Dukla se dlouhodobě snaží propojovat mládežnický fotbal s profesionálními hráči. Ti v červnu podpořili tým U19 v barážových bojích o postup do nejvyšší soutěže, pravidelně se účastní dukelských náborů a objevují se i na trénincích příměstských Dukla kempů, minulý týden také zhlédli divadelní pásmo ke křtu kalendáře Celá Dukla jedna báseň.
„Viděl jsem, že děti mají velký potenciál, jsem rád, že jsem si s nimi mohl potrénovat a vrátit se do dětských časů, když jsem začínal já,“ říká Ján Ďurica, který si sám sebe dokáže představit i v roli mládežnického trenéra. „Byla to další skvělá zkušenost do mého života. Jedna etapa se týká hráčské kariéry, tu jednou nechám za sebou a uvidím, co bude dál. Jestli budu pracovat jako trenér, funkcionář, agent. Ale proč se nevěnovat zrovna mládeži!“
Jako otec malé dcery už má pro práci s dětmi jisté předpoklady. „Myslím, že to s dětmi umím, ale mám dcerku, a řekl bych, že děvčátko je jiné než chlapec, takže by to s malými fotbalisty určitě byl rozdíl. Chtěl jsem fotbalistu, mám dcerku, ale na tom nezáleží, je to moje láska.“
Ďurica na podobných akcích oceňuje zejména to, že lidé napříč klubem cítí větší sounáležitost. „Je skvělé, že chodíme k mládeži, myslím, že pro děti je to zkušenost, motivace, setkat se s profesionálními hráči. Jako malý jsem měl také svoje vzory, které jsem sledoval a chtěl hrát jako oni. My se teď naopak snažíme pomoct novým nadějím a ukazovat jim směr. Minulý týden jsme byli na divadelním představení, které napsali hráči z naší mládeže, a to bylo úplně super. Nasmál jsem se, je pěkné, že se takové věci dělají, o to víc to lidi sbližuje. Dukla je opravdu rodinný klub, doufám, že těchto akcí bude víc a víc.“