PORTRÉTY Z JULISKYDominik Preisler
    FANSHOP

JAN JUROŠKA

narozen 2. března 1993, obránce

Narodil se v lůně valašských hor a přímočarost, pracovitost a srdce horala dostal do vínku. Když mu bylo pět let, přestěhovala se rodina do svého vlastního domova na Prostřední Bečvě, v podhůří bájného Radhoště. Do té doby bydleli v domku u máminých rodičů na Hutisku, blízko jiné krásné hory Soláň. S prarodiči měli hezký vztah, nicméně dědeček velký fanda fotbalu nebyl a když Honza rozbil třeba dveře balónem, nelibě to nesl. Vnukova posedlost míčem tak mimo jiné přispívala i k rodinným hádkám, které se vyřešily samostatným bydlením mladé rodiny, přímo vedle fotbalového hřiště. Jeho prvním trenérem byl táta. Přípravky tehdy nebyly, od pěti let trénoval s žáky, hrát začal proti jedenáctiletým. Trénovali tvrdě, ale tým byl celkově mladší a kluci subtilní, stále prohrávali. To se po dvou sezónách naprosto proměnilo, i když byli nejmenší pořád. Táta ho trénoval do dvanácti let a dával mu zabrat. Pochvalu od něj neslyšel dodnes, ale motivovat uměl. Třeba i naštváním. Dodnes si spolu volají každý den, jejich vztah je spíš kamarádský, i když Honza si vůči němu nemůže zdaleka dovolit tolik jako táta k němu. 

Když byl nominován do vsetínského výběru Danone Cupu sponzorovaného Zidanem, probojovali se do celorepublikového finále a Honzovi se ozvali z Baníku Ostrava. Bylo mu dvanáct a dost dobře si neuměl představit, jak náročný život ho čeká. Máma byla proti, plakala, táta mu jít za svým snem umožnil. Ale bydlení na internátě nedovolil, chtěl na něj dohlížet. Tak Honza vstával denně ve čtyři hodiny ráno, dospával v autobuse cestou do Ostravy. Školu zvládal dobře, přesto, že to bylo obtížné. Býval unavený, drobné postavy, za taškou učení a tréninkových věcí ho nebylo vidět. Ráno ho často neprobudily ani tři budíky, jak tvrdě spal. Když se večer protáhnul trénink a on nestíhal poslední autobus domů, který jel v 18 hodin, řidič už ho znal a třeba i půl hodiny na něj čekal. Přiběhl do autobusu poslední, zpocený, splavený, samozřejmě během dlouhé cesty usnul a přejel svou výstupní zastávku na Prostřední Bečvě až na deset kilometrů vzdálenější u přehrady. Doma ho čekala večeře a svačiny na další den, táta s ním každé ráno vstával. Tak to bylo až do jeho devatenácti let. Kromě času stála jeho fotbalová cesta i nemálo finančních prostředků a tak Honza i dnes, když se dostala rodina do tíživé situace, pomáhá, jak může. Vždycky mu fandili, jezdili za ním na zápasy, máma, táta i jeho rodiče. Je prostřední ze tří sourozenců, starší sestra je vystudovaná inženýrka, mladší brácha hraje stejně jako on od dvanácti let za Baník. Po mamince mají všichni tři hnědé oči. Maminka byla vždy milá, hodná, pohostinná, nikomu by neublížila. Táta byl pedant, když řekl "ukliď to" - bez jediného slova šel a uklidil.  Občas táta vybuchl, třeba když nesnědl svačinu a schoval ji - a to se pak bál trestu. Byl vytažen za uši z pod postele, kam se schoval, a na řadu přišel pásek. Máma ho brzdila, ale táta dílo stejně dokonal. Honza je přesvědčen, že to bylo dobře a svým způsobem tátu chápe. Nebylo jednoduché v konkurenci obstát, když se dnes dívá na zarámované fotografie ve svém pokoji, skoro nikdo z kluků už fotbal nehraje. On ano, slzy za to stály. Když se rodiče kvůli němu přeli, že je malý, že to nezvládne, s brekem se mezi ně postavil a křičel: "Ale já to chci". Občas od někoho slyšel, že nemá dětství, ale on už si tehdy kladl otázku: "A co dělají ostatní kluci?" Viděl je poflakovat se s pivem a cigaretou, vůbec si nedovedl představit, co by se dělo, kdyby táta zjistil, že kouřil. Ale hlavně - on to nechtěl. Fotbal ho totiž vždycky nakonec odměnil. Pracoval tvrdě, ať se dařilo nebo ne. A vždycky ta chvíle obdarování přišla. To si říká dodnes. A k tomu ještě, že je důležité nejen, jaký je fotbalista, ale jaký je člověk. 

Předčasně vyrazil k dospělosti a samostatnosti, ale když přijel domů, sdíleli se sestrou společný pokoj až donedávna. Odstěhovala se k příteli až po ukončení vysoké školy ve svých dvaceti třech letech. Honza chodil od sedmé třídy do základní školy v Ostravě a pak složil přijímací zkoušky na střední školu obchodního managementu. Do třídy jich nastoupilo třicet čtyři, ve druhém ročníku jich zůstalo sedmnáct. Učil se dobře a na rozdíl od spolužáků hrál navíc vrcholově fotbal. Uvažoval i o vysoké škole, ale díky "svému" trenérovi Petru Fišarovi se ocitl v Praze, v juniorce Dukly Praha. Petr Fišar mu dal z trenérů vůbec nejvíc. Honza byl malinký, drobný, on mu však přesně předpověděl, kolik bude jednou měřit, ať vytrvá. Má s ním spojené silné zážitky. Jak utekl do lesa a museli ho honit nebo jak ve tři ráno stoupali "na laně" celý tým na Radhošť. Přesto to byl on, kdo ho v šestnácti letech díky velkému růstovému handicapu poslal na hostování do Poruby. Trénoval s Baníkem, ale zápasy hrál na úrovní krajského přeboru, což mohl hrát doma. Bál se, že všechno úsilí a dřina byly zbytečné. Ale stal se lídrem, získal sebevědomí a trenér na něj nezapomněl. Honza ochutnal druhou ligu ve Vítkovicích, pravidelně hrál dorosteneckou ligu v Hlučíně a pak už ho Petr Fišar čekal v Dukle v juniorce s trenéry Peřinou a následně Hynkem. Svými výkony, byl mimo jiné vyhlášen nejlepším hráčem kola, si řekl o přizvání do A týmu. Zapadl dobře, ihned si porozuměl i se slovenskými hráči, kteří jsou mu temperamentem blízcí. Vždyť jeho obec leží téměř na hranicích se Slovenskem. Ke svému prvnímu ligovému startu nastoupil v konci jarní části sezóny 2013/2014. Na hřiště vbíhal za značně nepříznivé situace. Dukla prohrávala ve vršovickém dolíčku 3:0. Ve své premiéře nahrál na gól Pospěchovi a sám jeden přidal. Byl nominován do sestavy ligového kola. Táta mu poprvé napsal něco, co by se dalo považovat za pochvalu. Nastoupil v základu do zbývajících tří zápasů v sezóně a v duchu doufal, že by to tak mohlo i po létě zůstat. Zároveň věděl, že v dané konkurenci to bude těžké. Projevil o něj zájem Varnsdorf, který vyhrál druhou ligu, ale prvoligové účasti se vzdal. Podzim 2015 strávil tam, v zimě se vrátil na přípravu do Dukly, jejímž je hráčem. Opět o něj projevily zájem druholigové týmy, do léta hostoval v FC MAS Táborsko. Dostal příležitost se vyhrát, získat zkušenosti v dospělém fotbale a Dukla v něm má další příslib vzešlý ze své juniorské líhně. Výrazný, dynamicky pravý halfback, obounohý, rád střílí i nahrává, umí poslat přesný centr a hru nezadržitelně táhne nahoru, k soupeřově brance. V Dukle se poprvé dotknul vrcholového fotbalu a potkal v ní i svou přítelkyni, tiskovou mluvčí klubu. Momentálně už je fotbal nerozděluje, Juri je zpět v pražské Dukle a valašské hory jsou místem, které jim poskytuje útočiště, čerstvý vzduch a čistou hlavu. 

únor 2016

V červnu 2017 přestoupil do 1.FC Slovácko.

Fotogalerie

                         

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET