Narodil se sto kilometrů na východ od Bánské Bystrice, v městečku Revúca. Bylo to místo malebné, plné zeleně a kamarádů, bydleli ve čtyřposchoďovém činžovním domě a kamkoliv šli, měli s sebou balón. Maminka byla kuchařka na gymnáziu, táta pracoval jako dělník u kompresorů, ale především hrál druhou nohejbalovou ligu. A Michal s ním. Fotbal začal hrát až v jedenácti letech v Revúci, v šesté třídě pak nastoupil do nově otevřené sportovní třídy. Pohybové zkoušky dělat nemusel, o jeho "pohybu" už dobře vědělo celé okolí. Jejich třída byla nechvalně proslulá a učení představovalo pro Michala už na základní škole utrpení. Marně mu máma domlouvala. Až do patnácti let hrál v Revúci, pak se odstěhoval na internát do Bánské Bystrice a začal hrát druhou ligu za Radvaň, což bylo nepsané béčko Bánské Bystrice. Trenér týmu však odcházel do Podbrezové, odešel s ním, ačkoliv tím sestoupil do nižší soutěže. Nicméně Podbrezová okamžitě postoupila do druhé ligy a rok na to dokonce do první dorostenecké ligy, tu si však už Michal nezahrál. V osmnácti letech nastoupil rovnou do druholigového A týmu mužů. 

Celé mládí chodil do školy na sedmou hodinu, protože měli nulté hodiny, po vyučování následoval fotbalový trénink a po něm nohejbalový s tátovým týmem. Strašně ho to bavilo, tréninky mu hodně pomohly i fotbalově. Dodnes je nohejbal jeho největším koníčkem. Na všechny jeho mládežnické zápasy jezdil táta na kole, sedmdesát kilometrů! Vždycky přijel přesně na čas, podíval se na zápas, prohodil s ním pár slov, pak zase nasedl na kolo a jel sedmdesát kilometrů zpět. Mezitím přijel Michal domů autobusem. Táta měl v rodině respekt, ale nebyl dominantní. Pokud však někdy došlo k fyzickému trestu, bylo to na něm. Máma totiž neměla šanci. Měli v bytě všechny pokoje propojené dveřmi, nikdy by Michala nechytila. Táta ano. 

Přesto, že byl jedináček, nebyl na rodiče fixován a byl docela samostatný. I tak se mu ale první rok na internátě stýskalo. Hlavně po kamarádech, na které se těší i dnes. Když Slovan Bratislava sestoupil neuvěřitelně do druhé ligy a hrál o postup zpět do první, přihrál Michal ve vzájemném zápase na dva góly.  Nemohli si ho nevšimnout a tak se mu splnil "slovenský sen". Ještě nikdo do té doby nepřišel do Slovanu z druhé ligy. V roce 2007 se ocitl v hlavním městě a v největším slovenském klubu. Se Slovanem získal v roce 2009 mistrovský titul, o rok později vyhráli Slovenský pohár. Jeho úžasný fotbalový sen však ukončila po třech letech jeho bouřlivá povaha. Hráli o postup v Evropské lize proti Stuttgartu, potřebovali vyhrát o dvě branky. Mohl se stát hrdinou zápasu, vstřelil první gól, přidali druhý, za stavu 2:0 postupovali. Přišla však osudová chvíle. Když po faulu ležel na trávníku, jeden z německých hráčů na něj šlápnul. Vyskočil a ztrestal ho úderem hlavy. Nejenže dostal okamžitě červenou kartu, ale z následné standardní situace dal soupeř branku, Slovan vypadl z Evropské ligy. Druhý den byl vedením klubu v podstatě vyhozen, přeložen do B týmu. Když o něj v roce 2010 projevil zájem Liberec, nad ničím nepřemýšlel, byl rád, že má angažmá. Vždycky byl sběratelem karet, dnes už je klidnější, ale stejně je nervák. Neví, po kom to má, po rodičích v tomto směru určitě není. A nesnáší, když na něj rozhodčí křičí. 

Nikdy nebyl vyhraněným útočníkem. Ve slovenské reprezentaci hrál zásadně obránce, v Liberci ho stavěli do zálohy. Kdyby si mohl vybrat, nejraději nastupuje na levé straně obrany. Žádného útočníka ani nikdy neobdivoval, jeho fotbalový vzor byl obránce - Roberto Carlos. Dokonce má i jeho dres, protože Carlos završil svou kariéru v Rusku, kde hrál i Michal. V Liberci dal za sezónu 2011/2012 dvanáct gólů a spolu s množstvím asistencí výrazně přispěl k získání mistrovského titulu. Poprvé byl také povolán do slovenské reprezentace, ve které působil až do roku 2014. Když jel na první sraz, klepal se nervozitou. Nevěděl, jak to v reprezentaci funguje a svou roli sehrál i fakt, že Michal je trémista. Tréma ho neopouští na hřišti dodnes. Důležité jsou vždy první doteky s míčem. Když se nezdaří, zkouší vyhrát souboje. "A když ani to ne, střídám," směje se. V Liberci vládla rodinná atmosféra malého klubu, měl blízko přírodu, chodil běhat na Ještěd. Žil zde už se svou partnerkou, která ho ze Slovenska následovala i do jeho ruského angažmá. V roce 2012 se stal hráčem FK Amkarm Perm. Ačkoliv si velmi přál hrát ruskou ligu, nebylo to příjemné místo ani období. Sice dal hned v prvním zápase gól, ale z necelých dvou let zdejšího působení skoro rok promarodil. Podstoupil operaci ramene, měl nemocnou plotýnku, a když se jel poprvé podívat domů a vracel se zpět do Permu, v Moskvě ho zatkli. Na letišti v Bratislavě si nevšimli, že nemá v pořádku vízum a on to nevěděl. Dvacet šest hodin ho drželi v místnosti, kde byla jen židle, bál se, co se stane. Klub ho skoro po dvou dnech dostal na svobodu, aby mohl hrát zápas. Po hodinách strávených na židličce si okamžitě přetrhl vaz. Nejzávažnějším zraněním však byla zlomená kůstka v chodidle, která mu činila potíže i v následujícím angažmá ve Spartě Praha. Nicméně - i když to nebylo příjemné období, stal se volným hráčem a mohl vstoupit do klubu na Letné. Zažíval velkou konkurenci, měl to však těžké, protože se nadále potýkal se zdravím. Reoperace kůstky v chodidle, obtíže s kolenem, natržené vazy, vlastně se na hřiště neustále vracel po zranění, dva roky trávil v podstatě v posilovně. V roce 2015 hostoval opět v Liberci, se kterým vyhráli Český pohár a od ledna 2016 je na hostování s opcí v Dukle Praha. 

Táta jeho fotbalové cesty celá léta bedlivě sleduje a zaznamenává. Je jeho kronikář. Michal má se svou ženou dvouletou dceru, ačkoliv svatbu měli teprve v létě. Do ženění se ani po dlouhém vztahu nehrnul, ale nakonec se odhodlal. Chtěl, aby dcera nesla jeho jméno, byli rodina. Doma je Michal mírný a hodný, pravý opak toho, jak se projevuje na hřišti. Už jako chlapec se při prohrách rozčiloval a plakal. Když viděl Zidana a jeho "hlavičku" do prsou provokujícího soupeře, naprosto ho chápal. Každého v takové chvíli chápe. Přitom ve vztazích není vůbec konfliktní. 

Stejně tak jako nesnáší nákupní centra, miluje přírodu. Kustod ve Spartě měl chalupu na Sázavě, na odlehlém místě a půjčil mu ji. Dojížděl do Prahy a večer seděl sám u ohně a koukal na nebe. Má v plánu, jen co se oteplí, pronajmout si s rodinou chatu na Slapech, už si ji vyhlížejí. Především však hledá pozemek v Revúce, byt už tam dokonce mají. Svou ženu poznal tady. Musel si najít ženu z Revúce, protože žádná jiná by se s ním sem nechtěla vrátit. Praha je hezká, ale on své kořeny nedokáže přetrhat. Dukla však v něm v tuto chvíli získala univerzálního hráče s mezinárodními zkušenostmi, rychlostní typ s tahem na branku, jehož hracím polem je celá levá "lajna". K tomu výborná předfinální i finální přihrávka, stejně jako zakončení. Často akrobatické, tak jak ho to táta naučil při nohejbale.