Matěj Šplíchal

nar. 18. 6. 1993
Komu a kde se narodil

Narodil se v porodnici v Třebíči, jejich rod pocházel z Moravských Budějovic a tam také Matěj vyrůstal. Praděda z tátovy strany měl starý dům, který rodiče krásně zrekonstruovali a ve kterém pak rodina žila. Celé dětství měl Matěj nablízku prarodiče. Jedni bydleli úplně v sousedství, druzí deset minut pěší chůzí od nich. Znamenali pro něj mnoho, nebyl jediný den, kdyby se u nich nezastavil. Prarodiče od táty a od mámy byli úplně odlišní, ale oba páry spolu prožily celý život a Matějovi rodiče taky. Všichni se vzájemně doplňovali a Matěj neměl nikoho z nich nejraději. Byli velká pospolitá rodina. Když byl táta malý, brali ho rodiče na oblíbené místo v Jižních Čechách do Nové Bystřice. Právě tam pak jezdil s prarodiči i Matěj. Brzy ráno vyrazili, zašli ke zřícenině hradu Landštejn, koupali se vodní nádrži Osika, sbírali v lese houby, pak zašli na jídlo do oblíbené hospůdky. Obdivoval vlaky a protože babička pracovala na dráze, svezli se úzkokolejkou a večer jeli domů. Táta hrával fotbal a celý život učil na malé vesnici na prvním stupni základní školy. Když byl Matěj malý, jezdil s jeho žáky na daleké výlety do Čech či do Olomouce, nocoval s nimi ve třídě, když měli tzv. školní "přespávačky", viděl, jak mají děti tátu rády a obdivoval ho. Měli hezký vztah, který narušoval pouze fakt, že ho táta odmalička trénoval ve fotbale a to ideální nebylo.

Dětské vzpomínky

Zásadní byla celá velká rodina, která spolu žila, bavila se, setkávala. Všichni se scházeli a navštěvovali a vedli společenský život. Při oslavách se tancovalo, zpívalo, hrála živá kapela. Matěj má o osm let mladšího bráchu, pro kterého byl zřejmě v dětství jistým vzorem, protože dělal všechno, co Matěj. I on hrál fotbal, i jeho trénoval táta, ale v případě brášky už značně ve svých nárocích a přísnosti polevil. Táta hrál fotbal v Moravských Budějovicích a v Jihlavě, viděl v Matějovi talent a chtěl z něj dostat to nejlepší. Neodhadl však tlak, který dítě unese. Matěj často vstupoval na hřiště s pocity strachu, aby něco nepokazil. Sám dnes říká, že díky této zkušenosti pochopil, co rozhodně nikdy jako trenér dělat nebude. A také, co potřebují děti v tomto věku k rozvíjení svých schopností. S tátou si to v dospělosti vyříkali, mrzelo ho to, uvědomil si, že i když vše dělal s nejlepšími úmysly, neměl trenérské vzdělání a Matějovi nedal příliš možností spontánně se radovat ze hry. Před rokem za ním táta jeden večer přišel a řekl mu, že je pyšný, co v Praze dokázal, co vybudoval a jaký má vztah k dětem. Hezká chvíle, která Matěje potěšila a kterou si bude navždy pamatovat. Máma se vždy snažila emoce kolem fotbalu krotit, říkala, že je to přece jen fotbal, že pro život nemá význam, že zrovna prohráli zápas, ale měla to těžké, protože fotbal hrál i děda a do šedesáti let pískal jako rozhodčí. Matěj se učil dobře ve škole, i když občas vyvedl nějakou klukovinu byl spíš hodný, bezproblémový, poctivý. Do 4. třídy ho učila paní učitelka, která ho zásadně ovlivnila a formovala. To, co dnes objevujeme a přichází k nám třeba ze Skandinávie, už ona tehdy s dětmi praktikovala. Učila je vzájemnému respektu, pomoci, smyslovému vnímání. Na konci roku jim všem psala dopisy, dodnes je má uschované. Už jako malý kluk to vnímal pozitivně a dnes to dokáže ocenit naprosto vědomě. Nedávno se s ní setkal a poděkoval jí. Předává vše dál.

První doteky s míčem, fotbalová cesta

S fotbalem začínal v Moravských Budějovicích v pěti letech a až do 14 let ho trénoval táta. Když byl starší, snažil se jeho tlaku bránit, takže když po zápase nasedli do auta, mlčeli. To nasednutí nebylo v pohodně. Rok před nástupem na gymnázium hrál druhou nejvyšší soutěž ve Znojmě a měl štěstí na trenéra, který ho hodně ovlivnil. Táta ho plně respektoval, do ničeho nemluvil, jenže Matěj už to měl v sobě tak zakořeněné, že i když přišel táta jen jako divák a nic neříkal, vnímal jeho přítomnost. Dokonce si uvědomil, že když hrál poslední zápas, který táta viděl, v Jílovišti, s Ivanem Haškem, Horstem Sieglem, vůbec o nic nešlo, jen si zahrát a pobavit se, táta byl na tribuně a v Matějovi se ozvaly stejné pocity jako když byl kluk. Přitom to měli dávno vyříkané a nic neřešili. Ve Znojmě byl ve druholigovém týmu v 19 letech kapitánem, zahrál si už i zápasy s A týmem, ale přišla doba rozhodování se mezi fotbalem a vysokou školou. Probírali to společně v rodině a shodli se, že je důležité vzdělání. Táta vystudoval zeměpis, Matěje také bavil, sledoval světové fotbalové kluby, šampionáty, hledal jednotlivá města na mapě, znal vlajky zemí. Rozhodl se studovat geografii na Západočeské univerzitě v Plzni, kde získal titul bakaláře, v magisterském studiu pak pokračoval na Karlově Univerzitě v Praze. Na Facebooku objevil inzerát Marušky Havlasové, že hledají trenéry pro Školičku Dukly Praha. Zaujalo ho to, viděl příležitost vrátit se k fotbalu, ze kterého vystoupil během studia. Přišel na Julisku na první schůzku na Maruščin trénink a už vlastně neodešel. Měl radost, pozitivní pocity, kluk z Moravských Budějovic, který snil o fotbale, najednou stál na legendárním stadionu, navíc v roce 2017 ještě Dukla hrála 1.ligu. Postupně potkával skvělé trenéry mládeže a měl pocit, že může dětem předávat přesně to, o čem přemýšlel, co studoval, co prožil. Naprosto ho trénování pohltilo, sloužil trenérské zkoušky B-licence, četl knihy Jelínka, Hermana, Mühlfeita, sledoval videa, chodil na semináře fotbalové i psychologické zabývající se výchovou dětí. Vkládá do mozaiky poznatků i své vlastní zkušenosti, a i když již patří k trenérským stálicím mládeže Dukly, stále kolem sebe vyzařuje zapálení a nadšení pro práci, která ho naplňuje a dává mu smysl. S dětmi navíc pracuje i ve své profesi, má na starosti sportovní kroužky v Domě dětí a mládeže v Modřanech. Navíc v rámci Domu dětí a mládeže vymyslel a zorganizoval program "Sportující školáček" v mateřské školce, kde předává dětem duklácký styl radosti z pohybu, větší děti pak mohou pokračovat ve sportovních kroužcích právě v Domě dětí a mládeže. Mimochodem jsou jediným DDM v republice, který má kroužek dívčího fotbalu, navštěvuje ho 40 dívek! Mnohé z nich pak přešly hrát do klubů, včetně Dukly.

Těžké chvíle

Když maminčin táta onemocněl rakovinou, nastala smutná doba. Nejhorší bylo pozorovat skoro rok jak postupně chřadne. Všichni se snažili být pozitivní, ale vnitřně cítili, že je hůř a hůř. Matěj zcela zřetelně viděl, že dědeček odchází, že nic k lepšímu nesměřuje, ale snažil se to před babičkou nedávat najevo. Když zemřel, byli zrovna v bazénu s tátou, volala máma. S jeho odchodem má spojeny tři silné zážitky. Děda pocházel z vesnice, kde měla statek jeho sestra a byla tam zahrada, na kterou jezdil. Sestra jim vyprávěla, že v den jeho pohřbu, začala nad domem létat bílá holubička. Ve stejnou dobu u babiččina bratra, ke kterému si jezdili na hrušky, se velké hrušni ulomila větev. Do třetice po pohřbu seděli večer u babičky, najednou zhaslo světlo, pocítili průvan, který tam nikdy nebyl a lednička začala vydávat zvuk podobný dědovu sípání, jaký vydával v nemocnici. V té tmě všichni ztichli a zkoprněli. Babička po jeho odchodu nezůstala sama, ale vnitřní opuštěnost je věc jiná. Občas pronese, že tu mohl být ještě s ní. Na pohřbu dědy plakal, jako kluk plakal občas i před tátou, když už toho kvůli fotbalu na něj bylo moc. Táta to viděl, snažil se pak víc ovládnout. Matěj stejně vnímal, že je napětí, že to táta v sobě jen dusí. Matěj byl vždycky vnímavý a citlivý. Když měl jít třeba po Vánocích do školy, cítil zvláštní úzkost a smutek. Byl způsobený pocitem konce, Vánoce s rodinou totiž miloval a stejně tak jejich duchovní atmosféru. A tak začátek nového roku měl vždy spojený s určitým steskem a to už mu bylo třeba osmnáct let.

Láska, rodina a jiné záliby

Jeho partnerka Katka je bývalá atletka a ve Školičce Dukly začínala jako trenérka, když on už tam byl zaběhnutý trenér. Od první chvíle se mu líbila a řekl si - tu bych chtěl za ženu. Po půl roce už spolu bydleli a čím déle se znají, tím víc je o tom přesvědčen. Miluje její úsměv. Je srdečná, autentická, hodná. Může se na ni spolehnout. Každý den se na sebe těší. Chodí spolu běhat, jezdí na výlety, dívají se na filmy. Koupili dům ve vesnici Postřižín, deset minut autem od Letňan. Jsou spolu tři a půl roku a na letošní dovolené by měly proběhnout zásnuby. Katka zatím o tom neví, Matěj však veze prstýnek s sebou. Tak hodně štěstí!

Životní motto

„Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům.“
„Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“


Matěj Šplíchal přišel na Dukle začínal ve Školičce v roce 2017, následně vedl 2 roky přepřípravku U7 a následně se posouval s ročníkem 2013 až nyní do U10.

Na fotkách:
- maturitní foto na Gymnáziu Dr. Karla Polesného ve Znojmě
- s mamkou a taťkou oslava bráchových 3. narozenin
- babička, děda (rodiče mamky) a brácha, oslava Matějových 8. narozenin, dostal své první kožené kopačky
- s fotbalovým týmem Moravských Budějovic na mezinarodním turnaji v chorvatském Umagu
- Vánoce u babičky a dědy, před stěhováním do nového domu u nich bydleli
- babička a děda (rodiče taťky), se kterými jezdili na výlety do jižních Čech.


Fotogalerie


Zpět na výpis osobních dotazníků
 

Fotogalerie


Partneři klubu