PORTRÉTY Z JULISKYJakub Podaný
    FANSHOP

JAKUB VÝMOLA

narozen 1. srpna 1995, masér 

Prvních dvanáct let svého života prožil ve Vršovicích a tam taky, v místním Unionu, začínal s fotbalem. V té době chtěl být fotbalistou nebo popelářem. Z palandy si dělal popelářské auto a "jezdil". Zájem o něj projevila Sparta, kde jeho angažmá skončilo zraněním. Zlomenina kotníku,  měl ho přetočený na druhou stranu a lékař se mu ho na místě snažil otočit zpět, znamenala nakonec téměř roční pauzu. Když se vrátil, na jeho brankářském postu byli už další tři kluci. Přibral na váze, sice ho nevyhodili, ale viděl, že nemá šanci. V tu chvíli na fotbal na nějaký čas zanevřel. 
Příběh jeho rodiny se odehrává v Radotíně.  Tam se seznámili jeho rodiče, byli mladí, táta měl ještě před vojnou, maminka v Radotíně žila a táta tam měl chatu. Ve své rodině se Jakub vždycky cítil správně. Maminka je typická maminka, starostlivá, se smyslem pro humor, klidná. Táta je tolerantní a přitom působí jako velká autorita. Přesto se svými průšvihy chodil Jakub raději za ním. Odmala byl živý, zlobivý kluk, starší sestra byla klidnější, v dobrém slova smyslu hodná, poctivá, ráda se učila. On byl opak, a někdy i na truc. Nikdy nevysedával u počítače, neměl ani pořádný telefon, měl rád sport a jediným cílem bylo hodit doma školní tašku do kouta a utéct ven. Byl odjakživa živel, maminka chodila ze školních schůzek s brekem a on brečel taky, ale tajně. Vadilo mu, že je smutná, že jeho chování ovlivňuje i jeho rodiče. Vždycky si myslel, že všechno zvládne sám a mnoho věcí si nechával pro sebe. Svým způsobem mu to zůstalo dodnes. Když však skončil s fotbalem, situace se mu vymkla kontrole. Sice přestal hrát, ale parta zůstala. Ve sportovní třídě bylo 32 fotbalistů a hokejistů a byla to drsná jízda. Poslední půlrok deváté třídy ve škole moc nebyl, ale učitelka mu to omluvila, už ho asi chtěla mít z krku. Rodiče to nevěděli a on ve stejném stylu pokračoval i v prvním roce střední školy. Po zjištění, že má 180 neomluvených hodin, ho rodiče přeřadili na druhou školu a dostal půl roku "zaracha." Zároveň se odstěhovali do Velké Chuchle, což znamenalo, že přišel o kamarády, ale když dnes vidí, jak někteří z nich dopadli, je rád, že to rodiče udělali. I když tehdy se zlobil. Hlavně však jeho život naplnil jiný sport. Lakros. V Radotíně chodili máma a strejda do turistického oddílu, něco jako skauti. Tam se dočetli o indiánské hře zvané lakros a strejda ho začal hrát. Malý Jakub pak doma objevil lakrosku, aniž by věděl, o co jde, často si s ní u babičky hrával. Když byl větší, šel to v Radotíně zkusit taky. Indiáni využívali lakros k vyřešení sporů. Jejich "bible" začíná obrazem, že z moře se vynořila želva a porodila dva kluky, kteří se spolu přeli a rvali. Bůh jim dal lakros, aby se naučili řešit spory. Je to hra duchovní a Jakub si ji zamiloval. V osmnácti letech dostal nabídku odjet hrát juniorskou ligu do Canady. Byla to krásná zkušenost a naplněný sen, který ovšem neměl pokračování. Měl nabídky studovat například ve Virginii a hrát lakros, ale musel by život začínat s milionovým dluhem a to neměl odvahu. 
Jeho rodina vždy držela pospolu, sestra je učitelka a "zachránkyně planety"a se svým přítelem učili rok angličtinu ve Vietnamu. Byl za nimi, procestoval celý Vietnam. Vždy hodně cestoval, s lakrosem byli každoročně i na třech turnajích v Americe, ale viděl většinou jen letiště a hřiště. Dovede si představit, že by žil kdekoliv, konec konců sezóna strávená v Kanadě je jeho nejhezčí vzpomínkou. Tou nejtíživější je naopak ztráta kamaráda z dětství. Když se přistěhovali do Chuchle, ocitli se na kopci, odříznuti od okolního světa. V bývalé chatové oblasti. Jejich sousedi měli dva syny, adoptivní dvojčata. Bylo jim třináct let, bezproblémoví super kluci, trochu uzavření, žili v podstatě na zahradě. Bylo právě jaro, Jakub se vracel s rodiči z Rakouska a už po cestě jim volali známí, jestli se hned po příjezdu mohou vidět. Chtěli jim osobně říct, že jeden z chlapců se oběsil na psím vodítku na houpačce za domem. Jediní, kdo to viděli, byli jejich dva psi, kteří se ho pokoušeli zachránit, měl od nich poškrábané nohy. Jakub u té zprávy seděl a nemohl tomu uvěřit, měl chuť se začít smát. Pak odešel a brečel neví jak dlouho. Máma měla pocit, že by měl zajít za pozůstalým bráchou a zeptat se ho, jestli něco nepotřebuje. Byl to těžký úkol a on si s ním moc nevěděl rady. Nevěděl jak se chovat. Šel za ním, ale všechno se změnilo. Klučičí radost a spontánnost byla pryč. Kamarád zbyl sám, bez bratra dvojčete se ukryl v ústraní. 
Už jako malý kluk masíroval Jakub babičce záda, když měla bolesti. Po základní škole se rozhodoval mezi gastronomií, protože rád vaří, a zdravotním lyceem, nakonec zvolil masérský a rekondiční obor na střední škole s maturitou. Odpoutal se od vidiny vrcholového sportovce a šel za prací, která ho baví. Začínal u šestnáctiletých fotbalistů na Slavii, pak byl požádán o dvouměsíční výpomoc u mužů Viktorky Žižkov, která se protáhla na rok a půl. Od října 2018 je  masérem A týmu Dukly Praha a stojí po boku zkušeného kolegy, který svou práci dělá čtvrt století. Tiše ho sleduje a vlastně žije rytmus života vrcholových sportovců. Baví ho to a  musí se udržovat fyzicky a zdravotně v kondici, protože se jedná o náročné povolání. Zvlášť, když se snaží skloubit dvě radosti - Duklu a lakros. K tomu má i svou lásku, se kterou už sdílí společný život. Ale právě lakros byla hra, která měla sloužit k potěše Stvořitele a zároveň nahrazovala válku, řešila spory - i proto označení bagattaway - menší bratr války. Měla by být dobrou průpravou pro maséra s šatnou plnou fotbalistů.

březen 2019

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu