Jako kluk poprvé okusil fotbalový svět na škvárových hřištích pražského klubu z Libuše. Dotáhl to přes angažmá v Plzni až do Dukly Praha, kde patří mezi platné hráče klubu. Ondřej Vrzal vzpomíná na své začátky v jednom z tradičních klubů z české metropole s úsměvem. „Díky týmu z Libuše jsem poznal spoustu svých kamarádů,“ říká usměvavý fotbalista.
Jste ještě mladý, tudíž vzpomínky na vaše fotbalové začátky budou poměrně čerstvé. Je to tak?
Poměrně ano. Jsem moc rád, že jsem začínal právě v Libuši. Vybavuju si spoustu kamarádů. Spousty branek, které jsem dával. Ale třeba i rodiče, kteří za každý gól svého dítěte dostávali od těch ostatních panáky. Já díky tomu zase dostával bonbóny.
Čím pro vás bylo dětství spojené s Libuší a fotbalem?
Nemusel jsem běhat někde za barákem, flákat se. Neseděl jsem u počítače, jak to dnes některé děti dělají. Naopak. Začal jsem si plnit sny.
Stojíte teď na trávníku v Libuši, co se ve vás odehrává?
Něco to do sebe určitě má, vrátit se na trávník, kde jsem začínal svou kariéru. Cítím se dobře.
Pamatujete si na moment, kdy jste se rozhodl právě pro FSC Libuš?
Určitě si pamatuju, že nám rodiče řekli, ať si vybereme, jaký sport chceme dělat. Brácha si vybral fotbal, a já se přidal. Rodiče nás následně vzali na Libuš, tady to všechno začalo.
Jaké jste měl sny?
Můj vzor byl Baroš. Hrál v útoku, jako tehdy já. Chtěl jsem jednou hrát anglický fotbal, jako on.
Co se tady od té doby změnilo?
Moc se toho nezměnilo. Když jsem hrával v pěti já, tak tu byla škvára. Dnes tu děti mají trávník, což je jen dobře.
Vracíte se sem často?
Naposledy jsem tu byl před dvěma lety. Už nemám tolik času, abych tady mohl být. Když ale čas byl, chodíval jsem se sem dívat často. Na své bývalé spoluhráče a kamarády. Vracím se sem rád.
Bylo ale období, kdy jste tu přeci jen byl více. Je to tak?
Ano. To jsem ještě působil v Plzni. Zranil jsem se, přetrhl si křížový vaz. Rok jsem nemohl hrát fotbal. Do Plzně jsem to měl daleko, tak jsem se chodil dívat na fotbal sem. Díval jsem se i na tréninky. Trávil jsem tu hodně času. Bavil se s kamarády, trenéry.
Kolik zde máte kamarádů?
Pár určitě. Napíšeme si. Zajdeme na večeři, kávu. Probíráme, jaké to bylo, když jsme ještě byly děti.
Jakou jste měli partu v kabině?
Dařilo se nám dobře. Na to, že jsme byli malinký klub. Jeden čas jsme hráli i českou ligu. Bylo to dobré.
Jste ten, kdo to z nich dotáhl nejdál?
Dá se říct, že ano. Hrával jsem ještě s Jirkou Havránkem, který teď chytá za Bohemku. Jsme dva spoluhráči, kteří hrají ligu.
Dá se srovnat atmosféra v kabině tehdy a teď v Dukle?
Srovnat se to nedá. V Libuši jsem byl ještě malý, určitě mě ještě převlékala mamka v šatně. V Dukle je to o koncentraci, máme úplně jiné věci. Když jsem byl malý, tak jsem určitě nechodil na masáže jako teď. A taky ta škvára. Nějaký ten kamínek v koleni jsem měl. Takže jsem často přišel domů s brekem a mamka mi je vytahovala z kolen.
Dovedete si představit, že v Libuši ukončíte svou fotbalovou kariéru?
V životě se může stát vše. Říkám si, že by mohlo být dobré i pro lidi, že se vrátím. Až mi bude třicet sedm let, tak bych si tu určitě rád zahrál.