DAVID BEZDIČKA

narozen 9. července 1996, útočník

K fotbalu ho přivedl v pěti letech táta fotbalista, hroťák, který dával hodně gólů. Jsou to asi nejintenzivnější vzpomínky na tátu z dětství, protože s ním nevyrůstal. Platí u něj doslova, že se narodil mamince, protože v tu dobu už s nimi táta nebyl. Zpočátku žili u máminých rodičů a když byly Davidovi čtyři roky, přestěhovali se do vesnice Studánka u Tachova. Máma si našla přítele, se kterým vlastně David vyrostl. Byl velice přísný, cholerik, kterého se bál, a i když se otčím snažil, David často cítil, že není ten jeho "vlastní". Byl z toho smutný, ale nejvíc ho trápilo, že mu zakazoval fotbal. Považoval to za ztrátu času, v jeho schopnosti nevěřil a jeho nadšení pro hru nejen nesdílel, ale ani neuznával. Musel doma hodně pomáhat, sekal dříví, trávu a byl rád, když  k nim domů občas přišli trenéři a přesvědčili otčíma, aby ho pustil na trénink. Vozit ho čtyři kilometry na tréninky máma nesměla, bylo to podle něj daleko. Tak jezdil na kole nebo běhal. Vždycky měl strach, když si měl přijít říct o peníze na fotbalové příspěvky. A i když máma mnohé nezmohla, byla pro něj přístavem a jistotou, za kterou David běžel pokaždé, když se něco dělo. Narodili se mu ještě dva nevlastní bratři, které cítí jako vlastní, protože společně vyrůstali. Táta má s přítelkyní dceru, čili má David ještě nevlastní sestru, se kterou se příliš nevídali, ale dnes si k sobě oba hledají společnou cestu. 

Fotbal si musel hodně obhájit, často pozoroval, jakou podporu mají jiní kluci od svých blízkých, ale zpětně si myslí, že ho to zocelilo. Na vesnický život má hezké vzpomínky, i na fotbal v Chodové Plané, kde začínal. Od deseti let pak dojížděl ty čtyři kilometry do Tachova. Tady sehrál velkou roli táta. Byl to on, kdo se mu fotbalově věnoval, nikdy ho neuhodil, nedával mu tresty a jezdil na každý jeho zápas. A spolu s ním, velký muž Davidova života, dědeček. S ním má snad nejbližší vztah. Děda by pro něj udělal první poslední, jemu svěřil svá trápení a on pak volal mámě, aby mu otčím nezakazoval fotbal. V dětství společně jezdili na výlety, viděl snad všechny hrady a zámky v Čechách. Nejvíc na něj zapůsobily asi Hluboká, Orlík a Loket. Když maturoval na střední škole, obor ekonomika a podnikání sportovního managementu, dědeček mu dal jako dárek zájezd do Řecka. Poprvé letěl letadlem. Jeli spolu, sami dva a bylo to skvělé. Považuje ho za svého druhého tátu. Možná v Davidovi podnítil další dva velké zájmy - dějepis a zeměpis. Byl v nich nejlepší, nejoblíbenější předměty. A ještě jeden muž sehrál v jeho životě důležitou roli. Strejda, nejmladší mamčin bratr. Odmala k němu vzhlížel, a i když nikdy fotbal nehrál, David si říkal: "Jednou chci být frajer jako on." Vždy se mu snažil pomoci, když už byl David v Praze, posílal mu peníze, aby se měl líp. Bavili se spolu o holkách, mohl mu říct cokoliv jako nejlepšímu kamarádovi. Před třemi lety tragicky zahynul a jeho nečekaná smrt Davidem doslova otřásla. Každou chvíli si na něj vzpomene a je to stále velmi emotivní. Změnil se. Začal se víc radovat z maličkostí, uvědomil si křehkost lidského života.

Když mu bylo patnáct, hrál za FK Tachov na halových turnajích, kterých se účastnila mimo jiné i Slavia. Všimli si ho a pozvali na zkoušku. Když přijel poprvé do Prahy, stál před stadionem a nevěděl kam jít. Přišel do ročníku, kde bylo dvanáct reprezentantů. Bydlel na internátě, a i když prvních pár dnů bylo náročných, cítil se šťastný. Konečně jeho život patřil fotbalu. Ve Slavii byl do osmnácti let. Na turnaji o Pohár Josefa Masopusta si ho všimli trenéři z Dukly, Tomáš Kulvajt vyslal signál, jestli by nechtěl k nim. Měl zamotanou hlavu. Ze Slavie mu volali, ať to nedělá, on však neviděl perspektivu prosadit se tam v dospělém fotbale. Navíc kamarád David Zoubek, který byl v Dukle, mu přestup doporučil, a tak bylo rozhodnuto. Kategorii osmnáctiletých přeskočil, šel v Dukle rovnou do devatenáctky a juniorky. Jeho spoluhráči byli Tetour, Brejcha, Vopat, hodně mu to pomohlo. Když ho v juniorce trénoval Libor Paľa, se kterým měl super vztah, byl přizván i do A týmu trenéra Kozla. Byl to však poslední rok kmenového trenéra Dukly, nastupující Jaroslav Šilhavý přivedl a upřednostňoval zkušené hráče a doporučil mu hostování.  Tak se ocitl v Domažlicích, ve třetí lize. Zpočátku to bral pozitivně, jako možnost rozehrát se v dospělém fotbale. Nicméně narazil víc na válečníky než fotbalisty, tréninky třikrát týdně a na jiné úrovni, příliš fotbalovosti tam nebylo. Nejtěžší bylo nezapadnout, udržovat se sám, být připraven na návrat. Jenže po roce se nikdo neozval. V Domažlicích mu jen oznámili, že se s Duklou dohodli na dalším roce hostování. To už se začal bát, že se nikdy nevrátí. Bydlel u maminky, protože to bylo blízko, jejich vztah se ještě prohloubil. Od patnácti byl sám, najednou zase poznal její péči, především mu skvěle vařila. Bylo mu však skoro dvacet a chtěl přispívat do domácnosti. Z fotbalových pár tisíc, které dostával, by nevyžil, tak chodil na noční směnu jako skladník do Tesca. Přišel k ránu, pár hodin se vyspal, šel trénovat. Když ho začalo napadat, že s vrcholovým fotbalem je možná konec, vzpomněl si, jak si u dědy vypisoval všechny státy a hlavní města, popadl mapu a vydal se s batohem do světa. Ocitl se na Srí Lance, potkával usměvavé, vstřícné lidi, kteří si vystačí s málem a jsou srdeční a přející. S kamarádem pak přeletěli na Maledivy, putovali krásnou krajinou, prodírali se džunglí. Má rád knihy, v letadle si při cestách četl, třeba životopis Já, Zlatan, po letošním vítězném zápase v Karviné si koupil román Vikingové. A to už se dostáváme zpět k Dukle. Jelikož se nikdo neozval ani po dvou letech, ozval se David. Když se trenér Hynek vyslovil, že by ho zkusil do přípravy, byl odvolán. Nicméně ozval se Pavel Drsek, že by ho chtěl vidět. V létě roku 2018 se znovu ocitl na Julisce a už při prvním tréninku bylo vidět, že vzbudil velký zájem. Vlastně byl nečekaným překvapením. Stal se nejlepším střelcem celé přípravy, bylo jasné, že je zpět. Dařilo se mu všechno. Vstoupil úspěšně do A týmu a už v něm zůstal, i když ze sestavy ho vyřadilo zranění kotníku. Usměvavý, upřímný kluk, klidný, na kterého je spolehnutí. K tomu jeho levačka a nadstandardní rychlost. Do Prahy si přivezl do bytu velkou mapu světa, na které si stírá místa, kde už byl. A i když ho láká Čína, Kambodža a mnoho jiných nepoznaných míst, je šťastný, že nemusí zaplňovat čas, ve kterém nemohl být ve fotbale šťastný. A pokud se jeho cesta v Dukle naplní, možná bude na své mapě světa hledat jednou místo zahraničního angažmá. A dotáhne svůj příběh kluka, který si fotbal musel složitě obhájit, až do pohádkového konce.

říjen 2018

Fotogalerie