PORTRÉTY Z JULISKYRóbert Kovaľ
    FANSHOP

JÁN ĎURICA

narozen 10. prosince 1981, obránce

Jeho rodiče jsou spolu čtvrtou desítku let a když slavili výročí, koupil jim v Dunajské Stredě dům. Završil tím sen dospívajícího kluka, který se rozhodl, že bude ve fotbale tak dobrý, že zvrátí neštěstí, které jeho rodinu potkalo. Rodiče v domě chvíli žili, ale čím dál víc bylo jasné, že staré kořeny už se nepřesadí. Vrátili se do svého malého bytu a v domě žije jeho o rok a půl mladší bratr. Spolu prožili nejhezčí časy úplného dětství, ve všech lumpárnách stáli jeden za druhým, i když mladší bratr dostával od Janka občas sodu. Byli kluci divocí, kteří svou přemíru energie vybíjeli celé hodiny venku na hřišti nebo na ulici a kdyby je rodiče večer nehonili domů, byli schopni hrát fotbal do rána. Táta měl velmi tvrdé a neveselé dětství a byl velmi tvrdý i na své syny. Maminka byla maminka, mazlící a konejšivá, za ní utíkal, když bylo třeba. Oba rodiče je však především milovali a to cítil v dobách hezkých i zlých. Byl večer, když před domem zastavila velká  Avie a oni museli do rána opustit čtyřpokojový byt. Dostali se do finančních potíží a celou noc stěhovali. Ráno stáli zničení na ulici, naprosto bez prostředků. Neměli kam jít. Všechny věci jim odvezli do skladu, už se s nimi neshledali, přišli i o rodinné fotografie. A tak jeho chvíle štěstí už zůstaly jen v jeho paměti a jeho dětská podoba jen v paměti rodičů. Museli se rozdělit. Rodiče našli útočiště u matčina bratra v Bratislavě, brácha u babičky v Bardějově a Janko zůstal v Dunajské Stredě a žil na fotbalovém stadionu, v místnosti metr krát metr, neměl nic. Bylo mu patnáct let. Kupoval si rohlíky a nejlevnější malinovku, občas mu správce na hřišti zaplatil špagety. Mnoho nocí proplakal a měl v sobě zlobu a hněv na tento svět. V Dunajské Stredě všichni věděli, co je postihlo, nefungovaly žádné záchranné sítě. Hrál fotbal a věřil, že se jednou stane fotbalistou a postará se o rodinu. Stejně tak bratr. Zpětně si uvědomuje, že mu hlavou stále probíhalo, že takhle nechce žít. Uchránilo ho to od osudu, který potká mnoho mladých lidí v podobné situaci, kteří svůj neutěšený život utopí v alkoholu nebo v drogách. Chodil do maďarské školy, byl tam jediný Slovák. Musel se naučit maďarsky, bylo to těžké a taky divné, v rodné zemi se učit v cizím jazyce. Ale byla to jediná sportovní škola v okolí, zvládnul to. Jednou mu jeden kamarád řekl: "Ty jsi silný člověk!" Ani si to neuvědomoval.  Ale byl zocelený a vnitřní síla ho hnala dopředu. Peníze však kupodivu nebyly priorita. Ale odhodlanost být každý trénink lepší a lepší. A postupně začaly přicházet i finance. Byla to velká zkouška, ve které se ukázalo, že rodina je víc než peníze. Po dvou letech získali jednopokojový byt a všichni čtyři se v něm ocitli opět spolu. Začala lepší etapa života, i když stále náročná. To, že se rodina nerozpadla, že rodiče unesli bolestné zkoušky, zvlášť, když viděli, jak vyrůstají jejich děti, ho naplňuje obdivem. Vždyť taky dodnes táta říká: "Mám nejlepší ženu na světě." Člověk nic nemůže vrátit, ale oni vydrželi.                                                                                                                         

V sedmnácti letech už trénoval s A týmem, zápasy chodil hrát s béčkem do dědinky Orechové nedaleko Dunajské Stredy. Starosta jim po zápase dal pár korun na přilepšení a guláš k tomu. Pro mladého kluka radost, navíc tam odsloužil civilní službu a nemusel na vojnu. Nicméně zůstala v něm pokora. Ví, co je to začínat v páté lize, dresy mu prala máma. V A týmu hrajícím druhou ligu musel dlouho čekat na svou šanci na lavičce. Táta, sám fotbalista, se přimluvil u trenéra, aby mu dal příležitost. Byl atletický, rychlý, levý obránce. Když nastoupil svůj první zápas, dal gól na 2:1 a zároveň dostal červenou kartu. Dres s Ronaldovým číslem 7, i když jeho idolem byl David Beckham. Byl tak přemotivovaný, že se stal antihrdinou utkání. V roce 2003 započala jeho cesta vzhůru. S Artmediou Bratislava vyhráli slovenský pohár a v sezóně 2004/2005 i slovenskou ligu. A po úspěchu v Lize mistrů přišla nabídka z Ruska. Z prvoligového Saturnu Moskevská, který nepatřil k ruským klubovým gigantům, ale hrál v první polovině tabulky. Víc o něm nevěděl. Ale zahraniční angažmá byl sen. K ruskému týmu se měl připojit na soustředění v Turecku, kam letěl sám. Upínal se k představě, že v mužstvu potká českého brankáře Antonína Kinského, který tam byl persóna. Těšil se na něj, hnal se k němu ráno při snídani: "Já jsem Ján Ďurica ze Slovenska." Jenže Tonda byl rozespalý a nenaladěný, odbyl ho. Seděl v pokoji a sen nesen, najednou mu tekly slzy. "Nechci peníze, chci za rodinou."  Věděl, že to musí zvládnout, první týden plný stresu a nervů se projevil virózou, ale po pár dnech bylo najednou líp. Nicméně šok byl i přílet do Ruska. V jedenáct v noci přiletěl do mrazů mínus čtyřicet stupňů. Na letišti ho čekal dvoumetrový Rus, posadil ho do staré Volhy, okna zamrzlá i zevnitř. Jeli snad tři hodiny temnými lesy, pocítil strach, že už ho živého nikdo neuvidí. Stadion však vypadal jako nejluxusnější pětihvězdičkový hotel. A Tonda Kinský mu nakonec hodně pomohl. A v roce 2009 postoupila jeho ruská mise do Lokomotivy Moskva, kde působil kromě hostování v německém Hannoveru v roce 2010, až do roku 2016. Odehrál za ruské kluby víc jak dvě stě ligových utkání, hráli o titul proti CSKA Moskva, v ročníku 2014/15 vyhráli Ruský pohár. V závěru sezóny se zranil a musel podstoupit operaci slabin. Mimochodem ho operovali ve špičkové klinice ve Finsku, kam směřovali přední hráči Evropy, mezi nimi právě David Beckham. Ten čas zranění však vyplnil jiným velkým štěstím. Dva měsíce po operaci se mu narodila dcera. Mohl být nablízku. Měl strach a má ho vlastně čím dál větší. Když přijde domů a ona ho vítá a sedí mu přilepená na klíně. Změnil se, je zodpovědnější. Je první vnučkou v rodině, viděl u rodičů slzy štěstí. Dala jim všem novou auru a energii. Strašně ji milují. K otcovství musel dospět. Určitě se cítil zralý až po třicítce. Asi ve správnou dobu ho požádala Magdalena Šebestová, které říká Lenka, o dres pro kamaráda k narozeninám. Sešli se v kavárně a Ján ji pozval na pár dní do Moskvy. Oba byli sami, souhlasila, přijela. Už při této návštěvě věděl, že by s ní chtěl být, ale nebyl ji jistý, jak to cítí ona. Když byl na Slovensku, zase se viděli.  Bylo jasné, že musí padnout rozhodnutí co dál s jejich vztahem. Byla ředitelkou slovenské miss, šéfka módního domu, bylo jí kolem třicítky, vyslovil tedy, aby byli rodina. Odešla za ním do Ruska, tam otěhotněla a tam první dva roky vyrůstala jejich dcera. Následovaly ho v roce 2016 do tureckého Trazonsporu , stejně jako nyní do Prahy. Ján je ve znamení střelce, nemá rád, když někdo mění jeho hranice, zavřený v krabičce chce utéct. Ale když cítí, že je krabička otevřená, proč by utíkal. Potřebuje své blízké, někoho, kdo s ním sdílí život a komu může být i on oporou. Není to vždy lehké, po prohraných zápasech potřebuje klid a odstup. I když volají rodiče, dá jim minutku a pak řekne, zavolám zítra. Minulý rok neměli ani Vánoce, protože na Štědrý den hrál proti Fenerbahce Istanbul. To je cena za fotbalový život. Za svůj fotbalový vrchol označuje až zralý věk. Přesto, že se slovenskou reprezentací prožil  Mistrovství světa v JAR v roce 2010, kde se probojovali do semifinále a byl oporou týmu, považuje za svůj vrchol až další šampionát, Mistrovství Evropy v roce 2016 ve Francii. A dvouletou cestu kvalifikací, která byla snad ještě krásnější. Cítil se zralejší, vyspělejší, jakoby se spojilo tělo a duše v jedno. Když se vraceli ze šampionátu, na letišti čekal trenér Vladimír Weiss, se kterým zažil Ligu mistrů a byl to jeden z nejlepších trenérů, jaké potkal. Objali se, Ján mu řekl, jak rád ho vidí. A on mu pošeptal do ucha: "Byl jsi nejlepší." Velmi ho to dojalo, bylo mu 34 let. 

Když skončil v Turecku, přišlo období, kdy nevěděl, co bude. Nechtěl už daleko ze Slovenska, vzdáleností a letadel už si užil dost. Trénoval individuálně a mezi nabídkami přišla i z pražské Dukly. Ze slavného klubu, nicméně momentálně s velmi mladým týmem na konci tabulky. Přijal to jako novou výzvu. Přiznává, že z počátku cítil obavy, jestli to byl dobrý tah. Dnes už je ale zabydlený v Praze i se svou rodinou, před týdnem byli v krásné ZOO, a on svými dvěma góly, skvělými výkony a především silou své osobnosti proměnil atmosféru celého týmu. Je pozitivní, strhující, je jistota, která ostatním mladým hráčům dodává důvěru a inspiraci. A je pozorný a výrazně sociálně citlivý. Když vidí hráče, který má roztrhané kopačky a je uzavřený, nabídne pomoc. Nejen finanční. Ještě dnes uvažuje, že by chtěl studovat psychologii. Fotbal je velký byznys a hráči jsou pro manažery často jen maso na prodej. Psychická stránka se hrozně podceňuje. Ale poznal v zahraničí člověka, který chodil do rodin, zjišťoval, v jakých podmínkách hráči vyrůstají, jaké mají vztahy, zázemí, co je jejich silná stránka, jací jsou lidé. Zejména v případě cizinců, kteří neumí jazyk a jsou často úplně vytrženi ze své kultury. Je přesvědčen, že když se hráčům vytvoří podmínky, aby se cítili dobře, vyplatí se to všem. Ve svém fotbalovém životě už přišel nečekaně o dva spoluhráče. Marek Krejčí, se kterým začínal v Artmedii. Když šel mladý kolem něj s talířem, řekl mu: "Pojď si sednout vedle mě." Zabil se v autě při cestě z Německa. Juraj Halenár, hrál s ním Ján i jeho bratr. Dával hattrick proti Celticu. Spáchal sebevraždu. Ještě půl roku před tím s ním seděl na kávě, byl usměvavý, nic nenasvědčovalo blížící se tragédii. Ve smutných chvílích se Ján vrací do dětství. Ty úplně první roky života byly čisté štěstí. Pamatuje si vůni trávy a mokrý sníh při sáňkování. A jak nic neřešil. Pak už byl život těžký. Vzpomíná si, jak si v Petržalke koupil první auto a jak se snažil dávat i z toho mála, co měl. Ten strach, obava, co bude zítra, v něm z času nelehkého dospívání navždy zůstala. Je přesvědčen, že lidé by se měli starat o svůj život a pomáhat jeden druhému. Je z věřící rodiny. Každý den se modlí, doma má obrázek Panny Marie, zapálí svíčku a přimlouvá se k vyšší moci. Před vstupem na hřiště se přežehná. Má pocit, že Bůh je s ním a andělé strážní taky.
listopad 2018
Zpět na výpis galerie hráčů
 

Fotogalerie


Partneři klubu