PORTRÉTY Z JULISKYPetr Malý
    FANSHOP

Matúš Hruška

narozen 7. září 1994, brankář

Máma s tátou bydleli ve vesnicích vzdálených od sebe tři kilometry. A tak se znali snad odjakživa. Matúš si vybavuje, jak mu vyprávěli o společném setkání v kostele, když šli na biřmování. Bylo jim asi patnáct. Je jejich čtvrté dítě, vyčekaný kluk po třech sestrách. Kdyby byl holka, určitě by nebyl potomkem posledním. Je přesvědčen, že táta by o svého "brankáře" usiloval dál. Když se Matúš narodil, rodina už byla přestěhovaná v Žilině, vyrostl na sídlišti jako klasické panelákové dítě. Táta opravoval stroje v kamenolomech po celém Slovensku a často přijížděl domů jen na víkendy. Vždy se na něj těšil, vždyť byl jinak obklopen samými ženami. "Babinec" v čele s maminkou tvořily sestry Marie, Barbora a Janka. Bylo mu s nimi hezky. Vždy mu některá uvařila, uklidila, i když on doma také pomáhal. Povinnosti neměli nijak rozdělené, prostě každý udělal, co bylo zrovna zapotřebí. Sestry nebyly přísné, i když byl kvítko a ony si s ním občas nevěděly rady. S nejstarší nejraději usínal, ale všechny měl rád stejně. A díky nim se nikdy neostýchal mluvit s holkami, dívčí svět znal zblízka. Nezažil ani jednoho ze svých prarodičů, jeho narození se dožila pouze jedna z babiček, ale on si ji už nepamatuje. Nejvíc se chodil svěřovat za tátou, hledal v něm bratra, který mu chyběl. Táta byl otevřený a citový. Kdykoliv odcházel do práce nebo přišel domů, dal pusu mámě i dětem. To platilo i mezi sourozenci a je tomu tak dodnes. Pevné zázemí výrazně ovlivnilo Matúšovu povahu. Je vyrovnaný, dobrosrdečný, přející. Má v sobě jistotu útočiště, ze kterého se vždy dá jít dál, i když se zrovna nedaří. To si přenesl i na hřiště. Prý je celý otec. Díky otci však i věděl, že všechno má svou mez, i jejich kamarádský vztah. Nedovoloval mu překročit určité hranice. Maminka byla vždy pracovitá, usilovná a také lítostivá. I když před dětmi nedala nic najevo, večer, když zůstali s tátou sami, plakala a svěřila mu, co se dělo, co ji trápí. Táta jim to pak řekl. Nejvíc prožívala jejich špatné chování, když se hádali a především, když Matúš nadával sestrám. A on to občas dělal, byl kluk a jako nejmladší se snažil prosadit. Maminka se také strachovala o jejich budoucnost. Byli velká rodina a děti dobře vnímaly, že si zdaleka nemohou dovolit všechno. Matúše nikdy nenapadlo přijít za mámou a chtít po ní něco, co třeba viděl u kamarádů. Nedožadoval se hraček ani jiných drahých věcí. Vše podstatné vždy měli. Rodiče spali v ložnici, děti v pokoji s palandou a rozkládacím gaučem. Jak byli starší, rodiče jim uvolnili ložnici a přestěhovali se do obýváku. Tak je tomu dodnes.

Matúš byl kluk živý a neustále plný energie. Nevybitý. Chyběl mu bratr, který by si s ním kopal čtyři hodiny denně. Otec byl fotbalovým brankářem v rodné vesnici Varín, Matúš se na něj chodil dívat každý víkend. Vzhlížel k němu. Chtěl být také brankářem a nikdy žádný jiný post, ani jako dítě, neokusil. Když opravdu začal chytat, nepamatuje si, že by se táta při zápasech nějak projevoval nebo na něj dokonce zakřičel. Ale po každém utkání spolu seděli a třeba hodinu povídali. Nešlo však o připomínky nebo výtky, byl to skutečně dialog, při kterém se stejně občas pohádali, protože Matúš byl velmi tvrdohlavý. Trval si na svém, i když neměl pravdu. Táta však nikdy nezvýšil hlas, ani když pustil gól, za který jednoznačně mohl. S fotbalem Matúš začínal v ligové Žilině a jako všichni zdejší kluci si přál hrát jednou za A tým. Proto bylo pro něj velkým zklamáním, když mu ve čtrnácti letech oznámili, že je příliš malý a na ligu jeho centimetry nestačí. Otec se jen usmál a řekl: "Jdeme dál". Hodně mu pomohl, aby se nedal odradit a vytrval. "Fotbal je jenom jeden, ať ho hraješ kdekoliv," říkal mu. V roce 2009 odešel na hostování do Púchova, posléze do Senice a v roce 2015 se vrátil do Púchova, kde vstoupil do dospělého fotbalu. Tam si ho okamžitě všimla Myjava, hrající na špici slovenské ligy. Do Púchova dojížděl každý den padesát kilometrů vlakem, k tomu studoval obchodní akademii, a i přes náročný fotbalový život bez problémů odmaturoval. V Myjavě už měl svůj první byt, ale kdykoliv mohl, jel domů. A tak ho někdy i třikrát týdně nabírali v Dubnici, kam dorazil ze Žiliny, a společně s ostatními přespolními spoluhráči jeli auty na trénink do Myjavy. Byl mezi nimi i jeho současný souputník v Dukle Patrik Bilovský. Matúš usedl na lavičku jako myjavská dvojka, po zranění zkušenějšího kolegy však přišla jeho chvíle. Při prvním startu byl táta v hledišti nervóznější než on sám. Ale emoce cítil. Zápas skončil remízou a on nezklamal. První rok ve vrcholovém fotbale. Nastupoval v základní sestavě, vychytal sedmnáct nul, získával zkušenosti v Evropské lize, stal se brankářem slovenské reprezentační jednadvacítky. Mladičká hvězda stoupala. 21.prosince dostal spolu s ostatními hráči Myjavy telegram, aby se dostavil na oběd s majitelem, na kterém je bude informovat o budoucnosti klubu. Zůstal zaražený. "Co se děje?" napadlo ho. Když se dozvěděli, že Spartak Myjava ve slovenské lize končí, zůstali beze slov. "Co teď?" polekal se. Táta ho nabádal ke klidu. Matúš se rozhodl, že si nenechá zničit vánoční svátky, ale úplně to nešlo. Věděl, že musí začít jednat, zimní příprava se blížila. Vedle nabídek Nitry a Zlína ho oslovila i Dukla Praha. Viděl to jako největší výzvu posunout se dál. Rozhodl se pro Julisku, věděl, že přichází jako dvojka. Tak tomu bylo i v Myjavě. Ví, že vedle brankáře, jakým je Filip Rada, se může hodně naučit. Zejména co se týká rozehrávky, která v Myjavě rozhodně nehrála tak dominantní roli. Vnímá, že styl Dukly koresponduje se stylem hry velkých evropských klubů. Líbí se mu být jako brankář vlastně dalším hráčem v poli. Když byl malý a dostal gól, plakal. Prohry vztahoval na sebe. I dnes si myslí, že když brankář tým nepodrží, snaží se deset hráčů marně. Jeho síla je v rychlosti. V rychlosti reakcí, ale i v myšlení, které považuje za důležitější než reflex. Především však v sobě cítí neutuchající chuť " házet sebou o zem". 

Celý chod rodiny se absolutně podřizoval fotbalu. Maminka i sestry, kdykoliv mohly, přišly ho podpořit na zápas. Ale jeden člověk seděl mezi diváky vždy, za všech okolností. Jeho otec. Uvědomuje si, že ho měl víc pro sebe než sestry, i když se jim to táta snažil vynahradit. Byl vychován v křesťanské víře, kterou si v sobě uchoval i do dospělosti. Nestydí se za to. Stejně jako jeho přítelkyně, která se za ním v létě chystá přestěhovat do Prahy. Takže pokud někdy bude svatba, určitě v kostele. Když dnes přijede do Žiliny, kde má stále svůj domov, čeká ho stejný pokoj, ve stejném paneláku, na stejném sídlišti. Když je to možné, zajde s tátou a mámou na mši svatou, stejně jako dřív. A i když fotbal miluje nadevše, Bohu děkuje především za zdraví a za svou rodinu.

březen 2017

Fotogalerie

                   

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET