PORTRÉTY Z JULISKYLukáš Holík
    FANSHOP

PABLO GONZÁLEZ JUÁREZ

narozen 12. května 1993, útočník


Narodil se v Granadě, v městečku Almuñécar čítajícího v zimě 27 000 obyvatel a v létě 100 000. Typické přímořské místo, které žilo létem a Pablo ho miloval. Zimu rád neměl, ačkoliv u nich vypadá jako naše jaro, něco kolem 18 stupňů a déšť. Ale on považoval za normální hrát při 35 stupních. Rodina vlastnila hotel, který koupil dědeček z tatínkovy strany, architekt z Madridu, který hotel zrekonstruoval. Pár metrů nad ním, v malém bytě, Pablo vyrůstal. Pět minut od pláže, od hřiště a také od anglické školy, kterou navštěvoval. Spolužáci byli ze všech koutů světa a spolu s turisty tak Pablo vyrůstal v kosmopolitním prostředí. Rodiče se poznali v patnácti letech, ve dvaceti dvou letech se vzali a jsou spolu dodnes. Pokoj měl Pablo společný s bratrem, spali na palandách, z jednoho okna měli výhled na moře a pláž, z druhého viděli do oken k babičce, se kterou tak na dálku komunikovali. V přízemí hotelu byla restaurace a když se mamince nebo babičce nechtělo vařit, babička z okna vyslala znamení a oni věděli, že mají běžet dolů a najíst se tam. Rodina maminky zase měla velký obchod se stavebním materiálem a nad ním postavili byty. Do jednoho z nich se pak Pablova rodina přestěhovala. Kromě nich tam žijí dvě maminčiny sestry s rodinami čili Pablovy tety a v obchodě pracuje strýc. Jsou velká rodina a Pablo prakticky nezažil, že by byl někdy sám. Dokonce když si rodiče vyšli někam na večeři, děti šly s nimi a třeba i jejich kamarádi. Má patnáct bratranců a sestřenic a ze všeho nejvíc se vždycky těšil na Vánoce, které slavili v domě dědečka v horách, kde byl bazén a mámina část rodiny, to znamená kolem pětadvaceti lidí. Druhá stejně početná polovina z tátovy strany se pak scházela druhý den. V rodině byla vždycky přísnější maminka. Když ráno nechtěl do školy a tvrdil, že mu není dobře, prohlásila: "Dobře, nepůjdeš do školy, ale ani odpoledne na trénink." Jemu se však kolem třetí zásadně ulevilo, ovšem trénink měl zakázaný. Táta se za něj přimlouval, máma stála za svým, až Pablo pronesl: "Jestli mě nepustíte na trénink, nebudu se učit." Vždycky nakonec šel. Byl určitě živější a hůř zvladatelný než jeho bratr, který je spíš povahou po tátovi. Táta je klidný, slušný, trpělivý, věci vysvětluje. Pablo už jako kluk byl paličatý, hádavý, měl svou hlavu. A je velmi komunikativní, což má po mámě. Vůbec jejich povahy jsou podobné, a tak to občas mezi nimi křísne. Výsledkem jejich slovních temperamentních výměn je, že spolu nemluví, jednou to vydrželi i tři dny. To mu pak táta domlouvá, aby mámě zavolal. On už to s ní za roky společného soužití na rozdíl od Pabla umí, ví, kdy mlčet a kdy se ozvat. O důležitých věcech rozhoduje stejně on, ale mámě nechává svobodu řídit každodenní záležitosti. 
S fotbalem začínal Pablo v pěti letech v rodném městě, kde velmi brzy své spoluhráče převyšoval. Bylo to i tím, že oni hráli fotbal skutečně jen pro zábavu, on byl soutěživý a chtěl víc. Nebyl spokojený, a tak ve třinácti letech přestoupil do Granady, kam ho vozil každý den táta hodinu na trénink autem. Škola končila v pět, vyrazili na trénink, v deset večer se vraceli domů. Táta byl obětavý, fotbal měl rád a byl hodně pozitivní. Pablo z něj cítil důvěru, věřil mu, že to dokáže. Hned po roce si ho všiml skaut mládeže a Atlético Madrid ho pozvalo na týdenní zkoušku do klubu. Uspěl a ocitl se ve čtrnácti letech sám na internátě v hlavním městě. Výhodou bylo, že starší bratr v Madridu studoval a víkendy mohl trávit s ním. Vždyť od domova byl v tuto chvíli vzdálen čtyři sta padesát kilometrů. Loučení si ani neuvědomoval, hnal se za štěstím, radostí, hrát fotbal v Madridu, to je sen každého kluka. Ale začátky byly těžké. Najednou nebyl nejlepší, všechno bylo nové a obtížné, po večerech se sám musel učit, každý den volal domů. Madrid si však navždy zamiloval a jednou by tam chtěl žít. Stále vzpomíná na atmosféru uliček, kaváren a lidí ve své oblíbené čtvrti La Latina. Druhý rok se mu v Atleticu dařilo natolik, že očekával, že přeskočí kategorii a z šestnáctiletých se posune rovnou do osmnáctiletých. Nastaly však personální a ekonomické změny v klubu a místo toho mu oznámili, že s ním nepočítají. Až ve chvíli, kdy dostal nabídku z Villarrealu, chtěli ho zase zpět. Už se nevrátil. Ve Villarrealu okusil mužský fotbal, hrál druhou španělskou ligu, trénoval s prvoligovým A týmem. Bylo mu osmnáct let a hodně se od něj očekávalo. Poprvé se ocitl na lavičce v první španělské lize. Zranění kolene, které ho zastavilo, bylo dlouhé a vyčerpávající. Po pětiměsíční pauze se vrátil, aby po krátkém čase následovala další pětiměsíční léčba nového zranění. Byl zamlklý, v depresích, týdny sám v posilovně. Nechtěl ani příliš volat domů, byl si vědom, že na ně přenáší své trápení. Jen dvakrát v životě viděl mámu plakat, jednou to bylo právě v tomto období. Po hádce, kdy řekl něco hodně necitlivého. Přinutilo ho to se nad sebou zamyslet, srovnat si hodnoty, víc přemýšlet o životě. Je přesvědčen, že se stal lepším člověkem. Ví, že je důležité se zvednout, když ho něco srazí na kolena. Mezitím mu skončil kontrakt ve Villarrealu a nebylo snadné po zranění sehnat angažmá. Na nabídku čekal čtyři měsíce. Přišla z Huesca, odtud šel na hostování do překrásného města Toleda, bydlel padesát metrů od katedrály, fotbalově si však přál dostat se zpět do druhé ligy. V roce 2018 přestoupil do Salamancy CF, dařilo se mu, dostal nabídku do druhé polské ligy a prvoligové Dukly. Ačkoliv ho chtěl španělský klub udržet za každou cenu, Pablovi se nakonec podařilo do Prahy odejít. I když tím zaskočil přítelkyni, přesvědčil ji, a společně s jejich psem už podnikají procházky do pražské ZOO. 
Tak jak od dětství putoval za fotbalem, vystřídal sedm škol. Střední školu navštěvoval večerní, bylo mu osmnáct a spolužákům čtyřicet. Universitu se zaměřením na obchod pak dělal dálkově, každé pondělí jezdil na zkoušky. A dokončenou ji nemá dodnes. Fotbal naprosto řídí jeho život. Ve Španělsku je konkurence neskutečná. Fotbal je tam prostě všude. A tak svůj první ligový gól dal v české lize, v dresu Dukly, ve výborném zápase proti Spartě. Je fanouškem Realu Madrid, důležitou roli v jeho životě hrál Villarreal a má k němu stále srdečný vztah. Když tam v šestnácti přišel, zavolal jednoho dne táta, že babička, ta co si spolu mávali z okna, zemřela. Pohřby jsou u nich velké, obřadné. Všichni plakali, důstojní, celí v černém, z kostela pak babičku doprovodili až k hrobu, kde ji uložili vedle dědečka. Byla to první ztráta důležitého člověka v jeho životě. Uvědomil si, že všechny hezké okamžiky má vlastně spojené s rodiči, rodinou, přáteli. I ty fotbalové. Vzpomíná si na jeden zápas v Toledu, hráli o postup do druhé ligy, nehrál, prohráli a on byl stejně pyšný na všechny, kteří ho přijeli na stadion podpořit.  Je z krajiny věřících křesťanů, zejména maminka je zbožná. On vstupuje na hřiště vždy levou nohou a pokřižuje se. Je to však spíš pro štěstí. A je taky z krajiny větrných mlýnů, se kterými bojoval nejslavnější španělský hrdina Don Quijote. Rytíř bez bázně a hany, který se ve zdánlivě prohraných bitvách nikdy nevzdal. Snad dobrá výbava pro rychlostně a technicky vybaveného útočníka, který si náramně rozumí s míčem. 
duben 2019

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu