Jeho rodiče spolu začali chodit už v patnácti letech. Po mladé lásce přišlo i mladé manželství a v něm dva synové. „Pedro“ je ten mladší. Otec byl rebel, měl problémy s úřady, pak musel na vojnu. Maminka byla hodně sama a nemocná, Petr se už vlastně narodit neměl. Ale stalo se, rodiče své syny měli moc rádi a táta, přestože byl pruďas, zakládal si na tom, že na své syny nikdy nevztáhl ruku. V pěti letech poprvé, právě s tátou, navštívil stadion na Letné. Šli na nábor minižáčků, Petr byl ještě o rok mladší než ostatní, ale asi se jim líbil, protože si ho tam hned nechali. Ve Spartě prožil celé dětství a dospívání. A tuší, že kdyby mu fotbal nenaplnil život, možná by neskončil dobře. V Břevnově, kde vyrůstal, se potkal s pěknou partou sígrů, ale neměl na ně čas, musel na trénink. Táta neřídí auto, jezdili spolu na zápasy autobusem. Povídali si, ale věcně. Někteří kluci se báli nasednout se svými rodiči do luxusních vozů, protože následoval křik a vyčítání. Ve Spartě žili pod velkým tlakem, někdy neúnosným. Táta to viděl a uklidňoval ho. Velkým stresem bylo pro Petra učení. Chodil do sportovní školy, ráno v šest vyrazil z domova, v osm večer se vracel. Těšil se na kluky, poznal jich desítky. Jedni přicházeli, druzí odcházeli, on zůstával. Tak přišel jednoho dne i Tomáš Berger. Kluk, se kterým se znovu oba potkali v Dukle, ušli spolu kus cesty a stali se nejlepšími kamarády. Ve Spartě byl Petr až do devatenácti let. Nicméně v patnácti byl „odložen“ na hostování do Admiry. Ještě než se to stalo, měl už zlé tušení. Zůstal růstově stát, byl subtilní, trenér chtěl urostlé kluky. Byl smutný, v noci se probouzel a necítil se dobře. Bál se, že už se nikdy nevrátí. Nakonec se vrátil do Sparty B, hrál druhou ligu a bez varování mu bylo řečeno: „Něco si najdi.“ Šel do Králova Dvora. Měl rád Berounku, táta ho přivedl k rybaření. Vždycky, když mu bylo nejhůř, šel k řece. Po půl roce se ozval Jan Berger, táta Tomáše, jestli nechce do Dukly. Petr byl vyučený prodavač bez maturity, živil se, jak to šlo. S nabídkou neváhal. Od roku 2006 trénoval s áčkem i s béčkem, za A-tým odehrál osm minut. Ale do Dukly přišlo nové vedení s novou vizí - vrátit Duklu zpět do první ligy. Michal Prokeš mu řekl: „Budeš hrát v základu áčka a budeš hrát celou sezónu.“ Byl překvapený, až ho zaskočil strach. Už nepočítal, že by ho mohla potkat taková radost. Plně svou šanci využil a Dukle se mnohokrát odvděčil. Byl vždy pracovitý, asketický, dříč. Po tátovi prchlivý, takže žlutých karet nepočítaně, navíc po něm zdědil ještě klaustrofobii a širokou plosku nohu.

Jeho první velká láska se stala jeho ženou. Hodně mu pomohla. Když ho potkala, nebyl příliš šťastný. Když se jim narodila holčička, po osmi hodinách porodu seděl a štěstím plakal. Dnes už je otcem dvojnásobným. Fotbalový život mu dal i vzal. Na svůj první ligový gól nikdy nezapomene. V závěru utkání proti Hradci Králové kopal penaltu. Rozeběhl se, skóroval, chtěl se radovat, ale rozhodčí branku neuznal. Hráči předčasně vběhli do pokutového území. Když si nervózně chystal míč k opakovanému kopu, přistoupil k němu brankář Hradce a pošeptal mu: „Kopni to na stejnou stranu.“ Znovu se rozeběhl a kopnul to na stejné místo. Brankář to risknul, šel tam také, ale na perfektně umístěnou střelu nedosáhl. Byl šťastný za mámu i za tátu. Nikdy nebyli bohatí, do Sparty přišel v keckách mezi děti ve značkovém oblečení. 

Zatímco svůj první gól si pamatuje naprosto přesně, svou poslední minutu života na hřišti vůbec. V přípravném zápase si v osmé minutě utkání zavazoval tkaničku, a pak už neví nic. Odvezli ho do nemocnice, následovaly týdny a měsíce různých vyšetření, pozorování. Verdikt byl nekompromisní: skrytá srdeční vada. Skončil náhle a na vrcholu sil. Miluje knížky Oty Pavla, jako by se sám stal jedním z jeho hrdinů. V „rodině“ Dukly však zůstal. Stal se vedoucím mužstva A-týmu, zůstal se svými spoluhráči, i když v úplně nové roli. Připravuje se i na dráhu trenérskou.   

Byl technickým typem hráče, kterým se říká „fotbalový básník“. Jeho chytré střely z dálky, jedinečné centry a nahrávky, které milovali všichni útočníci i diváci a které často rozhodovaly zápasy, jeho rytířskost, bojovnost a lidská slušnost dovytvářely stopy, které na Julisce zanechal. Fotbalový osud mu nedopřál, aby jich bylo ještě více, ale nadělil mu osobitý talent a charakter, díky kterému byl Petr Malý uveden do Síně slávy FK Dukly Praha.