A tak si alespoň v několika fotografiích připomeňme jeho návštěvy Julisky, kdy na tribuně četl a vyprávěl našim mladým fotbalistům nebo když v divadle Ypsilon křtil knihu Příběhy z tribuny, která vypráví příběhy osobností fotbalové Dukly a předních českých umělců, mezi nimi i příběh Stanislava Zindulky. Mimochodem kniha Zuzany Maléřové s fotografiemi Vlada Bohdana zaznamenala velký ohlas, v síti knihkupectví je beznadějně vyprodaná, získat ji můžete v nakladatelství Čas nebo ve Fanshopu Dukly. Klukům na tribuně vyprávěl, že se od pěti let toužil stát hercem. "Na gymnáziu jsem pochopil, že chci-li putovat za divadlem, musím opustit domov, který jsem měl v Jilemnici. Poslední večer před odjezdem do Prahy jsem měl sbalené dva velké kufry. Odjížděl jsem nadlouho, vlastně jsem vůbec nevěděl, kdy se vrátím. Večeře byla slavnostní, máma a dvě tety, které s námi žily ve společné domácnosti, se oblékly do gala, i táta byl sváteční a všichni jsme měli trochu stažené hrdlo. Pak jsem osaměl ve svém pokoji a sedl si k otevřenému oknu. Světla v domě pomalu pohasínala, ale u tet se ještě svítilo. Rozeběhl jsem se k nim, objal jsem je a ony mne. Každá z jedné strany. Dlouze a usedavě jsem se rozplakal. Z vděčnosti i z radosti. Časně ráno vlak vyrazil, projížděl kolem našeho domu. Viděl jsem v okně všechny. Tátu, mámu i tety. Píchlo mne u srdce. A uvědomil jsem si, že se to okno bude už jen vyprazdňovat. "
Stanislav Zindulka s potěšením sledoval, jakým způsobem roste mládež v Dukle. "Naplňujete antický ideál, pečujete o sílu těla i ducha. A v tom Vás obdivuji a fandím Vám." A tak mu z těch velkým oken pod střechou Julisky, kde s námi pobýval, a kde je k nebi blíž, s díky máváme.