Babička Ludmila se postavila do branky, kterou na zahradě postavil táta, a Vašík na ni pálil jednu střelu za druhou. Pak se v brance vystřídali. S fotbalem začínal jako kluk v Šumperku a přes Zábřeh na Moravě přišel ve dvanácti letech do Sigmy Olomouc, která ho dovedla až k dospělému fotbalu. Jeho úplně prvním sportem však byl tenis, neboť táta byl tenista. Vašek byl dítě hyperaktivní, ale zároveň velmi citlivé. V tenise byl mezi kluky nejlepší, ale když byl nominován na první turnaj, schoval se do keřů a odmítal odjet. Turnaj vyhráli, ale on s tenisem skončil. Jeho citlivost se zpočátku projevovala i ve fotbale. Dostal třeba nový míč, starší kluci mu ho na hřišti vzali a začali si s ním kopat. Rozplakal se a běžel k rodičům. A taky byl trochu stydlivý. Bydleli ve velkém domě v Dolní Studénce, s dědečkem, "fotbalovou" babičkou i strýcem. Babička běhala s kočárkem po zahradě, aby ho uspala, když byl větší, „lítala" i s jeho kamarády po lese, byla to skutečná super babička. Trávili spolu hodně času a je pro něj dodnes nejvíc na světě. Navíc to vždy byla krásná žena. Strýc zase postavil na zahradě lanovku, na které se s kluky pořádně vyřádili. Babička i strýc dodnes žijí ve stejném domě, starají se o hospodářství, mají dobytek, kachny, krůty, slepice… Když mu bylo devět let, táta s mámou začali stavět vlastní dům v bezprostřední blízkosti druhých prarodičů. Vyrůstal jako vesnický kluk, rozlehlá zahrada, pole, lesy. Jeden les patřil dědovi a musel se prokácet a vysadit nový. Byl mu rok a jako záblesk si pamatuje, jak sedí na zemi u malého stromku. V každém případě mu vždycky vyprávěli, že se ten les narodil s ním. Když si ho v Zábřehu všimla Sigma, radoval se. Vnímal to jako vstup do velkého fotbalu, začátek cesty, šel do ligového týmu. Rodina i kluci z vesnice mu fandili a on po celou dobu patřil v mládeži k těm nejlepším. Vždy v čele mezi vůdci, ale také baviči. Bydlel na internátě, pět spoluhráčů na pokoji, děsný binec. Velký úspěch slavil, když dal v kuchyňce rohlík do mikrovlnky a on v ní shořel. Kluci byli nadšení, když se dým valil až na chodbu, ale on se vylekal. Školu zvládal dobře, ale když po osmé třídě přestoupil do sportovní třídy mezi partu fotbalistů, začalo peklo. To už vyznamenání neměl. Vůbec nevěděl, co dál a protože se dva spolužáci šli vyučit na kuchaře, tak šel taky. Jediný nakonec školu dokončil a vaří dodnes. Pro svůj další život si zvolil skvěle, uměl se o sebe vždycky postarat.

Hlavní slovo v rodině měl určitě táta, který pracoval jako vedoucí pobočky s obklady a dlaždicemi. Maminka je zdravotní sestra, ale v jeho dětství pracovala jako plavčice. Když chodili se školou plavat, měl protekci, protože se mohl převlékat u plavčíků. Táta byl přísný, ale zároveň miloval legraci, což má Václav po něm, ale máma jejich humor občas těžce nesla. Když ho trestali, tahali ho za kotlety a on to nesnášel. Trestat uměla i máma, přesto, že byla mazlivá a starostlivá a je taková dodnes. Jako zdravotnice mu neustále doporučuje nějaké přípravky a masti a on její rady trpělivě přijímá. Sestra je o tři roky mladší a Václav se vždy snažil plnit roli staršího bratra. A to i v dospělosti, kdy v rodině nastalo nehezké období. Bylo mu dvacet, sestře sedmnáct let, když se rodiče rozvedli. On byl v té době víc mimo dění, nejdříve od dvanácti na internátě v Olomouci, pak na hostování ve Znojmě. Ale sestra žila s rodiči doma a čelila zblízka dramatickému rozpadu rodiny. Snažil se jí podržet, vysvětloval jí: "Někdo rodiče nemá, my je máme, akorát už nejsou spolu." Dodnes mezi sebou rodiče nekomunikují. Ale on si stále pamatuje skvělou atmosféru, když byli mladší. Jezdili společně na každý zápas, když hrál za reprezentaci s výběry U16 - U19, tak ho doprovázeli i do zahraničí, často utkání spojili s nějakým výletem, návštěvou zajímavého místa, hradu, bavili se, smáli. Neví, co se pokazilo. 

Ve Znojmě se ocitl na hostování v roce 2011, to už měl za sebou debut v první lize v dresu Sigmy. Ve Znojmě zůstal - vyjma půl sezóny, kdy byl na hostování v Jihlavě - až do roku 2014. Výrazně se tady prosadil. Dostal jako mladý hráč příležitost, získal zkušenosti a blýskl se mimo jiné hattrickem proti Jablonci. Při zápase na Žižkově se bolestivě zranil v obličeji, při souboji narazil do soupeřova ramena a zlomil si očnicový oblouk a naštípl lícní kost. Ještě dohrál třicet minut do konce zápasu, cesta zpět do Znojma byla krutá. Krev mu tekla z nosu i z pusy, nicméně na ambulanci ve znojemské nemocnici mu řekli, že je v pořádku a může druhý den trénovat. Až po dalších čtyřiceti osmi hodinách bolestí skončil opět v nemocnici, to už ho vezli rovnou na operaci do Brna. Když se po měsíci vracel s maskou na obličeji do zápasu s B týmem, nebylo to příjemné a trochu se bál. Ale trenéři mu vzápětí dali důvěru a on jim ji oplatil vítězným gólem na Kladně, což pro Znojmo znamenalo setrvání v první lize. Kromě zranění a rozvodu rodičů zažil největší úzkost, když mu máma zavolala, že jeden z jeho blízkých se pokusil sáhnout si na život. Bezmocí praštil židlí o zeď a plakal. Kluci se po něm užasle dívali, co se děje, jedna z chvil, kdy chtěl být sám. Od dětství bylo kolem něj neustále plno lidí. Na internátě, ve fotbalové šatně. Když se konečně odstěhoval do svého bytu, zažil, co je soukromí. Ačkoliv je společenský a nepokazí žádnou srandu, samotu má rád. Ani fotbal příliš nevyhledává, pokud ano, tak spíše ten vesnický, pro zábavu. V roce 2014 se vrátil do Olomouce a stal se Nejlepším střelcem II. ligy. Sigma se tak i díky němu stala opět součástí nejvyšší soutěže. V lednu 2016 se jeho výrazná postava objevila na Julisce. Hrotový útočník, jehož arénou je pokutové území. Umí si skvěle sklepnout a zakrýt míč, zakončuje výbornou levačkou, soubojový typ hráče, jehož předností je mimo jiné síla. A babička Ludmila vše pečlivě sleduje a stále fandí.