PORTRÉTY Z JULISKYRoman Skuhravý
    FANSHOP

JIŘÍ PIROCH 

narozen 31.srpna, obránce 

Umí francouzsky a po zemi se znakem galského kohouta se mu stýská. Narodil se sice v Plzni, ale už ve svých pěti letech následovala rodina otce, mistra republiky a reprezentanta v házené, do jeho angažmá ve Wittelsheimu. Rok předtím s ním pobývali v Německu, tam poprvé zavítal Jirka do školky, kde dětem nerozuměl ani slovo. Dodnes se traduje, jak dědovi odpověděl v telefonu na otázku jak se má, že jsou ve školce divné děti, protože žádné neumí česky. Narodil se mu tam však mladší brácha a tu radost, kterou měl, si vybavuje doteď. 

Na útlé dětství v Čechách si pamatuje jen letmo. Táta hrál házenou za Plzeň, jezdili s mámou na zápasy, o poločase běhal po hale, protože byl dítě akční, divoké, doslova rapl. Máma mu se smíchem "vyhrožuje", že až bude mít potomka, má se na co těšit. Z táty šel vždycky respekt, byl výbušný, vysoký chlap, zároveň by pro ně udělal cokoliv na světě. Především byl však pro oba syny velkým sportovním vzorem. Máma byla starostlivá, citlivá, měl rád její něhu, protože byl mazel. Přestěhování do Francie bylo pro něj zcela zásadní. I když začátky byly velmi těžké, obtížný jazyk, opět nikomu nerozuměl, s nikým si nemohl povídat. Ale pečlivě naslouchal a s nástupem do první třídy se už bez problémů domluvil, i když samozřejmě zápasil s těžkou gramatikou. Následovaly skvělé roky, jejichž krásu si uvědomil ještě víc, když se po sedmi letech vrátili do Čech. Byla v něm neustálá touha odjet zpět a důvodem byli především lidé, jejich způsob života. Ve Francii také začal se sportem, samozřejmě začínal s házenou, stejně jako jeho bratr, který hraje v současnosti v Německu a je českým juniorským reprezentantem. Že si Jirka vybral nakonec fotbal, rozhodla skvělá parta, kterou tam zažil, a díky které se rozhodl u fotbalu zůstat. Možná to bylo tátovi líto, ale nebránil mu. Dodnes mu však známí říkají, jestli udělal dobře, že má skvělou házenkářskou postavu. Zatímco ve fotbale si vzpomíná, že byl v dětství děsné kopyto a balón mu spíše překážel. Ve Francii je však všechno svobodnější, hravější a rodinnější, takže se vždycky na hřiště těšil. Do Plzně přišel ve dvanácti letech do mladších žáků a svůj pocit, že talentu nedostal tolik jako ostatní spoluhráči (z nichž už dnes fotbal hraje pouze jediný brankář) vyvažoval velkou pílí a vytrvalostí. Nicméně skoro nehrál, až jednou jeli v autě a on říká: " V sobotu máme zápas." "Ale ty ho nemáš, vyhodili tě," sdělil mu táta. Následovaly velké slzy, žal a lítost, ale táta se mu snažil vysvětlit, že to nic neznamená, že je důležité, aby hrál. Potvrdila se jeho sportovní autorita, Jirka hrál na Doubravce a po návratu do Plzně bylo všechno jinak. V šestnácti trenéři navrhli, aby byl kapitán, považoval to za čest, začal si víc věřit a byl výraznou osobností v kabině. Průprava z tak tvrdého sportu jako je házená mu pomohla i ve velké síle, kterou se už tehdy snažil vkládat do zápasů. Nebyl výrazný technik s míčem a tak svou zbraň našel v tvrdosti a hlavičkových soubojích. Spolu s dobrým čtením hry to byl velký předpoklad pro post stopera. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že jeho úsilí je marné, že to nikam nevede. A to i když se v počátcích po nepovedeném zápase obával nasednout s tátou do auta. Vždy se ho ale snažil pozvednout, posílit a postupně si Jirka získal tátův respekt. Ale především mu rodiče vštípili a dali do vínku trpělivost. 

Co se týkalo školy, měl to složitější, ale máma mu "seděla za krkem". První stupeň základní školy dělal na dálku z Francie, druhý stupeň nastoupil už v Plzni. Sportovní gymnázium pak studoval pět let, fotbal nad školou jednoznačně vítězil. Čtvrtý ročník výrazně podcenil, tak si ho zopakoval. Nicméně studium zdárně završil maturitou. 

Ve velké konkurenci mistrovské Plzně bylo těžké vstoupit do A týmu. A tak začala jeho éra hostování. V Domažlicích se trápil, říkal si, jestli to skutečně není jeho výkonnostní strop. Ale byl to krok do dospělého fotbalu. V Pardubicích narazil na skvělé lidi, úžasnou kabinu, nadšeně tady odehrál rok, který mu hodně dal. A následovaly prvoligové zkušenosti. Jaro 2018 a první ligový start v Jablonci, podzim 2018 v Karviné. Hostující hráč, jehož post je navíc v týmu obsazen, to má těžké. V Karviné se dotkl pocitu, kterému se říká zoufalství. Prožíval velké propady, depresivní prostředí, nedobrý vztah s trenérem, často volal domů. Byli z toho také nešťastní a hlavně nemohli pomoci. Když se v klubu dohodli, že odejde, byl už předem zabalený a při cestě zpět měl pocit, že prožívá nejhezčích pět hodin života. Vrátil se s láskou zpět do Pardubic. Po každém hostování si ho vždy stáhli na přípravu do Plzně, byli spokojení, trenér říkal, že je pro něj milým překvapením, ale nakonec byl vždy odeslán na další "rozehrání". Rozhodl se, že Plzeň není pupek světa, a že jistě něco přijde. V červnu 2019 se ozvala pražská Dukla, měl radost a byl rád, že se kluby dohodly. Stal se okamžitě stabilním hráčem zadních řad, denně dojíždí z Plzně, vstává v šest ráno, rychle si však zvykl. Nejezdí autem, ale vlakem, kde se nemusí soustředit na řízení, ale odpočinout si, srovnat myšlenky. Ačkoliv působí vyrovnaně a klidně, je emotivní a výbušná povaha, lehce se dostává do konfliktů. Jeho partnerka je plzeňská atletka, i ona žije rytmem vrcholového sportovce, a tak je někdy obtížné sladit vzájemný program a určit priority. Navíc je taky silná osobnost, takže jejich soužití je občas Itálie či doslova Neapol. Přesto je pro ně zázemí nesmírně důležité. Už v devatenácti letech začal žít sám, v bytě své babičky, začal pokukovat po receptech, protože stravu považuje za důležitou, a vaření ho začalo bavit. Uvaří sobě i přítelkyni, ovšem hlídá, aby toho nezneužívala, protože ona taky dobře vaří. Miluje filmy, nejvíc horory, v mládí si je pouštěl sám doma, pozdě večer. Bál se, ale bavilo ho to. Rádi s přítelkyní zajdou v Plzni i do divadla, má rád společnost. V poslední době ho inspirují knihy týkající se mysli a psychologie. Třeba Ruizovy Čtyři dohody. Kniha je praktickým průvodcem osobní svobodou skrze moudrost starých Toltéků. Jiří se svým emocím nebrání, nestydí se ani za slzy. Nehraje si na tvrďáka, na hřišti má tvrdosti dost a jede vždycky nadoraz. Ve svých hlavičkových soubojích se učí mířit přesně, tak jak to praví první dohoda o vyřčeném slově. A čtvrtá pak nabádá: Vždy dělejte vše jak nejlépe dovedete. 

 srpen 2019

Fotogalerie


Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu