PORTRÉTY Z JULISKYIvan Ostojič
    FANSHOP

Jaroslav Hynek

narozen 5. září 1975, trenér A týmu

Vesnice Bělkovice-Lašťany, rozdělená potokem, byla místem tátova narození. Za mámou běhal přes les šest kilometrů do nedalekého Domašova. Někde uprostřed leží Štemberk, kde se Jarda narodil. Rodina žila v Bělkovicích u tátovy maminky. Rodiče stavěli dům, a když šel Jarda do první třídy, tak se do něj přestěhovali. Maminka pracovala v místní mateřské školce a učila Jardu i jeho mladšího bratra. Táta byl zedníkem v Pozemních stavbách Olomouc, denně dojížděl na směny. Tento fakt ovlivnil i Jardovy fotbalové začátky. Odmala hrál v Bělkovicích, a když o něj poprvé projevila zájem Sigma, bylo mu třináct, čtrnáct let, musel nabídku odmítnout. Rodiče ho nemohli vozit na tréninky, ale Jarda to nijak zvlášť neprožíval. Bral to tak, jak to je. S bráchou byli oba dobří atleti. Finální sporty si zvolili absolutně odlišně. Jarda kolektivní, bratr na určité období karate, postupem času však převážila láska k motorům. I když Jarda neodešel v žákovském věku hrát fotbal do velkého klubu, nikdy nepochyboval, že se jednou bude fotbalem živit. S bratrem byli každý úplně jiní a tak, jak se rozdělili sportem, tak se začal odlišovat i směr jejich života. Každý si našel svůj svět. Byli spíš jako bratranci než bratři. "Bratry" měl Jarda na fotbale, brácha spíše mezi bratranci a vším, co mělo motor, což si vypěstoval kolem starého odstaveného auta na dvoře. 

Dnes si uvědomuje, že trpěl „syndromem prvorozeného dítěte“, řečeno slovníkem odborné literatury. V dětství totiž na mladšího bratra žárlil, a dával mu i fyzicky zabrat. Asi mu chyběla větší pozornost rodičů. Tak se v rodině dostal do pozice "buchara", zatímco brácha byl "mazlík." Vždycky měl pocit, že babička, tátova maminka, měla bráchu raději, tíhnul tedy spíš k mámině rodině a práci na jejich malém statku. Pracovitost, která jej provází dodnes, mu nebyla nikdy cizí, byl i tátovi často k ruce. Chtěl studovat dřevomodelářství, ale na základní škole měl hodně trojek, skončil na odborném stavebním učilišti. Tam už se učil s vyznamenáním a pokračoval na dvouleté nadstavbové studium až k maturitě. Od šestnácti let hrál za muže v Bělkovicích, krajský přebor, který byl tehdy na úrovni divize. Hrál s ním v týmu Jirka Vít, bývalá gólmanská a později masérská legenda Sigmy, který na něj v Olomouci upozornil. Jarda absolvoval přípravu s A-týmem pod vedením trenéra Radolského, měl před podpisem smlouvy do juniorky, ale ještě si šel zahrát s kluky z Bělkovic halový turnaj a zranil se, což mu vystavilo stopku. Nabídli mu, aby se u nich vyzdravěl, trénoval s nimi, ale hrál za mateřský klub. V té době odmaturoval a hlásil se na fakultu tělesné kultury, specializace tělocvik a zeměpis. Nebyl přijat a tak se rozhodl, že bude studovat roční pedagogické minimum, hrát fotbal a připravovat se znovu na přijímací zkoušky na vysokou školu. A to všechno na vojně, v Dukle Hranice na Moravě. Hrál tady divizi s později prvoligovými fotbalisty Michalem Kadlecem, Marcelem Ličkou, Jiřím Kovalíkem či brankářem Markem Čechem. Svůj cíl naplnil beze zbytku. Začal studovat vysokou školu a postoupil do dalšího patra fotbalu. Hrál třetí ligu v Uničově a po necelých třech letech se stal druholigovým hráčem Přerova. Když fotbalový klub v Přerově ve vedení lidsky i ekonomicky zkrachoval, začal se zamýšlet nad svými dalšími možnostmi. Mohl jít do Opavy, Olomouce, Českých Budějovic či Vítkovic, ale vyhodnotil svou situaci tak, že mu skýtá větší příležitost studium a budoucí dráha trenérská. Bylo mu dvacet čtyři let, když se stal asistentem Gustava Chromého u týmu U19 v Sigmě Olomouc. Lákal ho tam trenér Petr Fišar, kterého potkal už na vysoké škole, a od té doby spojili své cesty. Po čtyřech letech převzal pak jako hlavní trenér osmnáctileté hráče na další tři soutěžní ročníky. Tady získával první zkušenosti a také jak se hraje na "výsledkové" úspěchy. Jedenkrát byli mistři dorostenecké ligy, dvakrát skončili druzí. Ale už tehdy tíhli s Petrem Fišarem k trenérům, kteří jdou za koncepcí, za neustálým propracováváním koncepce práce s mládeží tak, aby byl propojen výsledek s výchovou mladého člověka. V té době se dostávali do zásadních názorových odlišností s vedením mládeže Sigmy a tak kývli na nabídku z Baníku Ostrava. V Baníku se potkali s obrovskou profesionalitou, i když šli ze Sigmy, rozdíl byl zřetelný, jednalo se o klub "gigant", jak velikostně, tak přístupem. Tady - na rozdíl od Olomouce - dostal profesionální trenérskou smlouvu.  Tady zavedli to, co v Olomouci již fungovalo a to hlavně propojení s rodiči a školami, protože hráčská základna byla na skvělé úrovni, a co později úplně od základu budovali v Dukle, ale v úplně jiné energii. Na zkouškách trenérských licencí se potkali s Michalem Prokešem. Moderním, vizionářským typem trenéra, se kterým si názorově postupně porozuměli. Při jednom sezení mu Fiška řekl: "Ty si stejně jednou nějaký klub koupíš a třeba tam budeme naše představy uskutečňovat." O rok později už je "lanařil" do Dukly. Michal Prokeš byl jednou z nejdůležitějších osobností, které Duklu vzkřísily a po sedmnácti letech opět vrátily na vrchol. Měl krásnou myšlenku jakým přístupem a atmosférou chce klub budovat. Dvojici Hynek-Fišar přilákal v roce 2009 z Ostravy, aby vytvořili koncepci a strukturu mládežnického fotbalu Dukly, který byl v troskách. Oba měli nejvyšší profi licenci UEFA TM, Jarda byl půl roku asistentem v A týmu u trenéra Bittengela, půl roku u trenéra Kozla, současně trénoval juniorku a byl šéfem profesionálního úseku. Petr Fišar se stal šéfem mládeže. Jako vždy na sebe navazovali a společně zodpovídali za postupně budovanou koncepci od malých dětí až po A-tým.

I když v Ostravě strávili krásné  čtyři roky, odchod nebyl příjemný. Odrážel se v něm přístup klubu směřující do silné krize. Šlo se z nejistoty do nejistoty, ale zároveň za příležitostí realizovat svůj sen, svou představu. S plnou zodpovědností a zároveň důvěrou, která jim byla nabídnuta a poskytnuta. Dnes mohou říct, že se spousta věcí podařila, i když jsou stále v běhu na dlouhou trať. Nicméně koncepce mládeže Dukly na sebe upozornila svou jedinečností a je dnes v některých aspektech inspirací pro mnoho dalších klubů.
Vždycky cítil velkou podporu od svých rodičů. Když byl na vojně a neměl kopačky, táta přijel v den jeho "opušťáku" a sháněl s ním kožené kopačky po celé republice. Nikdy to nevyslovil, ale asi ho mrzelo, že Jarda tak brzy skončil s aktivním hraním. Nejen táta byl přesvědčen, že mohl jít ještě dál, ale vždy od něj cítil respekt jeho prostoru a podporu samostatnosti. Byla to tenkrát otázka zvolení životní cesty a zásadní zkušenost pro pozdější debaty, podněty pro hráče v důležitém období jejich kariéry. Máma byla zase ten "špendlík", který ho popichoval, aby studoval, aby stále o něco usiloval i mimo sport. Zažil s nimi aktivní dětství. Cestovali po republice, spávali pod širákem. Táta měl rád zimní sporty a turistiku, máma zase dělala judo a atletiku, chodila s nimi běhat. S tátou cítil parťáctví, když se máma dala do "učitelování", řekl jí: "Anežko, nech ty děti rozvíjet se." 
Protože od střední školy doma již moc nepobyl, při občasných návratech má zvláštní rituál, pokud je to možné, vystoupí o zastávku dříve a jde krajinou pěšky. Vnímá, jak jinak voní – tak voní domov jeho dětství. 

Na svět přišel předčasně, těžkým porodem na poslední chvíli, protože měl pupeční šňůru omotanou kolem krku, dusil se – máma spárovala komín. První dny ho nemohla mít u sebe, neviděla ho. Toto jakoby se odrazilo v jejich napjatější životní komunikaci, i když mu mamka několikrát již zachránila život v obdobích mladické nerozvážnosti, tak to stále přetrvává. Na druhou stranu ale hned od prvopočátku musel bojovat, aby vůbec byl. I to je devíza do života v jakékoliv oblasti. Vzpomíná si na své pocity prvorozeného dítěte. Přál si mít rodiče víc pro sebe. Sám má dnes dva syny. Ten starší si mámu brání již méně, protože už je větší a umí pojmenovat, že mladší brácha maminku potřebuje více. Možná proto, že táta se snaží být na blízku, že jsou kluci pět let od sebe a Kubíkovi se dlouho maximálně věnovali. Ale tatínka si stejně nedá, ten je tu pro něj, když se tak přesto cítí, řekne to i jemu, má krásnou otevřenost. 
Svou ženu potkal, když trénoval v Ostravě. Setkali se na fakultě v Olomouci, kde studovala. Byl tam s týmem na testování. Když šel na test variability, ležel na lehátku, a když otevřel oči, uviděl na jejím čele bílé světlo. Hodně v tu dobu duchovně cvičil a četl, bral tuhle chvíli jako životní znamení. Dnes jsou spolu deset let. 

Ženil se ve Znojmě v kostele Sv. Mikuláše. V den úplně prvního zápasu juniorky Dukly. Na trenérské lavičce ho zastoupil Günter Bittengel, byla z toho tenkrát remíza 0-0 v Kunicích (pozdější farmě Dukly). Od léta 2016 byl Jaroslav Hynek po letech budování mládeže v podstatě ve stejné roli, jako když v Dukle začínal. Byl druhým asistentem trenéra A týmu a trenérem juniorky, sledoval především mladé hráče. Je tím, kdo stojí na vrcholku pyramidy, kde se plní sny nebo také ne. Bývá poslem těchto zpráv. To je vždycky těžké, a někdy i plné hořkosti, kterou musí ustát obě strany. Jak na sobě postupně pracuje, přemýšlí mimo jiné o poznání, vzájemném obohacování a respektu s hráči. Přitom vnímá, že každý žije ve vlastním snu, ve své vlastní mysli a na domluvu je třeba mnoho trpělivosti. Každý z nás se totiž nachází v úplně jiném světě než ostatní. Jednoznačně však dle něj platí: „Jak dáváš, tak dříve nebo později dostáváš.“

V září 2016 se stal hlavním trenérem A týmu. Naplňuje se tak postupně dlouhodobá koncepce Dukly vychovávat nejen vlastní hráče, ale i vrcholové trenéry.

září 2016

Fotogalerie

                       

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET