali. Protože někteří finalisté z Chile, kteří ještě žijí, jsou na tom kolikrát velice špatně – musí si třeba kupovat drahé léky. Takže tito kluci jsou rádi za každou korunu. Např. slovenské spoluhráče tento krok opravdu překvapil a divili se, že tady něco takového funguje, protože tam to nemají.“
O setkávání stříbrné party z Chile:
„Jeden náš kamarád, jinak Slávista, Honza Matuštík, který vlastní několik restaurací po Praze, nám uspořádal setkání k výročí Chile, kde jsme se sešli i se slovenskými spoluhráči. My "Pražáci" jsme vzali i naše manželky. Pozvali jsme, podle mě, největšího bosse českého fotbalu, Rudlu Baťu. Bylo to příjemné setkání a Honzovi Matuštíkovi jsme za to vděčni.
Dalším setkáním bylo to na Sportovci roku, kde jsme docela porušili životosprávu (smích), skoro mě manželka nechala hledat policií, protože jsme se vrátili až o půl páté ráno. Ale to musí pochopit, protože když se člověk na takové akci potká třeba s Dolfi Schererem, kterého jsme 40 let neviděli, tak je samozřejmé, že jsme poseděli, popili vínečko. No a dopadlo to tak, že Dolfimu nakonec uletělo letadlo.
Takže na každé setkání s klukama se těším, nejen ale na setkání spoluhráčů z Chile, ale i ostatními reprezentanty, Duklisty atd. Setkáváme se téměř pravidelně na Julisce.“
Co říká Josef Jelínek návratu Dukly mezi elitu:
„Naše generace je strašně šťastná, že se na Julisku vrátil vrcholový fotbal! Jsme navíc opravdu rádi, že nám současné vedení Dukly vychází takhle vstříc a můžeme se všichni potkávat na Julisce. My to Dukle můžeme vrátit maximálně účastí na nějakých besedách, poskytnutím rozhovoru nebo když jsem teď byl v Brazílii, tak jsem Duklu docela propagoval...
Pro mě byly výkony, zejména v první sezoně, překvapením. Je všeobecně známo, že první sezona mezi elitou je relativně snadnější, následná sezona je pak ale mnohem těžší, proto mě překvapilo i to letošní umístění. Ale Dukla má dobrý kolektiv, kde hraje výbornou roli Patrik Gedeon. Je to mužstvo sestavené tak, že i tu druhou sezonu překonávají velice dobře.
Přejeme si, aby to tak bylo ještě hodně dlouho a abychom se mohli s ostatníma „dědkama“ chodit na Duklu dívat a prožívat její úspěchy.“
