Své křestní jméno Pavel dostal po tátovi a předal ho i svému synovi. A aby se to nepletlo, jeho žena se jmenuje Pavla. Mladší syn zase nosí jméno jejího otce, Milan. Pavel a Pavla se oba narodili v Kladně, tam vyrůstali, tam se i potkali. Po roční známosti  s ním žena odjela na devět let do Německa a do Kladna se vrátili už jako rodina.  

Pavel s fotbalem začínal nejdříve v Lokomotivě Kladno, pak "postoupil" do Poldi Kladno a do patnácti let byl talentovaný útočník. Už v sedmnácti začal hrát v Lokomotivě třetí ligu s muži a po roce a půl nastoupil v roce 1995 ke svému prvnímu ligovému startu v Chebu. To už měl po maturitě, původně chtěl studovat střední školu stavební, ale kvůli fotbalu zvolil učební obor s maturitou. Ačkoliv ho stát se zámečníkem vůbec nebavilo, dostudoval, ale pochopil, že rukama se živit nikdy nebude. Zbývaly nohy a hlava.

Vyrůstal v rodinném domku spolu s tátovými rodiči, kteří žili v patře. Na hřiště to měl pár metrů nebo si dali branky přímo do ulice a hráli hokej. A o zeď baráku tenis. To jeho synové nemohou, klidná ulice jeho dětství je dnes rušná a plná aut. Kolem domku byla malá zahrada, na které si vyhrál, často sám a vůbec mu to nevadilo. Dodnes potřebuje chvilku jen pro sebe. Je jedináček, což si uvědomuje nejvíc v dospělosti, když vidí soudržnost tří sester, ze kterých jeho žena pochází. Občas musí čelit sourozenecké síle, kterou nepoznal. Odjakživa byl blázen do fotbalu, ale hrával si například i na Imricha Bugára a přímým zásahem trefil pukem okno u sousedů. Musel ho pak pomáhat sousedovi zasklít. Jinak byl ale spíš kluk klidný a bezproblémový.

Nejhezčí léta dospívání má spojené především s prázdninami a víkendy na Bucku za Novým Strašecím, což byla chatová oblast, kde pobývala maminka mámy. Přijel ze zápasu a ještě po něm si se zdejší partou dali volejbalový match. Právě tady získal odrazovou sílu, kterou ve fotbale velmi zúročil.

Prvním trenérem mu byla máma, přepadával z kočárku, kdykoliv uviděl balón. Vyndala ho ven a kopala si s ním. Táta byl pak jeho prvním skutečným trenérem na hřišti a to až do šestnácti let. Dokonce se stal asistentem trenéra, když Pavel přestoupil do mužů, ale naštěstí jen na krátký čas. Dřív byl rád, že ho trénuje, ale v tomto věku nadšený nebyl. Měl už své myšlení a vytvářel si vlastní osobnost. Táta byl na něj vždycky přísnější než na jiné. Máma to mezi nimi filtrovala. V sedmé třídě mu náraz míčem natrhl sítnici a skončil v nemocnici. Ale zranění, které ho posunulo do dospělosti, ho potkalo v patnácti letech. Dodnes si pamatuje to datum. Bylo 1. srpna. Háček na brance mu roztrhl nohu, skončil v nemocnici na dva měsíce. Nejdříve v Kladně, pak v Motole, kde mu nohu zachránili. Šedesát stehů vnějších i vnitřních. Podstoupil bolestivou plastiku, každý druhý den řval bolestí při převazu stehna, ze kterého mu odebrali kůži. Nešlo to vydržet. Do té doby byl spíš uplakánek, ale tohle zranění ho zocelilo. Vyšel z nemocnice a rovnou zamířil do posilovny. Při tehdejší výšce 175 cm vážil 52 kg, byl doslova vychrtlý. Dnes měří 191 cm. Od srpna čekal na návrat na hřiště až do prosince, z horkého léta vběhl rovnou na hřiště pokryté sněhem. Máma  mu sešívala dva chrániče k sobě, měla z toho rozpíchané prsty, protože si novou kůži nesměl poranit. Něco se v něm tehdy zlomilo a navždy změnilo. Za každých okolností však jeho jistotou zůstávali rodiče. Pokud někdy řešili mezi sebou nějaké problémy, nevěděl o nich. Jednoznačně cítil klid a zázemí.

Jeho první ligové angažmá skončilo po roce nečekaně a náhle. Čtrnáct dní po zahájení přípravy vedení Chebu oznámilo, že končí. Klub zkrachoval. Vrátil se do Kladna, které hrálo třetí ligu, byl to pro něj pád dolů. Půl roku hrál třetí ligu v Rakovníku, kde se potkal se svým trenérem z Chebu Františkem Plassem. Ten mu našel nový post, posunul ho na levého beka a z této pozice odcházel v roce 1997 do Blšan. Postoupili do první ligy, ocitl se mezi tak zkušenými hráči jako Hogen, Vrabec, Čihák či současný trenér brankářů Dukly Obermajer nebo její sportovní ředitel Günter Bittengel. Ten ho vozil na tréninky autem a upozornil na něj agenta, díky kterému se po skvělé sezóně v Blšanech, kdy hráli o poháry a on dal jako obránce sedm gólů, ocitl v roce 1999 v 1.Bundeslize. V týmu MSV Duisburg hrálo jedenáct reprezentantů z různých zemí a stejně spadli do druhé ligy. Důkaz, že silné individuality bez souhry spolu nefungují. V kariéře ho pak zbrzdilo zranění, přetržená achilovka, měl přestoupit do VFL Bochum, což byl bundesligový klub, který hrál mezinárodní poháry. Nakonec do Bochumi odešel za dva roky, a mezitím stihl zažít ještě návrat Duisburgu do nejvyšší soutěže. Přijeli z venkovního zápasu, bylo už jasné, že postupují, doma je čekalo deset tisíc fanoušků a následovala oslava, po které zůstaly na stolech navždy stopy dámských podpatků jejich žen a přítelkyň, které na nich tančily. Postup do první německé ligy zažil i s Bochumí, ale tam byli fanoušci zvyklí na klubové úspěchy, nebyli tak vděční, 1.Bundesliga pro ně byla samozřejmost.

Na post stopera se ho rozhodl dát trenér Pier Littbarski. Ale už kdysi v žácích mu táta řekl: "Zítra hraješ stopera, poraď si s tím, jak umíš. Stejně jednou budeš hrát stopera." Stalo se. Littbarski si ho před jedním ze zápasů zavolal na pokoj: "Jak poznáš, že máš moji důvěru?" "Protože pořád hraju." "Tak běž a ukaž v zápase to, co na tréninku." Největší zlom. Patřil k nejlepším obráncům na své německé misi.

Ve třiceti dvou letech podepsal smlouvu do Woslburgu, ale neprošel zdravotními testy. Našli problém s chrupavkou, se kterou žádné potíže nikdy předtím ani potom neměl. Nabídka trenéra Lavičky a Sparty zase ztroskotala mimo jiné na podmínce, že musí hrát v kopačkách Nike, ve kterých on hrát nikdy nemohl. V Německu mu je přešívali nebo hrál v Adidaskách. Tak šel místo toho v roce 2008 do řeckého Panionios Athény. Je však velký rozdíl jít do Řecka z Česka nebo z Německa. Věci fungují úplně jinak, nakonec se z angažmá stala "dovolená".

Jako dítě měl sen hrát první ligu. Když ji hrál, toužil po bundeslize. A jako hráč už v Bochumi věděl, že chce být jednou trenér. Už tehdy se ptal, pozoroval a čerpal zkušenosti. Po návratu do Čech v roce 2009 pomohl zachránit ligu v Kladně a podepsal na dva roky smlouvu v Jablonci. Byl už starší hráč a uvědomoval si, že neví, jak dlouho jeho tělo ještě vydrží. Pomalu začal nahlížet do trenérské praxe. Trénoval šestnáctileté kluky v Kladně a svou hráčskou kariéru zakončil v roce 2012 v drese střížkovských Bohemians. To už se ozvali z Jablonce, kde vedl od roku 2013 po boku Romana Skuhravého juniorku a o rok později A tým.

Přestupem do pražské Dukly je mimo jiné blíž i své rodině, která si na jeho trenérskou roli musela přivyknout. Trenér je na hřišti dříve než hráči a odchází později. V Jablonci často i přespával. Přicházel o mnoho chvil se svými syny. Byl u obou porodů, držel ženu za ruku a ona ho tou druhou zase za krk. A to tak, že ho dvakrát málem uškrtila. Vždycky si ji vážil, ale tyto chvíle úctu k ní ještě posílily. Oba syny viděl dřív než ona. Volné chvíle si s kluky užívá. Jeli třeba na kole a viděli tři traktory. Krása.

Koncepční práce Dukly - od mládeže až po první tým - si velice cení. Jaroslava Hynka považuje za velkého fotbalového odborníka, který vidí často věci jinak, než je v kraji zvykem. Chce nabírat zkušenosti a zároveň předávat ty své. Vedle výborných českých trenérů ho trénovali němečtí trenéři, kteří měli za sebou 250 startů v Bundeslize. Třeba současný trenér rakouské reprezentace Marcel Koller. Od každého si něco vzal. I dnes má cíl, který byl vždy pro něj hnacím motorem. Vrátit se jednou do Německa, kde zanechal výbornou stopu jako hráč, tentokrát v roli trenéra. Pavel Drsek, muž s nemalými cíli, ale především s láskou k fotbalu, kterou rozdával jako hráč v jedné z nejlepších soutěží světa stejně jako kanonýr v 1.A třídě v Černolicích.

září 2016