V dubnu si za volantem „užil“ dlouhé cesty do Třince, Prostějova nebo do Brna. Richard Nedbal ale není jen řidičem našeho A-týmu, na zápasy vozí všechna mužstva Dukly od těch dvanáctiletých až po rezervu.
„Když je příležitost, tak vozím ještě mladší fotbalisty. A to hlavně mimo republiku na zahraniční turnaje,“ říká.
Richarde, pověz nám, jak ses vůbec stal řidičem našeho klubového autobusu?
Před zhruba devíti lety jsem se poznal s bývalým ředitelem Dukly Michalem Prokešem a dělal mu osobního řidiče. Jednou jsem mu z legrace řekl, že by mě bavilo řídit klubový autobus. A on na to, ať si udělám řidičák a můžu jezdit. Vzal jsem to jako výzvu, udělal zkoušky a stal se ze mě autobusák.
Umíš se i sám na autobusu postarat i o běžné servisní věci?
Zvládám nějaké základní věci. Když si nevím rady, tak mi pomůže náš trávníkář František Ureš, vedoucí mužstva Petr Malý, případně „odborník“ Jan Švestka (směje se). Autobusy ale stejně jako dnešní auta mají v sobě hodně elektroniky a většinu věcí nelze udělat bez speciální diagnostiky.
Prozradíš, kdo z hráčů bývá na cestách nejhlučnější a po kom je třeba největší nepořádek?
Nejhlučnější jsou nejmladší kategorie, což je asi pochopitelné. Snad si je postupem času vychovám. Naše áčko je v tomto směru slušnější. Nepořádek po sobě občas nechává Martin Chlumecký (směje se) a vymlouvá se na to, že seděl na jiném místě. Naopak Filip Rada má po sobě vždy uklizeno.
Jaká bývá v autobuse nálada? A jaký je vlastně zasedací pořádek?
Vepředu sedí trenéři a realizační tým, nejzkušenější hráči naopak sedí vzadu. A nálada se samozřejmě odvíjí od výsledku. Po výhře je v autobuse veselo, naopak po prohře ticho. Jsou slyšet jen trenéři, kteří zpětně rozebírají zápas.
Máš nějaký zážitek spojený s cestováním na zápasy?
Mám jich spoustu! Ale vyberu jeden… Když jsme jednou jeli na ligový zápas do Hradce, tak se začalo kouřit z předního pravého kola. Museli jsme zastavit na prvním odpočívadle a začali jsme řešit jiný způsob dopravy. Volali jsme všem, kdo jeli na zápas auty a naskládali se k nim. Takže třeba Petr Rada vezl svého syna Filipa a další tři hráče, pomohl nám i Jan Fiala a další lidi z vedení. Poslední odjeli trenéři a zbytek se naskládal do náhradního autobusu. Za mnou přijel servis a zjistili jsme, že mi zůstal zaseknutý třmen brzdového kotouče. Závada byla za půl hodiny vyřešena. Odjel jsem prázdný zpět na Julisku a druhý poločas viděl v televizi. Štěstí, že jsme vyhráli. Jinak bych to měl pořád na talíři. Hráče odvezl zpět náhradní autobus.