Místem jeho života je Kladno. Tam se narodil, pár metrů od domu měl školku i školu, do které chodil brácha, bratranci, všichni kamarádi, tady začal hrát fotbal. Samozřejmě tady měl svou rodinu, i když na společný život s tátou si pamatuje jen matně. Jak ho občas uspával, když máma nebyla doma. A jak pak jednou přišla a řekla, že se táta odstěhoval. V tu chvíli si zdaleka neuvědomoval, jak mu táta v dospívání bude chybět. Ale chyběl. Chvíli to bylo dobrý, pak zase ne. Necítil vedle sebe mužskou ruku. Po rozchodu rodičů si pamatuje, že u něj občas byl, pak se ale neviděli třeba rok. Do života mu však vstoupil jiný muž, mámin nový partner, který v mnohém otce nahradil. Tomáš neví, proč se život s tátou přetrhl. Pro něj i staršího bráchu. Přitom když se rodiče brali, měl táta syna už z prvního manželství a ten k nim chodil, kamarádili se, mají doma společné fotografie. Oni v jeho novém životě místo nenašli. Bydlí ve společném rodinném domě s mámou, starší bratr už se odstěhoval, v přízemí žije babička s dědečkem. Kromě Kladna má rád Unhošť, kde je zase druhá babička, u které pobýval velice často. V Unhošti také hrával fotbal táta, později trénoval i v Kladně. Na každý zápas ho Tomáš zve, a většinou přijede. Jsou si hrozně podobní. Cítí, že je táta hodný člověk a že udělal chybu, ale stalo se. I když se dnes občas vidí, není to blízký vztah otce a syna. Nikdy o tom nemluvili, i když by Tomáš chtěl. Má v povaze otevřenost a sdílnost. 

V jeho týmovém ročníku bylo několik nadstandardních hráčů, mezi které patřil. Ve čtrnácti letech byl součástí výběrů, chtěla ho Slavie, Sparta, Plzeň, Teplice a taky Dukla. Měl to však složitější než spoluhráči, kteří odcházeli do nového angažmá a zároveň na střední školu. On je narozen až v listopadu, takže měl před sebou poslední rok základní školy. Nechtěl ji měnit a nechtěl do velkého klubu. Dukla měla dobré jméno a tehdejší trenér Titěra ho přesvědčil, aby šel právě sem. Nelituje. Když mu bylo sedmnáct, řešil problémy, které se v něm nahromadily a se kterými si nevěděl rady. Chyběl mu táta a velký propad způsobila nešťastná první láska. Nebylo mu dobře, což neušlo trenéru Kulvajtovi, který se hodně zajímá o pocity hráčů. Svěřil se mu a začali situaci řešit, včetně pomoci psychologa. Postarali se o něj. Pomáhalo mu i "bratrství" s nejlepším kamarádem a vlastně celou jeho rodinou. 

Na hřišti poutal vždy pozornost nejen díky své síle, odolnosti a odhodlanosti, ale také svými přesnými přihrávkami za obranu soupeře a překvapivým řešením herních situací. Střední záložník, který do čtrnácti let hrál pravého obránce. Na podzim 2018 mu zavolal trenér Polák, asistent právě příchozího Romana Skuhravého, aby přišel v sobotu na trénink A týmu a následně na přípravný zápas do Norimberka. Tomáš byl zrovna nemocný. "Trenére, mám 38 horečku," řekl. Trenér Polák na to: "Neblázni, to zvládneš..." V Norimberku odehrál svůj první poločas za první tým a bylo mu řečeno, že nezklamal. Svůj debut v první lize zažil proti Zlínu, ve svých osmnácti letech odehrál padesát pět minut, ještě o den dřív ale neměl o svém startu ani tušení. Věřil, že bude sbírat minuty jako střídající hráč, ale že nastoupí, dokonce hned v základní sestavě, se dozvěděl před zápasem v kabině. Start to byl náročný, jak po fyzické, tak i technické stránce, ale cítil se dobře a na výkonu to bylo znát. Velký zážitek a radost. 

Letošní rok byl pro něj náročný nejen fotbalově. Na gymnáziu postoupil do maturitního ročníku a v pololetí byl na vysvědčení dvanáctkrát neklasifikován. Požádal trenéry, aby hrál zápasy za juniorku a pokusil se ve škole dohnat chybějící známky a mohl k maturitě. Určitě i díky dobré pověsti, kterou si ve škole v předešlých letech vytvořil, mu pomohli a vyšli vstříc. Ústní maturity má úspěšně za sebou, písemnou z češtiny si zopakuje. Psal ji totiž jako ve snách, duchem nepřítomný. Právě ten den se dozvěděl, že zemřel jeho kamarád, fotbalista z Kladna. Pracoval jako vězeňský strážný, na dálnici jeli ve služebním voze, za nimi vojenská technika. Neměla s nimi nic společného, ale došlo k nehodě a tank mu usekl hlavu. Nebyl schopný se na nic soustředit, ještě stále cítí ten šok a pohnutí. Má sklony ke smutkům, i když je společenský, usměvavý a komunikativní. Miluje počítačové hry a pomáhá mu muzika, překvapivě spíš ta smutná a nostalgická. "Vem si mý boty a projdi se po mým bloku, já dávno jsem přestal věřit na osud. " K psaní textů má blízko a své pocity si občas zaznamená.

Jeho přítelkyně o fotbale příliš neví, přitom ho učí žít zdravě a objevuje mu nové světy a aktivity, které by ho nikdy nenapadly. Třeba jet někam na výlet. A vyčistit si hlavu, ve které se honí přání dostat důvěru a objevit opět své jméno v sestavě mistrovského zápasu A týmu. "Já se za to budu bít, za to, že tu můžu být, já se za to budu bít."   

srpen 2019