Tato výjimečná žena a umělkyně věnovala svou přízeň i našemu fotbalovému klubu, podílela se a účastnila mnoha akcí, které byly součástí výchovy mládeže v Dukle a s obdivem se k ní vyjadřovala ve svých veřejných vystoupeních. "V Dukle Praha jsem objevila nádherné lidi, dlouhodobé vztahy a silné lidské příběhy těch, kteří kluky vedou k fair play, vytrvalosti, kamarádství a dobrým sportovním a školním výsledkům. Stala se ze mne přívrženkyně Dukly a obdivovatelka všech těch, kdo v ní zasévají tato krásná semena. Ostatně i kniha Příběhy z tribuny, která o nich vypráví, vzbudila velký a zasloužený zájem," uvedla v jednom ze svých rozhovorů. Právě kniha Příběhy z tribuny obsahuje vedle těch z Julisky i její vlastní, velký a dramatický osud, který nesla s noblesou a úsměvem. Vyprávěla ho v rámci stejnojmenného cyklu Příběhy z tribuny mladým hráčům Dukly, četla jim jako jeden z aktérů dalšího cyklu Celá Dukla čte a píše a křtila dokonce i elektronickou knihu Galerie A týmu zveřejněnou pod názvem Portréty z Julisky na našich webových stránkách.
Účastnila se s radostí našich celoklubových setkáních v Divadle Ypsilon a na jednom z povídání s malými kluky na tribuně jim vyprávěla, jak její dospělý syn, upoutaný celoživotně na vozík, když mu bylo asi deset let, se jí zeptal, proč je jiný než ostatní děti. Zabolelo jí to, pak už se však nikdy nezeptal. Ale občas pronesl: "Ty chodíš maminko?" A už neřekl "já ne", ale: "Utíkej." Tak běhala i za něj, sem a tam a on se díval. Kluci měli slzy v očích a věděli, co jim chtěla sdělit. "Až jednou si budete unavení říkat, že se vám nechce, uvědomte si, jak velký je dar, hrát fotbal, když ho milujete." Byla úžasně moudrá, silná a vlídná. A tak jí z těch velkých oken pod střechou Julisky, kde s námi pobývala, a kde je k nebi blíž, s díky máváme.