Na Dukle jako desetibojař strávil Roman Šebrle 16 let, i proto jeho syn Štěpán začal na Julisce hrát fotbal. Z mládežnických kategorií se prokousal až do A-týmu, kde podepsal profesionální smlouvu a ve svých osmnácti letech už má za sebou premiérový gól i start v základní sestavě proti mistrovské Slavii.
„Vždycky jsem se na Dukle cítil dobře. Přijdu si tu jako doma,“ říká Roman a rozhlíží se po stadionu na Julisce. Je tu i se synem Štěpánem, který zrovna mluví do kamery. Česká televize za nimi přijela natáčet medailonek do pořadu Fotbal extra. Ve vysílání bude ve čtvrtek 3. února.
Jejich příběh táhne. Roman Šebrle, olympijský vítěz a držitel světového rekordu v desetiboji, patří k nejznámějším českým sportovcům vůbec. Štěpán Šebrle jako fotbalista dokazuje, že po tátovi zdědil velký sportovní talent.
„Je zarputilý, stejně jako já. Máme oba takovou býčí povahu a neradi prohráváme. Pro rekreační sport to asi není úplně dobře, ale pro ten profesionální je to skvělá vlastnost,“ směje se Roman. „Nejlepší je, když proti sobě cokoliv hrajeme. To jsou pořádné bitvy!“
V roce 2002 si nechal postavit malé umělé hřiště na fotbal s florbalovými brankami. Se Štěpánem tam odmala hráli jeden na jednoho a na jeden dotek. Roman nejdříve hrál jen levačkou, pak pravačkou napůl plynu a teď už na syna nestačí ani když hraje naplno.
„Jednou jsem taťku porazil a on zahodil branku a odkopl míč k sousedům,“ vzpomíná se smíchem Štěpán. „Máme to tak spolu vždycky. Hráli jsme třeba i ping pong, tam jsem ale taky začal vyhrávat, takže jsme toho nechali, protože to táta nedává.“
S fotbalem začínal Štěpán v pražské Aritmě, ještě jako dítě přešel na Duklu. I kvůli tátovi. „Přivedl jsem Štěpu na Duklu a hned jsem trenérům říkal, ať mi poví, jestli na to kluk má. Nikdy jsem ho nikam netlačil, s manželkou dětem nedáváme nic zadarmo. Je jen na něm, aby se ukázal,“ říká Roman.
Za Duklu hrála i jeho dcera a Štěpánova sestra Kateřina Šebrlová, která loni přestoupila do Slavie. Sportuje i maminka Eva, ta ještě pod dívčím jménem Kasalová vyhrála třikrát mistrovství republiky na osmistovce.
Štěpán dělal i atletiku, hrál také tenis a florbal. Fotbal ale zvítězil. „Přestup na Duklu byl asi zlomový. Hodně mě to tady začalo bavit a řekl jsem si, že u toho zůstanu,“ povídá.
Slavné příjmení nikdy neřešil. Až v šesté třídě na základní škole začal vnímat, že jeho táta je sportovní celebritou. Teď mu to občas někdo v žertu předhodí, hlavně spoluhráči v kabině. „Stává se to. Třeba Dan Souček mi říká Romane,“ usmívá se Štěpán.
Tátu sledoval na olympiádě v Londýně, kde kvůli zranění odstoupil. Jeho předchozí úspěchy si občas připomene na Youtube. „Několikrát jsem viděl, jak udělal svěťák. Ty emoce jsou neskutečné. Jsem na něj hrdý.“
Roman Šebrle mimochodem hrál fotbal až do svých devatenácti let, pak až přešel k atletice. Synovi občas poradí, pomůže. Hlavně tedy dřív. „Teď mu do toho nekecám, je to na trenérech. Štěpa na věci přichází sám. Někdy se rozčílí, když mu něco vytknu, ale pak nad tím přemýšlí a poučí se.“
V A-týmu Dukly se Štěpán adaptoval rychle. S klubem podepsal svoji první profesionální smlouvu a v premiérovém přátelském utkání proti Jablonci dal první gól, pak startoval v základní sestavě pohárového duelu na Slavii. „Tam to byla velká škola fotbalu. Obrovská zkušenost,“ líčí Štěpán.
Jinak si na dospělý fotbal zvykl celkem rychle. „Docela jsem ty první zápasy zvládl. Trenér mi říkal, ať si dávám balon mimo osu, s tím jsem občas trochu bojoval.“
Táta Roman ho povzbuzuje na dálku. Jeho premiéru v „áčku“ sledoval živě. „Byl jsem dost nervózní. Myslím, že se to dá srovnat s desetibojem. Podobný pocit. Jen tam jsem to mohl ovlivnit. Tady můžu jen koukat,“ povídá.
Fotbalovým snem Štěpána je angažmá v zahraničí. Má k němu dobře našlápnuto. Je cílevědomý a často si doma přidává i nad rámec tréninků. „Radí mi mamka. Třeba když máme lehký trénink, tak mi ještě doma udělá sprinterský, abych na sobě pracoval.“
