Když jeho syn hrával v mládežnických družstev, byl u týmu jako pomocná ruka. Dělal i vedoucího A-týmu, to když se Dukla spojila s Duklou Dejvice a na Julisce se začal znovu hrát fotbal dospělých. Dnes je Miroslav Mück bezpečnostním manažerem. Během zápasů ho najdete nejčastěji mezi střídačkami, kde dohlíží na bezpečnost, komunikuje s pořadatelskou službou a dbá na hladký průběh utkání.
Míro, pověz nám, jak ses vlastně stal bezpečnostním manažerem na Dukle?
S Duklou jsem spjatý už řadu let, hlavně kvůli synovi. Klubu jsem začal pomáhat, poznal tu spoustu lidí a stal se hlavním pořadatelem zápasů. To bylo již v době, kdy jsme působili v Pražském přeboru a příliš diváků nechodilo. Postupně jsem se pak dostal na pozici, ve které jsem teď.
Má bezpečnostní manažer více či méně práce v době pandemie?
Řekl bych, že stejně. Do větší míry se moje pracovní náplň nezměnila. Pandemie ovlivnila především pravidelná setkávání bezpečnostních manažerů a hlavních pořadatelů organizovaných LFA či FAČR. My jsme se těchto seminářů, pokud to jen bylo možné, pravidelně účastnili, sdělovali si poznatky a různé zkušenosti. Tomuto setkávání většího počtu osob pandemie brání a setkáváme se tak pouze při vzájemných střetnutích či telefonicky.
Vzpomeneš si na nějaké složité situace, které si musel jako bezpečnostní manažer řešit?
Tolik jich nebylo. Od doby, kdy jsme postoupili a hrajeme první a druhou ligu, tak se samozřejmě pořadatelství zápasů, počet fanoušků a celková organizace diametrálně změnily. Ze začátku ještě stadion neměl pořádně vybudovaný sektor hostů, musela se dělat provizorní opatření a oplocení, která vždy po zápase trpěla. Oproti jiným mužstvům jsme ale nemuseli řešit přílišné excesy či problémy s pyrotechnikou a když už nějaká přišla, ve spolupráci s bezpečnostní agenturou a hostujícími celky jsme dokázali předejít nějakému hlubšímu projevu a vše bylo v rámci únosnosti. Ve srovnání s jinými stadiony jsme tak neměli žádné výraznější problémy.
Jaké bylo období, kdy na Dukle neexistoval A-tým, ale pouze mládežnické celky. Jak na to vzpomínáš?
Kvůli svému zaměstnání jsem působil spíše v pomocných funkcích, ale vzpomínám na to jako na těžké období. V době, kdy klub ztrácel v 90. letech kredit a A-tým se přesunul do Příbrami, to ovlivnilo také mládežnické celky, které klesly v jistých obdobích na úroveň Pražského přeboru. Určitě to nebylo jednoduché období a lidé, kteří to zde řídili, byli obětaví a snažili se jméno Dukly alespoň nějakým způsobem udržet. V tom nám také pomohla armáda, že nám umožnila trénovat a hrát zápasy na Julisce. Po znovuobnovení A-mužstva se kredit postupně začal opět zvedat. Velké díky také patří obětavým rodičům, kteří byli ochotni finančně přispět k udržení klubu. Následně se pak podařilo mužstvo posílit a dostat se z I. A třídy do Pražského přeboru. Soudržnost klubu byla velká a i před ziskem profesionální licence jsme hrávali o čelo Pražského přeboru, jen tomu vždy scházel ten poslední krok. Dnes mě velmi těší, že vídám na tribuně tváře skalních příznivců, kteří nás podporovali i v těchto nižších soutěžích. O to více si toho vážíme.
Byl jsi vojákem z povolání. Kam všude po světě ses podíval a navštívil si nějaká fotbalová utkání?
Byl jsem v Německu, tam jsem se dvakrát byl podívat na Bayernu. Na zastupitelském úřadu jsme měli také svůj tým a každou neděli jsme hrávali přátelská utkání s nejrůznějšími firemními celky. Když jsem působil v Indii, tak v této době tam fotbal ještě nebyl na takové úrovni jako je dnes. Dostal jsem se ale například na utkání PSV Eindhoven, kde působil Jozef Chovanec, proti národnímu mužstvu Indie. V době mého pracovního pobytu na Ukrajině jsem pak pravidelně navštěvoval zápasy Dynama Kyjev. Obrovský zážitek pro mne vždy bylo finále poháru, které se hrálo na „Den Ukrajiny“. Pravidelně to byl zápas Dynama proti Šachtaru Doněck. Stadion byl vždy vyprodaný, tehdy to bylo až 100 000 diváků.