Z porodnice v Hořovicích si ho rodiče přivezli do rodinného domku v Drozdově. Tady má svůj domov Patrik dodnes. Byl nejen jediné, ale i pozdější dítě svých rodičů, mamince bylo třicet osm let a tátovi třicet pět, když se narodil. Nemá ani nevlastní sourozence, prostě čistokrevný jedináček zahrnutý péčí a starostlivostí. Vyrostl v bílém domě s červenou střechou a zahradou bez zeleniny, zato plnou květin a stromů. Máma je vysoká, veselá, usměvavá blondýna, nicméně určitě přísnější než táta. Tátu za celý svůj život neviděl bez  knírku, nikdy si ho neoholil. Je pohodář a kliďas, takže doma vládne spíš máma. Když měl Patrik průšvih, určitě volal raději tátovi. Ten, když se narodil, sedával večer u jeho postýlky a čekal, až usne. Patrik si uvědomuje, že jedináčkovství mu přineslo mnoho pozornosti a také, co si přál, většinou dostal. Na druhou stranu nezažil sourozenecké vztahy, neměl si s kým hrát. I sestřenice a bratranci byli o generaci  starší. Doma býval hodný, ale ve školce maminka slýchávala: "Je jako z divokých vajec."

Maminka byla ze tří sester prostřední, ale z dvojčat. Takže měl Patrik jednu tetu starší než máma a druhou jen o pár minut mladší než máma. A vypadala stejně jako máma. Lidé si je pletli, ale on nikdy. Teta-dvojče byla hodná a milá, postavila si s rodinou domek vedle babičky, čtyři kilometry od Drozdova. Tak k nim Patrik často a rád jezdil. Rodiče táty zemřeli brzy, maminčin táta taky, takže  z prarodičů zažil jenom babičku. Viděli se často, trávil u ní prázdniny a měl ji rád. Její odchod znamenal pro něj první setkání se smrtí. Když ji viděl naposled, byla už velmi nemocná, ale poznávala ho. Plakal. Odešel a za deset minut mu volali, že zemřela. Cítil tíseň a smutek, ale zároveň  i zvláštní pocit úlevy, že se už netrápí. Přál ji klid.

Když mu byly čtyři roky, přišli pro něj místní z Drozdova, že se sešlo málo dětí, ať si s nimi jde zahrát fotbal. Tak šel, rodiče s ním. Spíš na hřišti postával a povídal si s kamarády. Do přípravky už však chodil do Hořovic, kde táta hrával divizi. A v sedmé třídě zasedl v lavici sportovní školy v Příbrami, kde byl třídní učitel současně i jeho trenérem. Dojížděl třicet pět kilometrů denně, ale žádná rychlostní silnice či dálnice, cesta pěkně klikatá, tudíž podle provozu  někdy i hodně zdlouhavá. Vstával v pět  ráno, zvykal si postupně na nový rytmus i únavu. Mockrát si řekl, že už toho má plné zuby a bylo mu líto, že nemá čas na kamarády. Často se šli bavit a on nemohl, protože měl na druhý den zápas. I když vlastně mohl, rodiče by ho pustili, ale nešel.  Zvítězila zodpovědnost a fotbal. S odstupem času naprosto jasně pocítil, že mu to za to stojí. Dnes mu kamarádi chodí fandit. Patřil v mládeži vždycky k těm nejlepším.  Útočník, pravý záložník. Ve svém "modrém" pokoji, jeho stěny jsou modrobílé, má první společnou fotografii A týmu Příbrami. Slavil osmnácté narozeniny, byli s rodinou na večeři, když se ozval telefon, že se má ráno hlásit v kabině áčka. Větší dárek si neuměl představit. Jeho dřívější vstup do prvního týmu zabrzdilo svalové zranění, tentokrát se mu však letní příprava vydařila a hned v prvním ligovém zápase sezóny nastoupil poprvé na ligový trávník, v základní sestavě. Přechod do mužského fotbalu byl těžký, ale představoval si ho ještě těžší. Nicméně náročné období to bylo. V zimě pak při generálce na jarní část ligy v souboji špatně došlápl a zlomil si zánártní kůstku. Shodou okolností to bylo v utkání s Hořovicemi. Ošetřili ho, vypadalo to na výron, snažil se hrát, ale nešlo to. Rentgen byl jasný. Dva a půl měsíce bez fotbalu, půl sezóny pryč, znovu se na trávník  vracel přes juniorku. Nejhorší byl první měsíc, jen ležel a píchal si injekce. Navíc před ním doktor v nemocnici zapochyboval, zda se ještě bude moci vrátit do vrcholového fotbalu. Klubový lékař ho však uklidňoval, že se nejedná o komplikovanou zlomeninu a že bude v pořádku. Měl pravdu.

Za čtyři roky v Příbrami potkal u A týmu šest trenérů a každý rok boj o záchranu. Vlastně nezažil normální fotbalovou atmosféru, každý zápas byly nervy "o život". Jednou z jeho předností na hřišti je rychlost. Stejně rychle se rozhodl, když přišla nabídka z Dukly, i když ho oslovili i z Bohemians. Tak snad jeho rychlost potvrdí i správný odhad, který má v hlavičkových soubojích a v Dukle Praha doroste v gólového hráče, za kterého byl od svého mládí považován.