Když jde dnes do přírody, vedle nohy mu kráčí německý ovčák. Ten dnešní, dvanáctiletý, se jmenuje Tarro, ten první, z dětství, Alma. Byla to jeho psí "máma". Jaroslav se sice narodil v Praze, ale ve dvou letech se rodina odstěhovala do osady Maxičky, deset kilometrů od Děčína, kde byla zotavovna Ministerstva vnitra a rodiče tam oba pracovali. Vyrůstal mezi pohraničníky a jejich psy. Alma patřila vedoucímu vojenského objektu a byla velmi ostrá. On jí však mohl sáhnout i do misky a dokonce i ochutnat. Rodina žila ve finském dřevěném baráčku, do kterého se narodil o dva a půl roku mladší brácha. Kdykoliv se na ta místa Jaroslav vrátí, oživí se mu všechny krásné vzpomínky. Maminka, ačkoliv ho měla už v devatenácti letech, zvládala domácnost úžasně a rodině se nesmírně věnovala. Táta byl o pět let starší a pobýval hodně mimo domov, přivydělával si totiž ještě jako řidič, takže byl často na cestách. Na Maxičkách strávili čtyři roky, pak se vrátili do Prahy a čtyřčlenná rodina žila v garsoniéře. Až když šel do šesté třídy, získali větší byt a narodila se o deset let mladší sestra. Jaroslav choval větší sympatie k rodu maminky než tatínka. Miloval svého dědečka Hvězdu, dodnes, když si na něj vzpomene, má slzy v očích. Cítil k němu silnější vztah než k tátovi. Vyprávěl mu o přírodě a uměl všechno opravit, za ním šel, když ho třeba zlobilo kolo. Babička jim vařila a on se u nich necítil jako na návštěvě, ale jako doma.

Kluci Šeflů spolu s kluky Hetešů ze sousedství, ovládali sídliště, byli známé firmy. Chodil do Sokola, věnoval se lehké atletice a měl výborné výsledky, dokud si ošklivě nezlomil ruku. Po operacích byl s atletikou konec, ale věnoval se intenzivně potápění a učil se u táty zámečníkem. V sedmnácti letech mu právě v učení vletěla střepina do oka a změnil se mu život. Pět let se léčil a lékaři ho postupně připravovali na variantu, že by bylo lepší oko nahradit. Ve dvaceti dvou letech se tak stalo, dostal oční protézu. To období bylo těžké, úraz se mu stal v době, kdy se kluci seznamují s děvčaty a jeho nesmírně krásná maminka nesla jeho doživotní zranění velmi těžce. Jako prvorozeného ho obzvlášť milovala. Učil se v Českých loděnicích v Libni a plánoval spojit svou práci se svým koníčkem, potápěním. Chtěl na moře. Po zranění složil zkoušky na plavčíka, dopoledne učil školní děti, odpoledne hlídal u bazénů veřejnost. Byl nejmladším plavčíkem v republice. Po čtyřech letech ho jako plavčíka Pražských lázní poslali do rehabilitační školy do Zlína, kterou vystudoval s vyznamenáním a strašně ho to bavilo. Věděl však, že nechce zůstat v lázeňství, ale táhlo ho to ke sportovcům. Tak nastoupil jako masér do TJ Žižkov. Všichni v jeho rodině jsou "lazebnící". Brácha je kadeřník, sestra pedikérka. I jeho skoro první žena byla kadeřnice. První láska, která trvala čtyři roky. Když se rozešli, odjel do Špindlerova mlýna, aby ji nemusel potkávat. V hotelu Arnika dělal vedoucího regenerace. Oženil se nakonec až v roce 1990. Svou ženu znal vlastně už od dětství, potkávali se v Kobylisích, občas si povídali, už tenkrát si prý na něj myslela. Když se konečně po letech sblížili, měl už v plánu, že odjede do Kanady. Měl rád i jejího syna, ale ze své představy opustit tehdejší Československo už nedokázal ustoupit. Zjistil si, jaká je nejlepší cesta k útěku a neprozřetelně ji ukázal mladšímu bratrovi. A najednou brácha nebyl. S emigrací ho předběhl. Jarda si urychleně změnil bydliště a zažádal o neskutečně drahý zájezd na Kubu. Při doplňování paliva v Mirabel se už do letadla nevrátil. Počátky byly složité, neměl peníze ani na cestu do nedalekého Montrealu, kam se měl po šestihodinovém výslechu dostavit. Kanada se však o něj postarala a zůstaly jen hezké zážitky. I tady pracoval mimo jiné jako masér u hokejového týmu Montreal Canadiens, ve kterém v té době hrál Petr Svoboda. Když musel podstoupit operaci kolena a byly před ním dva měsíce rehabilitací, rozhodl se a zavolal domů, že se jede oženit. Kromě táty mu nikdo nevěřil. Skutečně se dokázal během čtrnácti dnů oženit, ale biologický otec syna, kterého vyženil, nedal svolení k jeho vystěhování. Ačkoliv se s ním nestýkal předtím, ani později. Táto říká Jardovi, má i jeho příjmení. Nicméně tato schválnost zapříčinila, že se po třech letech rozhodl vrátit z Kanady domů. Po dvaceti pěti letech manželství je přesvědčen, že to za to stálo.

Po návratu pracoval různě, třeba jako osobní strážce, což bylo psychicky nesmírně náročné povolání. Byl neustále ve střehu, otáčel se i na procházce s vlastní rodinou. Už před emigrací pracoval jako masér ve fotbalové Slavii a rozhodl se k fotbalu vrátit. Kromě Slavie prošel prvoligovými kluby Bohemians a Viktorky Žižkov, jako masér pracoval u reprezentačního kádru týmů U18 až U21, končil s nimi na Mistrovství světa v Argentině. Poznal i tenisové prostředí, pracoval na Štvanici, ale jednoho dne sepsal svůj životopis a zaslal ho vedení fotbalové Dukly. Když viděli, jaké má zkušenosti a praxi, ozvali se mu do týdne. V té době předpokládali, že tým Dukly postoupí opět do první ligy, což mimo jiné znamenalo rozšířit realizační tým, do kterého potřebovali druhého maséra. Tak vstoupil na Julisku a byl v práci v podstatě nonstop. Masér musí být podle něj buď svobodný nebo mít odrostlé děti. Rodinný život jde stranou. Za čtvrt století, co tuto práci dělá, je přesvědčen, že její podstata spočívá v rukou. Může si ji usnadnit lávovými kameny, baňkami, elektroléčbou, ale lidský dotek nic nenahradí. Žádný přístroj nemá takový cit jako je v prstech. Samozřejmě to vyžaduje velký fyzicky fond, což při jeho více jak sto kilech váhy není problém. Navíc musí umět být vrbou, komunikovat se všemi hráči, nezklamat jejich důvěru. Je to na hraně a křehké, ale jednoznačně platí, že v obtížných chvílích, při zraněních, bolestech hraje významnou roli hráčova povaha. Většinou zvládají tyto okamžiky hůř ti, kteří paradoxně nezažili v životě nic jiného než fotbal. Jsou méně "socializovaní", řečeno terminologií jeho milovaných německých ovčáků. Táta byl vyučený automechanik, Jarda miluje motorky. Když toužil po své první, táta mu řekl: "Mohl bych ti ji koupit, ale vydělej si na ni, jinak si jí nebudeš vážit." Nelíbilo se mu to, ale neváhal a dva měsíce vykládal vagóny. Dodnes cítí to štěstí, když si ji šel koupit. Pionýr Jawa 21. Jeho kamarád na rozdíl od něj motorku od rodičů dostal. Když Jarda viděl, jak zanedbaně po pár měsících vypadala, zatímco jeho se jen blýskala, pochopil, o čem táta mluvil. Byl to způsob, jak ho vychovával. I proto se uměl vždycky sám o sebe postarat, ať ho v životě potkalo cokoliv.