Prázdninový rozhovor s trenérem žen Janem Vetyškou - 1.část
V čem je potřeba tedy hledat onu zmiňovanou vyváženost?
V několika aspektech. Prvním je klasický poměr cena výkon, tam je asi jasné přirovnání, které jsem již uvedl. Možná ale ještě důležitější je udržet u hráček tu radost ze hry a také chuť rozvíjet sebe sama. My se v českých podmínkách dostáváme do paradoxní situace, kdy absolutní minimum hráček má motivaci a snahu vyzkoušet si zahraniční angažmá, protože už tak mají v Čechách slušné podmínky. Zároveň se ale poměřují ve stejné soutěži třeba s holkami z lokálních klubů, které chodí na trénink třeba jednou týdně a po něm ještě na pivo s párkem. Takto přeci z logiky věci zpohodlní, zpomalí svůj vývoj a stejně tak i rozvoj celé ženské kopané u nás. Další specifickou skupinou jsou hráčky, které se ani nepoměřují, protože nehrají, ale jsou možná uspokojené onou kvalitou zázemí, že je to nemotivuje třeba vyměnit slušnou výplatu za větší šanci se aktivně zapojit do zápasů a užít si hru samotnou.
A jak se o tuto vyváženost snažíte na Dukle?
Je to samozřejmě těžký a nikdy nekončící proces. Myslím, že třeba ve třech tréninkových jednotkách týdně, již je určitý kompromis a vyváženost. Pro nás je velmi důležité, abychom skládali tým z hráček, které chtějí chodit na tréninky, mají rády fotbal a jsou ochotné pro fotbal něco obětovat. Na oplátku se my musíme snažit jim pomoci tuto oběť minimalizovat, proto třeba zavádíme ony smluvní odměny. Každý přivýdělek, který holkám pomůže, ocení. Zároveň nesmí být žádná finanční odměna jejich primární motivací, proč dělají fotbal. Jakmile se upozadí ta vnitřní motivace a nahradí se vnější, tak je to špatně.
Nemůže být vše ale jen o tom, jak hráčky finančně odměňovat nebo se mýlím?
Samozřejmě, že hlavní je ona chuť do hry. My hráčkám nabízíme servis v podobě tréninkového procesu, materiálního vybavení, zajištění utkání a dalších organizačních nezbytností, zbytek je už jen o holkách. Mluvili jsme o oné vyváženosti, ta nás vlastně provází v mnoha dalších aspektech. My třeba budujeme prostředí, jak pro hráčky, co se neprosadí v českých top týmech, tak pro hráčky, které se do 1. Ligy prokousávají přes nižší soutěže. Tato různorodost přináší pak i různé návyky ve fungování, liší se přístup, osobní cíle atd. Pracujeme s hráčkami pro národní reprezentace a zároveň s hráčkami, jejichž sportovní ambice byly již dávno naplněny a mají hlavně osobní a profesní cíle mimo kopanou. Najít tu rovnováhu je někdy těžké, ale já myslím, že když my jako klub a hráčky jako osobnosti k sobě přistupujeme s respektem, že se nám to daří.
Při poznámce o respektu mi nedá se nezeptat na právě končící období tzv. volných přestupů, jak k němu přistupujete na Dukle?
Já myslím, že to je skvělý nástroj pro hráče a hráčky, aby je nemohly kluby vydírat a držet v šachu. Bohužel, žijeme v Čechách a přístup některých klubů nebo jedinců je zastupujících se mi protiví. Podle mě by to mělo být tak, že se k volnému přestupu klub uchýlí až v momentě, kdy ztroskotají jednání a snaha o domluvu. Samozřejmě to není jen o klubech a funkcionářích, ale i o hráčích a hráčkách. Já osobně ctím strategii a tu neustále opakuji i našim hráčkám, že chtějí-li změnit působení, ať po sezóně korektně přijdou, my jim poděkujeme za služby a s novým klubem se korektně domluvíme. V opačném případě takto vstřícní nebudeme. Naštěstí to je věc hlavně našeho manažera Ondry Havlase, moje pozice je primárně trenérská a s tímto si nemusím tolik lámat hlavu.
Na Dukle se hodně pracuje s dívčí mládeží. Jak se z pozice hlavního trenéra A týmu žen věnujete malým duklačkám?
Upřímně, já osobně moc aktivně ne. Přeci jen A tým „sežere“ celý můj volný čas. Díky bohu tu ale máme Marušku Sůrovou s Ondrou Havlasem, kterým se povedlo něco neskutečného. Vybudovali kompletní mládežnickou základnu za relativně krátkou dobu. Jim a trenérům od mládeže patří velký obdiv. Když si uvědomím, že v takto mladém klubu (ženský fotbal na Dukle je šestým rokem pozn. redakce) máme takřka 160 dívek ve věku do 18 let, tak je to úžasné. Já osobně sleduji hlavně sportovní výkony juniorek, kde se zaměřuji na hráčky s potenciálem pro A tým. Několik hráček s námi bylo na soustředěních, byly nominované i k utkáním a sbírají zkušenosti. Rozhodně chceme do budoucna hráčky z naší mládeže zapracovávat do A týmu, budou ale muset mít odpovídající kvalitu. Také se přiznám, že s oblibou sleduji na sociálních sítích výkony těch našich nejmenších dívek z přípravkových kategorií.
S přípravkami spouštíte i nový projekt, jestli se nepletu.
S Maruškou a Ondrou se pořád snažíme vymýšlet něco nového, zajímavého a podporujícího ženskou kopanou. Já za největší zážitek uplynulé sezóny považuji utkání, které se nám podařilo dostat na hlavní stadion na Julisce a které díky navazující akci sledovalo přes 600 aktivních diváků. To byl zážitek pro mě, celý realizační tým a samozřejmě naše hráčky. Ta nejmenší prťata mají ovšem největší zážitek, když za nimi přijdou holky z A týmu do tréninku nebo na zápas a osobně se jim věnují. Když jsme si tohoto všimli, tak jsme se dohodli, že nebudeme potěšovat mrňata nárazově, ale že z toho uděláme zvyk. Naše holky si tak rozdělují mládežnické týmy a budou za nimi častěji chodit na tréninky, a když to čas dovolí, i podpořit na zápas. Já osobně doufám i v efekt, že malé fotbalistky budou následně přemlouvat rodiče, aby je vzali na naše utkání a vytvořili nám podporující a pozitivní atmosféru.
Chápu to správně tak, že ženský fotbal postrádá diváky?
Bohužel je to pravda. Osobně považuji za nešťastné, že nemůžeme hrát na hlavním stadionu na Julisce, kam by si diváci našli cestu snadněji. Na druhou stranu bychom měli pro příští sezónu najít stabilní zápasové zázemí na stadionu na Střížkově, který je myslím vhodným fotbalovým prostředím. Tak že se nám, doufám, bude dařit zvedat návštěvu a zájem o tým, jako tomu bylo třeba před dvěma lety při barážových utkáních o postup do ligy. Dnes chodí na zápasy prakticky jen blízcí známí a rodinní příslušníci hráček a to často ještě s úmyslem si zaklít, zapomlouvat a podpořit maximálně svoje dítko. Já budu vždy dělat vše pro to, abychom našim holkám umožnili hrát v přátelském a pozitivně naladěném prostředí. I proto doufám právě ve větší účast rodičů s dětmi z naší mládeže. Hospůdka a tribuna na Střížkově pak snad přilákají také duklácký fanklub, od kterého jsem za svých pět let na Dukle neslyšel jediné negativní slovo a za to jsem jim moc vděčný.
Máte již stanovené cíle do další sezóny?
Zatím jen ten hlavní osobní a to bavit se společně s celým týmem fotbalem. Ale sezení s manažerem o sportovních a i třeba organizačních cílech nás teprve čekají.