PORTRÉTY Z JULISKYRadek Havala
    FANSHOP

Zinedin Mustedanagič

narozen 1. srpna 1998, záložník

Křestní jméno mu vybral táta. Zinedin se narodil v roce, kdy na fotbalovém mistrovství Evropy zářil Zinedin Zidane, jeden z nejlepších fotbalistů historie, Francouz s alžírskými kořeny, jehož hra okouzlila svět a "zizumánie" zachvátila celou Francii. Je tedy jasné, který hráč je Zinedinovým vzorem a na otázku, co by chtěl umět jako on, odpovídá jednoznačně: "Jako Zidan bych chtěl umět úplně všechno."

Táta mu dal nejen fotbalové jméno, ale byl i jedním z jeho prvních trenérů.  Začínal ve čtyřech letech v klubu NK Sloga Bosanská Otoka. Hřiště měl kousek od domu, ve kterém žili s rodiči, se starším bratrem a s babičkou v bosenském městě Bihač. Babička z tátovy strany oslepla na následky cukrovky a Zizu jí jako nejmladší hodně pomáhal. Bratr byl o šest let starší, narodil se v době, kdy vypukla Bosenská válka, nejkrvavější konflikt v bývalé Jugoslávii. Přerušila běžný život lidí, pro tátu, hráče druhé bosenské ligy, znamenala i konec fotbalové kariéry. Zdaleka nejen to. Doma se o válce příliš nemluví, ale přesto Zinedin zaslechl zmínky, jak se celá rodina utíkala skrývat do lesů, bez táty, který musel bojovat. Nakonec byl postřelen do zad a z nemocnice se po zranění vrátil domů. Celá jejich rodina, na rozdíl od mnoha jiných, přežila.  A válka byla důvod, proč se Zinedine narodil až šest let po svém bratrovi, v době míru. Zažil klidné dětství, které trávil nejraději na hřišti nebo také v zahradní restauraci Letna bašta, ve které pracoval táta. Lidé se tam scházeli celé léto, bavili se, veselili a Zizu si hrál s kamarády v parku. Když měl hlad nebo žízeň, přiběhl za tátou. Bylo to hezké. Respekt měl vždy z obou rodičů, ale z táty větší. Je výškou impozantní a povahou impulzivní. Určitě temperamentnější než máma, která je spíš zklidňujícím tmelem rodiny. Když ho táta trénoval, byla to pro Zinedina zvláštní situace. Kluci si mysleli, že bude vždy hrát, protože je syn trenéra. Přitom táta byl na něj mnohem přísnější než na ostatní a Zizu trénoval dvakrát víc než ostatní. Máma z jejich fotbalového "šílení" nadšená nebyla, vždycky se spíš bála, že se něco stane, že se zraní. Stejně tak babička. Když mu bylo sedm, začal dojíždět do druholigového klubu Sloboda Novi Grad, dvacet dva kilometrů, každý den.

V jeho třinácti letech se rodina rozhodla vydat za lepším životem. Táta se Zinedinem přicestovali do Prahy na fotbalové "zkoušky". Po jednom tréninku ve Slavii hrál hned první přípravné utkání a dal tři góly. Zájem Slavie narazil na cizinecké administrativní nepřekonatelné potíže, které nedokázala "zlomit" ani Sparta, která o něj měla eminentní zájem. A tak od svých třinácti až do sedmnácti let byl sice hráčem Sparty, ale nesměl hrát mistrovská utkání. Cítil se nešťastný, kluci hráli a on se mohl jen dívat. Trénoval o to víc a herní praxi doháněl přípravnými zápasy, turnaji, trenéři ho posílali hrát nesoutěžní zápasy i se staršími týmy. Nejen v tom byl jeho příchod do klubu těžký. Neuměl česky, nikoho neznal, neměl kamarády a ve Spartě panovala velká rivalita a konkurence. On se však nezalekl, herně se cítil silný, dával nespočet gólů. V sedmnácti letech nastoupil konečně k prvnímu mistrovskému zápasu, byl přizván k A týmu a když oslavil osmnáctiny, nastoupil na Letné poprvé na ligový trávník. Hráli proti Karviné, naskočil v závěru na deset minut a ještě stihnul krásnou střelou trefit tyčku soupeřovy branky. Student anglicko-německé obchodní akademie se dnes velmi dobře domluví česky, psaní je pro něj obtížnější. Největší radost určitě zažil, když dostal příležitost hrát ligu s A týmem Sparty a když byl pozván do bosenské reprezentace hráčů do devatenácti let. Když stojí na hřišti s kapitánskou páskou a poslouchá hymnu, prožívá nepopsatelné chvíle. Ještě teď jako by plně nevnímal, co se to vlastně děje. Tento pocit mívá, když je šťastný, stejně jako když ho zaskočí nečekané smutné chvíle. Odjeli s tátou na utkání, které bylo naštěstí přerušeno kvůli sněhové kalamitě. Naštěstí proto, že se právě dozvěděli, že zemřely obě jeho babičky. Vydali se na cestu domů, do Bosny. Na dva pohřby. Cítil se zmatený, zpočátku spíš v šoku než že by cítil bolest. Oba rodiče se rozloučili se svými maminkami ve stejný den, odešly obě najednou. Uvědomil si vztah ke svým rodičům. Jak mu mámin klid pomáhá i na hřišti. Bratr je spíš po tátovi, Zizu po mámě. Když v utkání znervózní, po nevydařené přihrávce, promarněné šanci, jeho klidná povaha mu pomůže se zkoncentrovat. 

Den před odjezdem na zimní soustředění Sparty se dozvěděl o zájmu Dukly. Rozhodl se velice rychle. Jako mladý hráč cítil větší příležitost „vyhrát" se v nejvyšší soutěži. Je přesvědčen, že se rozhodl správně, i přesto, že podmínky k přípravě, trénování jsou nesrovnatelně skromnější a náročnější. Herně se však cítí dobře, na hru záložní řady Dukly si velice rychle přivykl, v šatně mu nejvíce pomáhá Braňo Miloševič, se kterým spolu mluví srbsky. V dospělém fotbale se v osmnácti letech samozřejmě nemůže opírat o zkušenost, ale nahrazuje ji dravostí, pracovitostí a velkým talentem. Jeho schopnost dostat se přímočaře do zakončení, dát gól, je jeho velkou zbraní. Předvedl ji coby hostující hráč v Dukle již ve třetím zápase, když jeho gól rozhodl o vítězství 1:0 nad Jabloncem. Díky tátovi nosí jméno jednoho z největších hráčů světa, který říká: "Byl to můj otec, který mne inspiroval. Vštěpoval mi, že jako cizinec musím pracovat vždy dvakrát tolik jako jiní a nikdy se nesmím vzdát."

březen 2017

Fotogalerie

           

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET