„Vzpomínám si velmi dobře, jak jsem přicházel do Prahy. Město z dálnice vypadalo obrovsky. Říkal jsem si: ´Asi to bude chtít navigaci´ (směje se). První trénink byl ve Zbuzanech, a tak nějak jsem se rozkoukával, kde co je a jak co funguje. Všechno pro mě bylo nové,“ vzpomíná Lukáš.
Tehdy to bylo ještě hostování a velmi úspěšné. Po roce se měl vrátit zpět na Ukrajinu. Ale nechtěl. A naštěstí se povedlo, že mohl zůstat.
„Nejkrásnější chvíle pro mě bylo přijít do Dukly na přestup. I když jsem věděl, že má Dukla finanční problémy a já musel zpět na Ukrajinu, pořád jsem doufal, že plánované hostování v klubu Černomorec Oďesa nevyjde a já se budu moc vrátit. Velmi si proto vážím vstupu pana Pauknera do klubu. V podstatě tím dal šanci nejen mě, ale i ostatním hráčům se v Dukle ukázat. Vždy se mi líbilo, jakým způsobem se tu dělá fotbal,“ dodává Lukáš.
Na Dukle zažil krásných pět let, tým se pravidelně umisťoval do 7. místa, s výjimkou sezony 2015/16. A i když by se těžko hledaly kaňky na tak povedeném angažmá, byly chvíle, kdy Lukášovi nebylo veselo.
„Nejtěžší chvíle přišly po prohraném zápase, vždy mi bylo smutno, že jsme nevyhráli a že se nemohli fanoušci radovat ze získaných bodů. Samozřejmě to je fotbal a bylo třeba jí dál,“ zamýšlí se.
„Zásadní pro mě bylo, že i přes špatné výkony v zápasech, které zastihnou každého fotbalistu v kariéře, jsem se nevzdával. Vždy jsem se dokázal postavit a jít dál, hlavně díky trenérům a hráčům, kteří mě uměli vždy podržet. Velké díky patří trenérům Lubošovi Kozlovi a Janu Suchopárkovi. Nespočetněkrát nám vštěpoval herní styl Dukly. Když přišli noví hráči, stále říkal to samé dokola, já bych na to asi neměl nervy (směje se). Takže klobouk dolů. Myslím si, že to byl zlomový moment v mé kariéře, trénovat pod ním. V podstatě to, co dnes umím, je díky němu a jeho trpělivosti,“ přiznává.
Nyní se Lukáš ocitl v největším klubu v Čechách. Naštěstí to nemá daleko a je za to rád, Prahu má v srdci.
„Mám ji velmi rád, už se tu vyznám víc jak v Nitře, takže když jsem doma, mám chuť jít nakupovat do Prahy, protože v Nitře už ani nevím, kde, co je (smích). Život v Praze je super, jsme tu společně s přítelkyní, která mi vytváří výborné podmínky pro fotbal a pomáhá mi v hodně věcech, jako je strava, odpočinek, regenerace… Za to ji moc děkuju, nemá to se mnou jednoduché,“ uvědomuje si a s úsměvem dodává.
Na závěr nesmí chybět vzkaz pro fanoušky. Lukáš ví, že si zaslouží velký obdiv, protože i když jich není mnoho, jsou na každém zápase.
„Jako hráči si toho moc vážíme a jsem moc rád, že já sám jsem jich poznal hodně i osobně, podal jim ruku a poděkoval. Přál bych jim, aby se mohli těšit s Duklou, z toho, že by Dukla hrála poháry, protože vím, že pro ně to má velkou váhu. Myslím, že Dukla patří do 6. místa a hráčská kvalita tu je každý rok. Je to jen otázka času,“ vzkazuje.
Nyní je Lukáš hráčem Sparty a my se budeme těšit brzy na shledání, i když v rolích soupeřů.