PORTRÉTY Z JULISKYFilip Rada
    FANSHOP

Historie klubu

Období v letech 1948 – 1952 (A.T.K)

Původní název Dukly zněl ATK – Armádní tělovýchovný klub. Vznikl v roce 1948 z armádní jedenáctky reprezentačního mužstva fotbalistů ve vojenské základní službě.

V roce 1946 se zúčastnilo mistrovství spojeneckých armád a probojovalo se až do finále. Pod názvem Armádní XI, ale už s pravidelným mužstvem složeným z registrovaných hráčů-vojáků, začali armádní fotbalisté v roce 1948 bojovat o účast v nejvyšší soutěži. O čtrnácté účastnické místo v lize se utkali s vítězem soutěže ROH (turnaje, ve, kterém hrála nejlepší podniková mužstva), MZK Pardubice. První utkání skončilo vítězstvím armádních sportovců v poměru 4:3, odvetné utkání skončilo porážkou 3:4. O postupujícím rozhodlo teprve třetí utkání na neutrální půdě v Bratislavě. Armádní XI vyhrála 7:1. Vítězná sestava: Jonák - Lev, Šenk, Vedral - Zdeněk Sloup, Holiš - Kokštejn, Pajkrt, Sršeň, Müller, Gašparič.

V prvních letech byl ATK pouze průměrným ligovým mužstvem. Na nedostatek ligových hráčů si přitom nemohl stěžovat, spíše naopak. V letech 1949, 1950 a 1951 obléklo ligový dres ATK v každém ročníku na třicet fotbalistů. V padesátém roce sloužilo na Strahově, kde měl ATK svůj domov, šedesát čtyři fotbalistů. Tehdy ještě neexistovala jiná armádní sportovní střediska a všichni fotbalisté nastupující vojenskou základní službu – ligoví, divizní a často i z nižších soutěží přicházeli na Strahov. Ale přesto z nich nebylo možno utvořit stálé mužstvo, protože každý rok odcházela polovina vojáků do civilu a na jejich místa nastupovali nováčci, kteří se museli přizpůsobovat novému prostředí a režimu a někteří z nich navíc nepodávali v armádním dresu výkony, jakých byli schopni v civilních oddílech.

Vedle každoročního střídání hráčů se v ATK ve velmi krátkých intervalech střídali i trenéři. V prvních třech letech trénovali ligové mužstvo Zástěra, dr. Raigl, Čapek, Vévoda, Ženíšek a další. Obrat k lepšímu nastal na podzim 1951, kdy se stal trenérem ATK Karel Kolský, bývalý hráč AC Sparty Praha. Kolský věděl, že dobrý kolektiv může vytvořit jedině ze stálých členů a usiloval o vybudování stálého kádru mužstva. Jeho snaha se setkala s pochopením, a tak v roce 1952 měl ATK už několik stálých hráčů. První byli brankáři Dolejší a Pavlis , záložník Pluskal, levé křídlo Dobay, později přibyli Borovička, Hertl, Ječný, Masopust, Ladislav Novák, Šafránek a Ivo Urban. Kolský s nimi začal trénovat tvrdě a náročně, tak jak u nás ještě žádné mužstvo netrénovalo. Výsledky samozřejmě nepřišly hned, ale tvrdá práce dala základ pozdějším vynikajícím výsledkům a úspěchům.

1953 – 1956 (Ú. D. A. PRAHA)

V roce 1953 se z ATK stal ÚDA – Ústřední dům armády Praha. Přibližně do té doby spadá také vznik dnešního už tradičního dresu: tmavě červený dres se žlutými rukávy a žlutým límečkem nebo lemováním u krku, žluté trenýrky a červenožluté stulpny.

V tomto roce, rok před švýcarským mistrovstvím světa, se hrála liga pouze jednokolově, aby se národní mužstvo mohlo dobře připravit na kvalifikační utkání s Rumunskem a Bulharskem. ÚDA Praha tuto soutěž vyhrál a získal první ligový titul, ale vzhledem k reorganizacím, které tehdy náš fotbal postihly, i vzhledem k faktu, že každé mužstvo sehrálo jen třináct zápasů, se nemohl tento úspěch přeceňovat. V té době přišli do ÚDA tři přední hráči tehdejšího pražského Dynama: Trnka, lpser a Hemele. Stalo se tak na návrh tehdejšího Státního úřadu pro tělesnou výchovu a sport. Cílem tohoto rozhodnutí bylo soustředit hráče obranných řad národního mužstva v jednom týmu – v ÚDA. Tento krok vyvolal v části sportovní veřejnosti dlouholetou averzi vůči armádním fotbalistům. Nutno však konstatovat, že Ipser sehrál v dresu ÚDA jen jeden mistrovský zápas a přestup odvolal. Hemele se vrátil do Dynama po mistrovství světa a Trnka odešel z ÚDA v roce 1956. Na mistrovství světa ve Švýcarsku hrálo sedm hráčů ÚDA: Hemele, Hertl, Hlaváček, Ladislav Novák, Pluskal, Šafránek, Trnka. Tam ovšem naši fotbalisté neuspěli. Po porážce od Uruguaye (0:2) a Rakouska (0:5) byli z dalších bojů vyřazeni. V roce švýcarského mistrovství světa končí ÚDA v lize na čtvrtém místě, což byl pozvolný nástup do čela československé kopané. Do mužstva přišel Čadek, Milan Dvořák a útočník Přáda.

V roce 1955 vyhrál ÚDA jarní polovinu ligy, a tím získal právo reprezentovat spolu se Slovanem Bratislava náš fotbal v obnoveném Středoevropském poháru. Vojáci se, po překvapivém vítězství nad FC Bologna 4:2 a 3:0 a vyřazením Slovanu BratIslava v semifinále, probojovali do finále soutěže, kde podlehli maďarskému celku Vörös Lobogo 0:6 a 1:2. V roce 1956 dostali fotbalisté ÚDA pozvání na velikonoční turnaj v Antverpách, kde porazili výborné brazilské mužstvo Botafogo 1:0 a zvítězili nad výběrem Antverp 5:0. Tento úspěch značně přispěl k popularizaci fotbalistů ÚDA v Evropě. V témže roce naše národní mužstvo s osmi hráči ÚDA v kádru dosáhlo několika výrazných úspěchů, když dokázalo porazit Švýcarsko 6:1, Maďarsko 4:2 a Brazílii 1:0. Všech těchto výsledku dosáhli naši hráči na půdě soupeřů.

V roce 1956 opustila ÚDA celá řada výborných fotbalistů. Nejprve odešli do Sparty Hertl, Hledík a Kraus. Dolejší přestoupil do Dynama, Trnka odešel do Košic a Přáda přešel do RH Brno. I přes tyto ztráty však ÚDA vybojoval s převahou mistrovský titul.

60. léta (Dukla Praha)

Toto období patří k nejslavnějším v celé historii klubu vůbec. Zejména v první polovině šedesátých let neměla Dukla na domácí půdě téměř konkurenci. V letech 1961 – 1964 získala čtyři mistrovské tituly v řadě. Konečně je mohla slavit se svými fanoušky v opravdu domácím prostředí, které získala otevřením stadionu na Julisce v červenci roku 1960.

Zisk mistrovských titulů opravňoval Duklu ke startu v PMEZ. Ve třech po sobě jdoucích ročnících postoupila do čtvrtfinále, kde ale její cesta soutěží končila. Postupně ji přehrály celky Tottenhamu Hotspur, Benfiky Lisabon a Borussie Dortmund. Významného úspěchu dosáhla Dukla v Americe, kam byla pozvána na turnaj nazvaný International Soccer League. V roce 1961 při svém prvním startu vyhrála svou skupinu a nechala za sebou takové soupeře jako AS Monaco, Crvenu Zvezdu Bělehrad, Espanyol Barcelona, Rapid Vídeň a další. Ve finále pak porazila anglický celek Everton 7:2 a 2:0. Americký pohár pak dokázala ještě třikrát obhájit, když ve finále zvítězila nad celky América Rio de Janeiro (1962), West Ham United (1963) a Zaglebie Sosnowiec (1964). V této době již mužstvo vedl Jaroslav Vejvoda, pod jehož trenérskou taktovkou Dukla v této době nastupovala nejčastěji v sestavě: Kouba – Šafránek, Čadek, L. Novák – Pluskal, Masopust – Brumovský, Vacenovský, Borovička, Kučera, Jelínek.

Hráči Dukly se rovněž podíleli na výrazných úspěších reprezentačního celku. V roce 1960 vybojoval národní tým třetí místo na neoficiálním ME a v jeho kádru byli Masopust, L. Novák a Šafránek. Rok 1962 je zapsán v dějinách našeho fotbalu zlatým písmem. Reprezentační mužstvo se na MS v Chile probojovalo až do finále, kde podlehlo Brazílii 1:3 (branka: Masopust). Z mužstva Dukly nastoupili ve všech šesti zápasech Masopust, L. Novák a Pluskal, v pěti Jelínek a ve třech Adamec. V úspěšné nominaci byl ještě náhradní brankář Kouba. Na světový šampionát navíc neodcestoval Rudolf Kučera, jeden z našich nejtalentovanějších hráčů, který byl v této době zraněn. Smůla ho bohužel provázela i v pozdějších letech a po těžkém zranění v zápase s Górnikem Zabrze v roce 1963 musel zanechat slibně se rozvíjející kariéry.

Součástí Olympijských her v Tokiu 1964 byl i fotbalový turnaj, jehož se zúčastnil také tým ČSSR. Naši hráči přivezli z OH stříbrné medaile, když ve finále podlehli Maďarsku 1:2 (branka: Brumovský). V olympijském výběru ČSSR byli z Dukly tři hráči: Brumovský, Geleta a Knesl. Výrazné úspěchy Dukly a reprezentačního celku pak měly značný vliv na individuální ocenění Josefa Masopusta v anketě časopisu France Football – v roce 1962 byl záložník Dukly a reprezentace vyhlášen nejlepším fotbalistou Evropy. Další pocty se Masopustovi společně s Pluskalem dostalo o rok později, kdy byli vybráni do týmu FIFA, který nastoupil ve Wembley proti Anglii v rámci oslav 100. výročí založení anglické fotbalové asociace.

Po řadě úspěchů přišel v ligovém ročníku 1964/65 pokles výkonnosti, který byl spojen s hráčskou výměnou. Z Dukly postupně odešli Borovička, Pavlis, Sůra, Šafránek, Ivo Urban a vinou zranění skončil Kučera. V červenožlutém dresu se naopak začaly objevovat nové tváře: Geleta, František Jílek, Knebort, Knesl, Nedorost, Ivo Novák a Viktor.

Po pěti a půl letech úspěšného působení se s mužstvem rozloučil rovněž trenér Vejvoda a jeho funkci převzal Bohumil Musil. Tomu se s mužstvem podařil v sezóně 1965/66 husarský kousek. Po podzimu sedmá Dukla na jaře finišovala tak mohutně, že smazala sedmibodový náskok Sparty a Slavie a zásluhou lepšího skóre získala již osmý mistrovský titul.

Po tomto ligovém ročníku ukončili v Dukle svou činnost dvě dlouholeté opory – kapitán Dukly a reprezentace Ladislav Novák a Svatopluk Pluskal.

Mistrovský titul zaručoval Dukle opět účast v PMEZ. Na podzim přešla přes dánský Esbjerg BK a belgický Anderlecht a byla znovu ve čtvrtfinále. Zde ji na jaře čekal nizozemský mistr Ajax Amsterdam. Dukla s notnou dávkou štěstí, zejména v odvetném utkání, dokázala to, co se jí v předchozích letech třikrát po sobě nepovedlo a po výsledcích 1:1 a 2:1 postoupila do semifinále. V něm ale narazila na pozdějšího vítěze Celtic Glasgow, kterému podlehla na jeho půdě 1:3 a doma dokázala pouze remizovat 0:0. Přes vyřazení zaznamenala semifinálovou účastí další historický úspěch nejen klubový, ale celého československého fotbalu. Kromě zmíněných úspěchů v PMEZ získala Dukla čtyřikrát i Československý pohár. V roce 1965 uspořádal domácí časopis Stadion poprvé anketu o nejlepšího fotbalistu roku. Hned v následujícím roce ji vyhrál Josef Masopust. O rok později další hráč Dukly Ján Geleta a v roce 1968 Ivo Viktor. Ten byl také jediným fotbalistou Dukly, který se podílel na úspěšné kvalifikaci pro MS 1970 v Mexiku. Na tomto šampionátu však naše reprezentace neuspěla a po základní skupině, ve které nezískala ani bod, musela cestovat domů.

70. léta (Dukla Praha)

Přelom 60. a 70. let byl poznamenán opět poklesem výkonnosti. U mužstva skončil trenér Musil a po krátkém působení trenéra Pavlise se vrátil do Dukly Jaroslav Vejvoda.

Kádr týmu znovu prošel generační výměnou. Přicházejí hráči, kteří v pozdějším období budou tvořit osu mužstva, jež naváže na úspěchy z padesátých let. Karel Dvořák, Gajdůšek, Macela, Nehoda, Rott, Samek a Štambacher – to jsou jména, která se později objevují i v sestavě reprezentace.

Dukla se posouvá v ligové tabulce směrem nahoru. Trenéra Vejvodu na dvě sezóny střídá bývalý hráč Dukly Josef Masopust, aby v sezóně 1975/76 opět uvolnil trenérský post Jaroslavu Vejvodovi. Pod jeho vedením získala Dukla v sezóně 1976/77 po jedenácti letech opět titul mistra ligy a vrací se zpět k úspěšným tažením evropskými poháry. Není to tentokrát v PMEZ, ale v Poháru UEFA. V sezóně 1978/79 Dukla postupně vyřazuje italský celek Lanerossi Vicenza, anglický Everton a ve třetím kole pak přechází přes německý VfB Stuttgart, když po prohře 1:4 na půdě soupeře vyhrála na Julisce 4:0. Tento zápas vstoupil do dějin Dukly jako jedno z nejvydařenějších vystoupení na mezinárodní scéně. Velkou škodou zůstává, že hráči Dukly nedokázali zúročit svůj úspěch proti dalšímu soupeři, Herthě Berlín. První čtvrtfinálový zápas v Berlíně se hrál za takřka stálé převahy Dukly, ale výsledkem byla pouze remíza. Doma pak Dukla nešťastně prohrála 1:2 a musela se se soutěží rozloučit.

V sezóně 1978/79 získala Dukla svůj jubilejní desátý titul. V PMEZ se jí však nedaří a je vyřazena ve druhém kole francouzským mistrem Racingem Strasbourg.

Hráči Dukly se samozřejmě podíleli také na úspěších reprezentace. V roce 1972 vybojovalo mužstvo do třiadvaceti let titul mistra Evropy a na jeho zisku se podílelo hned pět hráčů Dukly: Bičovský, Karel Dvořák, Gajdůšek, Nehoda a kapitán mužstva Samek. V roce 1976 dosáhl reprezentační tým ČSSR jeden z nejvýznamnějších úspěchů v historii. V památném bělehradském finále porazil tým Německé spolkové republiky až v penaltovém rozstřelu, když v normálním čase i po prodloužení skončil zápas 2:2. Oporami »zlatého týmu« byli brankář Viktor a útočník Nehoda, mezi náhradníky byl Štambacher.

Výkony Ivo Viktora byly oceněny také v individuálních anketách. Byl vyhlášen nejlepším hráčem finálového turnaje ME a v anketě časopisu France Football o Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy skončil na třetím místě. V domácí anketě časopisu Stadion získal Viktor v tomto desetiletí prvenství dokonce čtyřikrát (1972, 1973, 1975 a 1976). V letech 1978 a 1979 dosahuje stejného úspěchu Zdeněk Nehoda. Ivo Viktor však svou kariéru brzy po ME musel kvůli vleklému zraněni zad ukončit.

V tomto období sice reprezentační tým neprošel přes nástrahy kvalifikací pro světové šampionáty, ale byl úspěšný opět v kvalifikaci pro ME 1980. Navíc se dařilo i olympijskému mužstvu, které se probojovalo na olympijský turnaj do Moskvy. Osu obou týmů opět tvořili hráči Dukly.

80. léta (Dukla Praha)

Také v tomto desetiletí pokračuje Dukla v kvalitních výkonech. Atakuje většinou přední místa ligové tabulky, nejhorším umístním je devátá příčka v sezóně 1986/87. Na trenérskou lavičku usedá v roce 1980 na pět let dřívější dlouholetý kapitán Dukly Ladislav Novák.

V sezóně 1981/82 získává Dukla již svůj jedenáctý mistrovský titul, nikdo však v té chvíli netuší, že je na dlouhé roky poslední. Daří se jí také v domácím poháru, který získává celkem třikrát.

V evropských pohárech střídá Dukla výborné výkony se slabšími. Nedaří se jí v PMEZ, kde je vyřazena rumunským celkem Dinamem Bukurešť hned v prvním kole (sezóna 1982/83). V Poháru UEFA si nejlépe vedla v sezóně 1986/87, když postoupila přes skotský Hearts of Midlothian, německý Bayer Leverkusen a až ve třetím kole ji vyřadil Inter Milano po výsledcích 0:1 a 0:0. V PVP (Pohár vítězů pohárů) startuje celkem třikrát. Po nepříliš úspěšných vystoupeních v sezónách 1981/82 a 1983/84, kdy je vyřazena ve druhém kole Barcelonou respektive v prvním kole Manchesterem United, zaznamenala výrazný úspěch v sezóně 1985/86. Na podzim přešla přes AEL Limassol a AIK Stockholm a na jaře se jí podařilo ve čtvrtfinále vyřadit Benfiku Lisabon po výsledcích 1:0 a 1:2. V semifinále již ale nestačila na Dynamo Kyjev a po výsledcích 0:3 a 1:1 ztrácí šanci hrát finále. Přesto je její vystoupení v PVP považováno za velký úspěch. V té době vede Duklu trenér Jiří Lopata.

Reprezentace bojuje v roce 1980 na dvou frontách. Mistři Evropy obhajují svůj primát na ME v Itálii a přestože se jim obhajoba nezdařila, přivezli z Apeninského poloostrova bronzové medaile za třetí místo, když v rozhodujícím utkání porazili domácí Itálii až v penaltovém rozstřelu po výsledku 1:1 v normální hrací době. Olympionici dosáhli ještě výraznějšího úspěchu. Na OH v Moskvě postoupili až do finále, v němž zvítězili nad reprezentanty NDR 1:0. Na obou úspěších se podíleli opět také hráči Dukly. Na ME startovali Jan Berger, Gajdůšek, Nehoda, Netolička, Štambacher a Vízek, náhradníkem byl Fiala. V olympijském výběru hráli Jan Berger, kapitán mužstva Macela, Rott, Štambacher, Vízek a náhradním brankářem byl Netolička. Reprezentační tým pak pokračoval na začátku osmdesátých let ve velmi dobrých výkonech a po úspěšné kvalifikaci se probojoval do závěrečných bojů MS ve Španělsku. Na něm se však mužstvu vůbec nedařilo a po zápasech v základní skupině cestovalo domů. Na MS startovali tito hráči Dukly: Fiala, Kříž, Nehoda, Stromšík, Štambacher a Vízek. Neúspěšné vystoupení reprezentačního mužstva na MS ve Španělsku pak poznamenalo jeho výkony na dlouhé období. Teprve konec desetiletí zase přináší úspěch v podobě postupu na MS v Itálii. Na něm se však podílí již jen jediný hráč Dukly, Milan Luhový. V anketě časopisu Stadion o Fotbalistu roku jsou hráči z Julisky opět úspěšní. V roce 1981 vítězí Ján Kozák, o rok později Jan Fiala. Dokonce dvakrát se raduje z prvenství Ladislav Vízek – v letech 1983 a 1985.

90. léta (Dukla Praha)

Nové společensko-ekonomické podmínky po listopadu 1989 se samozřejmě promítly také do sportu a tím pádem i do fotbalu. Sport, dříve notně dotovaný státem, musí shánět finanční prostředky sám.

Nejinak tomu je i v Dukle. Ekonomické podmínky se však nedaří zajistit na takové úrovni, aby Dukla patřila k domácí špičce. Z finančních důvodů odešla z klubu celá řada kvalitních hráčů, kádr se stále více oslaboval a Dukla se postupně propadala ligovou tabulkou. Také časté střídání trenérů týmu nesvědčí. Rok vede »A« mužstvo Ivo Viktor, po něm na stejnou dobu Michal Jelínek. Poté se během dvou sezón vystřídají u kormidla dokonce čtyři trenéři – Plass, Fryš, Matuška a Svatopluk Bouška. To už Dukla bojuje o záchranu v první lize. Dvakrát se jí to podařilo, v sezóně 1993/94 však poprvé ve své historii sestupuje. Ekonomická situace klubu je však tak špatná, že nedovoluje mužstvu hrát druhou ligu, ale až třetí nejvyšší soutěž – ČFL. K týmu přichází trenér Radomír Sokol. I když mužstvo pod jeho vedením hraje dobře, na postup nedosáhne, stejně jako sezónu poté, pod vedením trenéra Ladislava Škorpila.

Druholigovou soutěž nakonec Dukla získala fúzí s FC Portál Příbram a hned v první sezóně druhou ligu suverénně s obrovským náskokem vyhrála. Dařilo se jí také v domácím poháru, v němž vyřadila hned čtyři prvoligová mužstva: České Budějovice, Opavu, Plzeň a Olomouc. Její vítězné tažení zastavila až ve finále Slavia Praha po vítězství 1:0 v nastaveném čase.

Po třech sezónách byla tedy Dukla opět v první lize. Tu však nezačala hrát na Julisce, ale v Příbrami. Vedení klubu v čele s prezidentem ing. Ďuričkem a sportovním ředitelem Starkou přemístilo ligové »A« mužstvo na stadion Na Litavce. Z názvu klubu vymizelo i jméno hlavního města a tým startuje pod názvem FC Dukla a. s. V Praze však zůstává všech osm mládežnických celků, které nesou stále tradiční název Dukla Praha. Vedení mládeže pak na jaře roku 1998 zakládá občanské sdružení FK Dukla Praha a prostřednictvím delimitační smlouvy se odděluje od FC Dukla a. s. V Příbrami se od sezóny 1998/99 objevuje v názvu klubu jméno města, ve kterém ligové mužstvo hraje svá utkání, a poté se mění také název příbramského klubu, zatímco v Praze působí bez přerušení mládežnické týmy FK Dukla Praha.

Novodobá historie po roce 2000 (FK Dukla Praha)

Hráči, kteří končili mládežnický věk, však postrádali v klubu uplatnění a návaznost v podobě mužstva dospělých. FK Dukla Praha proto v roce 2001 získala spojením s Duklou Dejvice k mládežnickým týmům právě chybějící mužstvo dospělých a vrátila tak klubu zpět ucelenou kontinuitu.

Jméno slavného klubu se tak po krátké odmlce znovu objevuje v soutěži dospělých – v „Pražském přeboru“. Avšak mužstvo se potýká s nedostatečným počtem kvalitních hráčů, kádr je pravidelně doplňován o dorostence, a tak klub po dvouletém působení v páté nejvyšší soutěži v sezóně 2002/03 sestupuje do I. A třídy. Tato krize vrcholí, »A« mužstvo se po podzimní části sezóny potácí nad pásmem sestupu.

V zimní přestávce ovšem dochází k výraznému zvratu. Do FK Dukla Praha vstupuje silný ekonomický partner, přicházejí kvalitní hráči a dochází tak k celkové stabilizaci klubu. Mužstvo bez ztráty bodu v jarní části sezóny 2003/04 mění sestupové starosti v postupovou radost a otáčí kormidlo svých dějin zpět ke světlejším zítřkům.

K významnému posunu došlo před začátkem ročníku 2007/08. Majitel klubu Fotbal Jakubčovice (Ing. Josef Hájek) se rozhodl převést druholigovou licenci na nově vzniklou akciovou společnost FK Dukla Praha. Po deseti letech se tak na Julisku vrátil profesionální fotbal. Začínalo se téměř na zelené louce, bylo potřeba sestavit kádr hráčů, vybudovat strukturu klubu. Duklu tehdy posílil brankář Filip Rada ze Sparty. Přišel Radek Mikula, Jan Svatonský a Tomáš Kulvajt. Útočník Tomáš Berger byl v tomto týmu jediný hráč, který ještě na jaře hrával na Julisce Pražský přebor, později se k němu přidal Petr Malý.V těžké konkurenci bojovala Dukla prvním rokem o záchranu, ale druholigovou příslušnost uhájila.

Po skončení ročníku, v červnu 2008, došlo k prodeji akcií klubu a objevil se nový partner. Což se téměř okamžitě projevilo zkvalitňováním kádru. Jako první přišli zkušení fotbalisté - střední obránce Jiří Novotný a útočník Michal Kolomazník. Dále ligový matador Luděk Zelenka a středopolař Patrik Gedeon. Po podzimní části sezony bylo jasné, že se Dukly záchranářské starosti netýkají. Zvlášť když před jarem 2009 posílil tým kamerunský střelec Dani Chigou. Na jaře Dukla neměla na domácím hřišti přemožitele. Mít lepší bilanci venku, mohla pomýšlet i výše než na konečné 5. místo

V sezoně 2009/2010 došlo k významné změně v realizačním týmu, po podzimní přestávce se trenérského křesla ujal Luboš Kozel a do té doby úřadující trenér Günter Bittengel se stal sportovním ředitelem klubu. Tehdy odjela Dukla na zahraniční soustředění do Turecka, kam odcestoval i bývalý čs. reprezentant Michal Kolomazník, bohužel meniskus si nedal říct a tak musel v zimě 2010 ukončit profesionální kariéru.

Čtrnácté, pak páté a poté šesté místo v končené tabulce II. ligy. Tak se Dukla prezentovala po návrtu do sféry profesionálního fotbalu. Pro sezonu 2010/2011 si Dukla vytyčila jasný cíl, postup do nejvyšší soutěže a jak ukázalo následujících 30 kol, nebyl to cíl nereálný. Dukla Praha do Gambrinus ligy postoupila s přehledem. Na jaře doma sedmkrát vyhrála a jen jednou remizovala, venku dvakrát zvítězila, čtyřikrát remizovala a pouze jednou prohrála.

Po postupových oslavách muselo vedení Dukly urychleně začít s přípravami na nejvyšší ligovou soutěž. Před zahájením ligové soutěže ročník 2011/2012 stály před ním důležité úkoly – vybudovat vyhřívaný trávník, instalovat plastové sedačky na kryté tribuně a především finančně zajistit činnost klubu. V hráčském kádru nastalo zemětřesení, odešel Dani Chigou, který svými brankami rozhodl o postupu do I. ligy. Dále z hráčského kádru odešli brankáři Svoboda a Jukubov a hráči Kučera, Macháček, Míčic, Laczkovich a Vrána. Naopak přišel slovenský střelec Lietava, Markovič či sparťan Švejdík. Po první sezoně v nejvyšší soutěži Dukla překvapila a obsadila 6. místo.

V létě 2012 se s Juliskou rozloučil Radek Mikula. Z původních „osmi statečných“ (brankář Plánička a hráči Daněk, Hanus, Kuděla, Kunc, Mikula, Svatonský a Vondra. Posledně jmenovaný si na Julisce ani nezahrál, protože ze zdravotních důvodů musel profesionální kariéru předčasně ukončit), kteří před pěti lety přišli s Günterem Bittengelem z Jakubčovic, zůstal na Julisce už jediný – Jan Svatonský. Klub posílili útočník Zbyněk Pospěch, záložníci Tomáš Borek a Luboš Kalouda a obránce José Antonio Romera. Hostování v FC Viktoria Plzeň ukončil Tomáš Berger. V této sezoně se Dukle opět dařilo a své šesté místo z předcházejícího ročníku obhájila.

FK Dukla Praha je součástí nejvyšší fotbalové soutěže už šestou sezonou. Trenérské kvarteto Kozel, Suchopárek, Obermajer, Čepek vystřídala po sedmi sezonách ambiciózní trojice Šilhavý, Chytrý a Veselý, kteří se na Julisce ohřáli pouze pět kol, po kterých přijali nabídku Slavie Praha. Od té chvíle vede A mužstvo Jaroslav Hynek, jeden z tvůrců koncepce a struktury mládeže Dukly Praha, trenér juniorky i asistent A týmu. Během sezón 2013/14 až 2016/17 v klubu figurovala jména hráčů, kteří patřili k oporám mužstva a byli součástí týmu, který vybojoval postup do I.ligy - kapitán Patrik Gedeon, Jan Vorel, Petr Malý, Tomáš Berger , Filip Rada, Marek Hanousek, Ondřej Vrzal. Gedeon a Vorel v klubu ukončili svou vrcholovou kariéru, ze zdravotních důvodů musel předčasně skončit Petr Malý, který se stal vedoucím A týmu, své jedenáctileté angažmá ukončil i Tomáš Berger. V týmu se zviditelnily další výrazné hráčské osobnosti - Lukáš Štětina, Jakub Považanec , Jakub Mareš, José Antonio Romera, Branislav Miloševič, Néstor Albiach Roger, velký nástup, leč po zranění již nepotvrzený zaznamenal Jean-David Beauguel. Výraznou a vyzrálou osobností nejen hráčskou byl kapitán litevské reprezentace a bývalý hráč Premier League Kaspars Gokšs. Z výše jmenovaných patří Štětina a Miloševič k výrazným oporám Dukly dodnes, samozřejmě spolu s Radou a Markem Hanouskem, který převzal kapitánskou pásku po Patriku Gedeonovi. Mnohým hostujícím hráčům poskytla Dukla možnost se vyhrát a zviditelnit, po ukončení hostování se stali osobnostmi ve svých nových či bývalých klubech. Patří k nim Vjačeslav Karavajev, Tomáš Přikryl či Michael Krmenčík. Do prvního týmu Dukly se postupně zapracovávali i mladí hráči z juniorky, reprezentanti do 21 let Matěj Hanousek a Michal Jeřábek , dnes patří ke stabilním hráčům další mladí reprezentanti a odchovanci Dukly Daniel Tetour, Michal Bezpalec.

 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET