"Z Bubenče až na kraj světa," i tak se dá nazvat pouť Ivana Moneva, který se rozhodl procestovat celý svět ve staré Škodě Rapid. S cestovatelem, který je velkým fanouškem Dukly Praha a dokonce jí na svých cestách propaguje, jsme si povídali o jeho cíli objet zeměkouli. Zatím je v polovině a nic nenasvědčuje tomu, že by se mu to nepovedlo...
Co Vás vedlo k myšlence cesty kolem světa?
„Už v dětství jsem měl takový sen, že se podívám, co nejdál to z Prahy jde, ale když jsem byl malý kluk, tak byly zavřené hranice, tak se nejdál dalo dostat do Vladivostoku jakožto nejvýchodnějšího města SSSR. Následně byla ta myšlenka dlouho u ´ledu.´ Až vlastně, úplně náhodou, loni na podzim, jsem si přečetl, že škodovka vyvážela některá svá auta ve 30. letech do USA a Kanady a mě napadlo, že bych zjistil, zda tam ještě nějaké modely jsou… Původně jsem chtěl při své návštěvě severní Ameriky zakoupit škodovku na tomto kontinentu a poté ji dovézt zpět do Česka. Ale nakonec jsem dospěl k myšlence, že české auto koupím tady a objedu s ním zeměkouli.“
Proč zrovna se Škodou Rapid?
„Chtěl jsem, abych svět projel v československém autě a chtěl jsem starý auto, protože v novém autě je vše takové jednodušší a člověk přichází o dobrodružství. Nakonec jsem si tedy koupil auto, které je více než čtvrt století staré, dal jsem ho do kupy a vyrazil jsem. A proč Rapid? Chtěl jsem ´socialistické´ auto a z těch, které přicházely v úvahu, mi vyšel nejzajímavěji právě Rapid, se kterým jsem vyrazil začátkem července, kdy jsem vlastně auto na cestu připravoval cca půl roku. Ještě je zajímavé to, že jsem byl nedávno přijat na vysokou školu, takže nyní musím skloubit tuto expedici, práci a studium, což není vůbec jednoduché.“
Vaše trasa vede nejprve od českých hranic směrem na východ, následně z Vladivostoku do Austrálie a poté na americký kontinent. Proč jste takto volil?
„Samozřejmě jsem nejprve koukal na cestovatele, kteří takto jeli přede mnou, sice nevím proč, ale připadalo mi, že drtivá většina těchto cestovatelů jede nejprve na východ. Možná je to tím, že každý chce zažít to ´těžký.´ Protože, co si budeme vykládat, střední Asie či Mongolsko, jsou destinace zajímavé, ale také opravdu náročné, co se týče cesty autem. Silnice jsou tam velice špatné, tedy pokud tam vůbec nějaké jsou. Např. z 2000 km, které jsem jel po Mongolsku, bylo 1500 km po polních cestách, brodech apod. Některé trasy bych se tedy nebál nazvat Likvidace aut s.ro.“
Cesta kolem světa je jistě náročnou záležitostí – nejen po psychické, fyzické, ale i finanční stránce. Máte nějaký stanovený rozpočet či sponzory pro svou cestu?
„No, to je právě docela problém. Původně jsme na cestu vyrazili dva, ale bohužel mě ten spolujezdec krátce po startu opustil. Nějak to zkrátka neunesl … Ani se mi to nechce nějak moc komentovat. Počítal asi spíš, že to bude takový výlet. Ale tohle prostě výlet není! Takže mi v Turecku odletěl a to byl problém. Byli jsme domluveni, že to budeme financovat napůl, takže jsem ztratil půlku financování. Jinak mám pár sponzorů – dealer škodovky z Českých Budějovic, ten mi přispěl částkou 30 000. Pak mi věnoval Barum Continental pneumatiky, měl jsem určitou slevu na tlumiče či Vodafone mi daroval telefonní kartu, se kterou můžu provolat či být na internetu cca za 5000 Kč/měsíc. Dukla mi také něco věnovala, dostal jsem určité reklamní materiály, balonky a další drobnosti. Ale jedná se opravdu o drahou záležitost a jsem velice rád za každou přispěnou korunu.“
Takže dá se i říct, že jste propagoval Duklu ve světě?
„Ano, třeba v Kazachstánu jsem spoustu dárků věnoval na dětském táboře, kde jsem udělal večer á la Dukla Praha a ty děti byly nadšené z každé drobnosti.“
Vaší zásluhou tedy Dukle přibylo několik nových fanoušků přímo v Kazachstánu?
„Je to možné. Všechny děti měly opravdu velkou radost z těchto dárečků. Osobně by mě vážně zajímalo, zda třeba vzrostla návštěvnost stránek Dukly z Kazachstánu či jiných zemí…“
Postupem času se mění krajina, kultura i lidské povahy. Je ale nějaká země, která Vám opravdu přirostla k srdci?
„To je těžké určit, ale všeobecně jsou v Asii lidé hodně přátelští. Jsou samozřejmě výjimky, kde jsem měl drobné problémy, v některých státech není bezpečnost úplně nejlepší – Irán apod. Ale třeba v Mongolsku či dokonce Rusku, to si můžeme myslet, co chceme, tak ti obyčejní lidé tam jsou skvělí. V Rusku, na Sibiři, mi došel benzin a další benzinka byla 450 km vzdálená… Naštěstí projížděl člověk na mopedu, který bez váhání vytáhl kanystr benzinu a věnoval mi cca 3l. Na mou otázku ´Kolik peněz chce za ten benzin?´ Mi odpověděl ´Tady nejsi v Evropě, tady si pomáháme.´ Tak dostal balonky Dukly, já dojel na další benzinku a pokračoval dál."
Tento rozhovor nevznikl náhodou – vy jste se od svých dětských let fanouškem Dukly, kterou i na svých cestách propagujete. Jaký tedy máte k Dukle vztah a kde jsou kořeny Vašeho fandovství?
„Narodil jsem se v Bubenči, chodil jsem na ZŠ Interbrigády (dnešní ZŠ Antonína Čermáka, pozn. redakce) a dokonce jsem i jako malý kluk v Dukle trénoval. Od té doby, dá se říct, že celý život, Dukle fandím. A když můžu, tak chodím na její domácí zápasy. Takže to jsou ty mé kořeny fandovství Dukle. Byl bych rád, kdyby se jí maximálně dařilo… Pamatuji si třeba na velké zápasy, v paměti mi utkvělo utkání se Stuttgartem.“
Procestoval jste spoustu zemí, dokážete uvést nějaké patrné rozdíly vnímání fotbalu napříč státy?
„Hodně jsem s lidmi debatoval a častým tématem byl právě fotbal. Tak třeba v Turecku jde vidět opravdová vášeň, tam snad není nikdo, kdo by nefandil nějakému týmu. Ale i v Íránu jsou velcí fanoušci této hry. V Íránu jsem dokonce díky fotbalu získal vízum (celou historku si můžete přečíst zde). Naopak ve státech jako Turkemnistán či Usbekistán, tak tam je to trošku utlumené, ale zase třeba v Kazachstánu lidé hodně často vzpomínali na trenéra Miroslava Beránka. A dokonce v Rusku jsem si zahrál fotbálek na hlavním stadionu v Chabarovsku…“
Více informací, fotografie či zápisník z cest najdete zde.