PORTRÉTY Z JULISKYVojtěch Hadaščok
    FANSHOP

VOJTĚCH HADAŠČOK

narozen 8. ledna 1992, útočník



Dědeček František Valošek, československý reprezentant, stříbrný medailista z OH v Tokiu a útočník Baníku Ostrava, který byl za své zásluhy uveden do klubové Síně slávy, trénoval po skončení kariéry na Bazalech mladíka jménem Pavel Hadaščok. Odchovanec Baníku, mládežnický reprezentant, který tady zažil své ligové začátky a posléze se stal letitou oporou Opavy, mu udělal radost nejen fotbalovou. Zamiloval se do trenérovy dcery, která se mu stala celoživotní partnerkou a matkou dvou dětí. Ještě v Ostravě se jim narodila dcera a po přestupu do Opavy syn Vojtěch, současná nová posila Dukly Praha, hráč, který má skutečně na co navazovat. A tak ač oba rodiče Ostraváci, jeho "odchovala" Opava. Nicméně jako úplně malý trávil mnoho času u prarodičů Valoškových, mimochodem babička hrála českou házenou, a děda ho brával na hřiště Baníku, kde s ním trávil celé dny. Kopal si na vedlejším hřišti, pozoroval malé kluky jak trénují a občas se k nim "načerno" přidal. Pak přišel večer utahaný domů a okamžitě odpadnul. Babička ho rozmazlovala, děda byl autorita, když řekl ticho, tak bylo ticho. Táta pocházel z rodiny úplně odlišné, jeho otec měl hospodářství v malé vesnici na Slezsku, v Braticích, kde si Vojta coby panelákové dítě užíval přírodu a zvířata. Děda měl  králíky, slepice, berany, prase, krávu a obrovský pozemek, Vojta tam běhal a hrál si, jako kluk nevnímal, jaká je to dřina. Babička žila v bytě v Opavě, za dědou jen dojížděla.                                        
Ve Vojtově rodině vládla spíše maminka, protože táta často jako fotbalista nebyl doma. Vystudovala obchodní školu, ale co si Vojta pamatuje, pracovala v notářské kanceláři, cestou do práce ho vodila do školky. Odjakživa měl rád její široký úsměv, který také zdědil. Na tátu se vždycky těšil, vypadli za barák, kde byl kus trávy a už kopali. Oba rodiče jsou spíš klidné povahy, nepamatuje si, že by se spolu hádali. Klidná povaha byl i Vojta. Sestra byla v pubertě divočejší, máma se po zkušenosti s ní opravdu netěšila, až do problematického věku doroste on. Bála se však zbytečně. Žádná revolta se nekonala, stíhal tak akorát dojet po vyučování na kole na trénink. Do školy chodil malé, měla jen 250 žáků a byl rád. Spoluhráči navštěvovali sportovní školu, a to co slyšel, byla velká divočina. Nic pro jeho povahu. Táta ho při zápasech nestresoval, naopak, nesnášel to i u jiných rodičů. Otec brankáře při utkání něco na syna vykřikoval, možná mu chtěl jen poradit, ale táta v autě cestou domů kroutil hlavou: "Proč mu to dělá."  V šestnácti, sedmnácti  letech byl drobný, hbitý kluk, ale byl tak malý, že skoro nehrál. Pak se zranil, dostal mononukleózu, osm měsíců, tedy skoro celou sezónu byl mimo a když se vrátil, už se mu všechno jen dařilo. Opava hrála II.ligu dorostu, on byl v B týmu, který hrál divizi. Dal v soutěži 35 gólů, šel do Áčka, postoupili do dorostenecké ligy a on dostal nabídku z Liberce, kde přispěl čtyřmi góly k mistrovskému titulu Liberce. Psal se rok 2011 a on během dvou let postoupil z divize dorostu až k Evropské lize! K tomu úspěchy s mládežnickou reprezentací, s U19 stříbrné medaile z mistrovství Evropy v Rumunsku, hráčem reprezentačního výběru byl až do U21. Často dostává otázku, co se stalo, proč se kariéra zadrhla. Sám neumí odpovědět. Změny trenérů, najednou nevěděl, co je špatně. Do té doby to nezažil, neuměl si s nečekanou situací poradit. V přípravě byl vždy nejlepší střelec, začala soutěž, na hřiště se nedostal. Dnes je starší a zkušenější, už by se uměl zeptat. Není však povahou konfrontační, nerad se hádá a důvěru trenéra neměl. Bylo mu dvacet jedna let a přepadaly ho pocity zmaru a nejistoty. A přišly na řadu hostovačky - Hradec Králové, Příbram, Žižkov, Vlašim. Kdyby mohl, hostování na půl roku by zrušil. Pro klub byl vlastně neperspektivní, dlouhodobě s ním nemohli počítat a pro něj to znamenalo neustále začínat v novém prostředí, se kterým se nestačil ani sžít. V roce 2016 se proto rozhodl, že hostování ve Vlašimi promění v angažmá. Šel tam sice za trenérem Haškem, který chvíli na to odešel do Bohemians, přesto to bylo dobré rozhodnutí. Za dva roky dal třicet gólů, byl druhým nejlepším střelcem soutěže, cítil kolem sebe zájem a věřil si, že má na víc. Ozvaly se ligové kluby, i pražské, upřímně řečeno nabídku z Dukly čekal, protože trenér Skuhravý projevil svůj zájem už když vedl Opavu. Tehdy však bylo těžké ho vykoupit, Vlašim na něm stavěla, nyní měl před vypršením smlouvy a tak se obě strany v lednu 2019 dohodly. Začátek v Dukle mu utekl, potrápil ho zánět achillovky, a tak poprvé nastoupil do hry v základní sestavě až ve Zlíně. Uvedl se gólem, v utkání s nešťastným koncem. Po takových zápasech se trápí, vzteká se, ale dlouho se v něm stresy nevaří. Je po dědovi. Mohli se pohádat, ale za pár minut bylo vše v pohodě. Snaží se tlak vytěsňovat. Přemýšlí nad tím, ale nehroutí se. Přijde domů, vidí děti, musí fungovat. Narození dětí považuje za nejsilnější chvíle v životě. Svou ženu potkal ve dvaceti v Liberci v kadeřnictví. Když přestupoval do Vlašimi, postavili si za Prahou řadový domek, budovali ho jako domov navždy. Miluje fyzickou práci. Je to velké odreagování a něco hmatatelného zůstává. Postavil dům, naučil se všechno za pochodu. Trvalo to sice déle, ale dopadlo to dobře. Pracuje na zahradě, sám si opraví brzdy na autě, největší strach je prý neznámo. Když se do problému ponoří, zjistí, že je to vlastně jednoduché. Když jeden k rodičům do Opavy, už se ptá, co potřebují opravit. Říkají mu strejda Vládínek, ten vždycky hlásil: "To není problém!" Je upovídaný, společenský, ale zároveň miluje soukromí. A tak už vyhlížejí parcelu někde "na samotě u lesa".  Má spoustu koníčků. Především leze po skalách, v Českém ráji, Jizerských horách, miluje výšky. K horolezectví ho přivedl tchán, se kterým teď v Šárce staví novou chatu. Jezdí po kopcích na horském kole. Koupil si zrcadlovku, učebnice o fotografování a fotí přírodu, stromy, chtěl by zkusit i architekturu. Ačkoliv prý nemá čas na čtení, přečetl celé ságy Pána prstenů a Herryho Pottera. Je nadšenec do všeho. Taky by se mu líbilo hrát na kytaru. A chodí sám do kina, protože málokdy mají se ženou hlídání. Je filmový znalec a miluje klasiku. Dvanáct rozhněvaných mužů, Tenkrát na západě nebo italský snímek o otci a malém synkovi v koncentračním táboře. Otec se rozhodne proměnit utrpení ve velkou hru, které syn ve své dětské fantazii uvěří a přežije. Jmenuje se Život je krásný. Životní postoj Vojtěcha Hadaščoka.
březen 2019

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu