Petr POPOVIČ


nar. 23. 2. 1969

Komu a kde se narodil

Narodil se v Chrudimi, první rok života prožil v Seči, kde byl táta správce mezinárodního pionýrského tábora. V srpnu 1968 však přišla okupační vojska, táta měl potíže s režimem a rodina se přestěhovala do Prahy. Jeho rodný kraj mu tudíž nic neříká, nic si nepamatuje. V Praze žili na Pankráci, kousek od Nuselské radnice. Malý byt ve vilové čtvrti už má ve svých vzpomínkách, vyrůstal tam do pěti let. Vybavuje si holiče v bílém plášti v ulici Na paloučku, který ho stříhal "na kastrol" a na vlasy mu dával olejíček, jehož vůni by poznal i dnes. Nejedl maso, ve školce však musel, ale dokázal celé hodiny skrývat masovou kuličku v tvářích, dokonce s ní i spal. Vyplivnul ji, až si ho máma odpoledne přišla vyzvednout. Tu čtvrť měl rád a dodnes cítí hezký pocit, když tudy projíždí. Táta pocházel z východního Slovenska, maminka z Českého Krumlova. Byl účetní a jednoho dne ho poslali vyřešit nějaký ekonomický problém právě do Českého Krumlova. Tam potkal mámu, byl o devět let starší, tady se jim narodila Petrova o tři roky starší sestra. Do školy začal Petr chodit ve Voticích. Rodiče se z Prahy odstěhovali na rekreační středisko, o které se starali, jmenovalo se Veselíkov. Vesele mu tam však nebylo, ocitli se v lesích, v úplné samotě, temné období, které v něm zůstalo dodnes. Narodil se mu tady o osm let mladší brácha, o kterého se staral a jezdil s kočárkem, ale jinak šlo o čas bez kamarádů, bez společných her.



Dětské vzpomínky

V přírodě a jisté opuštěnosti se všechno učil sám. Na dvorku jejich domu hrál o zeď tenis i fotbal, sbíral v lese houby, lezl na stromy, vnímal proměny ročních období. V létě přijížděli do střediska hosté, vždycky se těšil, protože přijížděly děti rekreantů, se kterými se kamarádil. Na prázdniny tudíž nikam nejezdil, protože v té době měli nejvíc práce. Mámina rodina zůstala v Českém Krumlově a tak tam měl Petr prarodiče. Měl s nimi hezký vztah a když děda zemřel, jezdil za babičkou celý život, až do jejích 93 let. Tam prožíval boje s pouliční romskou menšinou, ten pravý klučičí život. V historickém centru města, které bylo tehdy jiné, bez obchodů se sklem, suvenýry a bez návalu turistů. Byl často nemocný, trpěl na angíny a lékařka navrhla, že by měl na čas opustit Prahu. Rodiče ho odvážně ve čtyřech letech poslali na šest týdnů právě do Krumlova k tetě a strejdovi, které skoro neznal. Strejda mu vyprávěl o válce a Petr i se svou citlivou povahou to nesl kupodivu dobře. Táta hodně kouřil, s rekreanty popíjel, ale v podstatě byl spíš vážný, přísný, občas na ně vzal i opasek. V rodině se však staral naprosto o všechno. Maminka byla introvertnější, pečovala o domácnost, citových projevů bylo v rodině spíš málo, ale čím byl starší, tím víc si s mámou povídali. V 5. třídě zažil další "stěhovací" šok. Z klidu lesa se vrátili do Prahy na nedostavěné sídliště Jižní město. Ocitli se skutečně na staveništi, ale on byl nadšený. Tolik lidí! Dospívání tak prožil s partou na ulicích a pláccích a byly tam i holky. Fotbal hráli v kuse třeba šest hodin nebo si mezi konstrukcemi na sušení prádla trénovali hlavičky.



První doteky s míčem, fotbalová cesta

Když nastoupil do školy ve Voticích, byla 7 km od Veselíkova, chtěl hrát fotbal. Věděl, že táta mu bránit nebude, ale musí před něj předstoupit s jasným plánem. Protože první zazní otázka: "Jak tam míníš jezdit?" Musel mít připravenu odpověď. Že půjde pěšky kilometr a půl na autobus, musel vědět o který autobus se jedná, kolik stojí jízdenka, kde vystoupí, kudy dojde na hřiště. Když si to zjistil, nebyl problém. Hrál za Sklo Kavalier Votice, znali ho už ze školy, hrál fotbal při každé příležitosti, pořád a všude. Když se stěhovali zpět do Prahy, musel si přestup opět zařídit sám. Nevěděl, jak to v pražských klubech vypadá. Hledal svoji cestu, hrál v Hostivaři až do dorosteneckého věku na přeborové úrovni a byl spokojený. Muži však hráli v té době nižší soutěž. Často slýchal, že by měl jít do lepšího klubu, že má navíc, ale neřešil to. Nakonec do vyšší soutěže odešel, ale v nejméně vhodné době. Byl ve zlomovém věku přechodu do mužské kategorie, na střední škole se seznámil se svou současnou ženou, po maturitě nastoupil do obchodní banky a bylo pro něj snazší s fotbalem přestat. Časem však požádal v Březiněvsi, jestli by s nimi nemohl občas trénovat, chtěl shodit pár kilo a fotbal mu chyběl. Když ho na tréninku viděli, řekli mu, že by měl zase hrát. Tak hrál, až do tříštivé zlomeniny, kvůli které podstoupil tři operace a léčba trvala dva roky. Už v Březiněvsi si však poprvé okusil trénování, i když jen intuitivně, bez licence. Současně se věnoval i futsalu a po doléčení do něj znovu vstoupil. S týmem v SELP United stoupali stále výš, do týmu přicházeli stále lepší a lepší hráči, až postoupili do první ligy, jako SELP Mladá Boleslav. Dohodli se se Slavií Praha, že se mohou přetransformovat do jejich klubu, v rámci podmínek nejvyšší soutěže museli založit i mládežnické týmy. Do roku 2012 byl v předsednictvu futsalového spolku a současně se staral o mládežnické týmy. Zpět k fotbalu a trénování ho přivedl syn Patrik, který začínal na Slavii a pak hrál za Háje. Petra zajímalo, jak se má s mládeží správně pracovat a udělal si ze svého soukromého zájmu první fotbalovou licenci. Trenér Hájů doporučil Patrika na Duklu. Před prvním tréninkem si však natáhl sval. Volali s omluvou Petru Fišarovi, který je překvapil, protože řekl, aby stejně přijeli. A vzal ho k fyzioterapeutovi Dukly panu Královi. Patrik za čtyři dny trénoval. Byli v nevěřícném šoku a Petr Fišar na ně udělal velký dojem. Ty dva roky, které v jeho týmu syn zažil, mu už nikdo nevymaže z paměti. Když jeli společně autem řešit přestup z Hájů, zmínil se Petr, že má trenérskou licenci, ale že se tomu nevěnuje. Ale že ho velmi baví malé děti a že by se jim jednou věnoval rád. A Petr Fišar odvětil: "Tak pojďte to zkusit hned." Dnes už ví, že to je přesně "Fiška". Petr se o trénování zmínil jen tak, vlastně byl v té době velmi pracovně vytížený, ale Petr Fišar jen s úsměvem dodal: "Nic se nevyslovuje náhodou." Nabídl mu kategorii U8 se slovy, že by byl rád, kdyby řekl ano. Dal mu prostor k přemýšlení a navedl ho na cestu. Petr měl zkušenost a mohl srovnávat kluby lepší i horší, ale Dukla byla něco úplně jiného. Osobitý, jedinečný přístup. Dávalo mu to smysl. Po třech letech trénování na Dukle se stal současně vedoucím přípravek.



Těžké chvíle

Nedávno měl v očích slzy, když jim zemřela třináctiletá fenka maltézského pinče Bessy. Byla už nemocná, plakali všichni. Zvířata má rád a jejich trápení ho zraňuje. Ale ty skutečně těžké chvíle a bezmoc prožíval u odchodů blízkých, zejména táty. Pokud by měl vybrat jednu jeho zásadní vlastnost, řekl by, že byl spravedlivý. Když si například jako mladí zařizovali se ženou první byt, půjčil si od něj deset tisíc. Měl mu je splácet, ale nějak to nezvládal. Přišly Vánoce a každý dostali obálku. Jeho sourozenci v ní měli deset tisíc, jeho byla prázdná. A dluh byl splacen. Zemřel předčasně, v 57 letech. Podepsala se na něm předchozí životospráva i stres. Dostal infarkt, když za ním přijel, ležel na zemi, nepřikrytý, ženské kolem pokračovaly v práci, dělaly inventuru. Přikryl ho a pochopil, že je od této chvíle definitivně všechno jen na něm. Máma byla na tátův odchod naprosto nepřipravená, a to i po praktické stránce. Hrozně ho to zasáhlo, bylo mu 24 let a právě se mu narodila dcera. V jedné místnosti lékařka kontrolovala novorozence, ve druhé byl on s pohřební službou. V těchto chvílích se mu hodila dětská zkušenost poradit si se vším sám. Nicméně stejně se ozvaly psychosomatické potíže. Jeho život se změnil a on sám už je dnes ve věku, kdy jeho otec opustil svět.



Láska, rodina a jiné záliby

Na střední škole ekonomické probíhal tradiční fotbalový turnaj 2+1, což znamenalo dva kluci a jedna holka. Protivníkův hráč ostře vypálil na jejich dívku v týmu, Petra to rozlobilo, také vystřelil prudce a trefil jejich brankářku přímo do nosu. Šel se jí omluvit a tak se potkali s budoucí ženou. Nevěděl, že byla krasobruslařka ve středisku vrcholového sportu a pozval ji na veřejné bruslení. Držel se poblíž mantinelu, uměl přešlapovat jen doleva a bylo jasné, že víckrát už spolu na kluziště nepůjdou. Ve škole si však každou přestávku spolu povídali, svěřovali si soukromé věci, měla ho za velkého kamaráda, ale on už ji miloval. Příběh jako vystřižený z romantických filmů ze školního prostředí. Když i ona pochopila, že ho má rada, přišlo mu to neskutečné. Jmenovala se Jana a budila dojem, že jí balí každý kluk. Vždyť mu taky kamarádi říkali: "Ani to nezkoušej, je to nejhezčí holka na škole." Když ji však poznal blíž, byla úplně milá, obyčejná holka. Po třech letech požádali tátu, jestli by jim pomohl s bydlením. Řekl, že vymění jejich byt 4+1 za dva menší, ale až budou svoji. Tak se vzali. Nevěděl, jestli je to na celý život, musel o ni hodně usilovat. První vážný vztah. Dnes mají dvě dospělé děti a dokonce první vnouče. Pokud by měl pojmenovat své životní štěstí, pak je to právě rodina. A také rok 1989, kdy začal úplně nový život. Mimochodem v tom roce se i vzali. Jana byla první modelka, kterou fotografoval. Jeho velká poloprofesionální vášeň. Mámino první zaměstnání bylo v českokrumlovském ateliéru pana fotografa Seidla, měla doma flexaretu, ukázala mu ji, ale nepůjčila. A tak jeho první foťák byl ruský přístroj za 100 Kč. V dospívání už měl Zenit a učil se sám vyvolávat fotky. Jako dospělý se přihlásil na čtyřletý seminář Večerní školy fotografie Pavla Scheuflera pořádaný ve Foto Škoda a začala cílená fotografická cesta. Vždycky si rád dává cíle. Jeho sérii fotografií z hudebního festivalu Rock for People zveřejnil na devíti stranách časopis Foto video, vydal černobílé kalendáře ženských aktů, naučil se tzv. platinový tisk, což je efektní, ale náročná historická technika výroby fotografií. Samozřejmě fotí i kluky na fotbale, nikoliv však na hřišti, ale spíš jejich společný život, na soustředěních, na společných akcích a taky portréty. Na Vánoce dal vždycky svěřencům krabici fotek na stůl, každý si mohl vybrat. I on si občas vytáhne fotografie a společně s rodinou si je prohlížejí. Fotí samozřejmě i digitálně, ale správná fotka má být podle něj ohmataná.



Životní motto

Je dobré dávat si cíle, plnit si sny. Cesta by měla být férová, ale přímočará, bez zbytečného odkládání. „Co můžeš, udělej hned, buď však trpělivý a nevzdávej se po prvním neúspěchu.“




Petr Popovič působí na Dukle od léta 2014, prošel si všemi kategoriemi přípravek a nyní je jejich koordinátorem.



Na fotkách ho najdete:

- s manželkou Janou ve svatebním

- na Duklakempech 2017, kdy nezkazí žádnou legraci (druhý zleva)

- při utkání Hasnpaulské ligy

- s pejskem a babičkou

- společná rodinná fotka s manželkou Janou, synem Patrikem, dcerou Anetou, jejím manželem Luizem a vnukem Oliverem


- na turnaji s ročníkem 2010
- na maškarním plese se spoluzačkou ze školky, protančil zde střevíce :)