PORTRÉTY Z JULISKYJan Holenda
    FANSHOP

JAKUB MAREŠ

narozen 26. ledna 1987, útočník

Maminka pracovala ve Sklo Unionu Teplice, táta choval akvarijní rybičky. Měli doma asi sto akvárií a sto tisíc rybiček. Jakub tuhle vášeň nepodědil, ryby dokonce ani nejí, ale miluje oceán a potápění. Bydleli v paneláku 3+1, jeden pokoj měli společný se sestrou, ve druhém spali rodiče a třetí byl plný akvárií. Táta mu rybičky občas ukazoval, někdy se na nějakou i Jakub sám zeptal, ale nejvíc ho zaujalo, když tátovi ukousla piraňa kousek prstu.  
Poprvé hrál fotbal ve čtyřech letech na škváře v Újezdečku u Teplic. Byl malinký, drobounký, nikde ho v tom věku nechtěli. Táta s mámou už ho však chtěli někam „uklidit“, aby měli alespoň na chvíli klid. Neustále běhal a nikdy nepřestal. Jeho první zápas natočil táta na kameru. Dali mu dres, byl mu samozřejmě velký, běžel sám na bránu a přišlápl si rukávy. Upadl, plakal, táta běžel za ním. V sedmi letech si všimli, že mezi kluky na hřišti vyniká. Táta hrál druhou ligu za Neratovice, strejda, Zdeněk Rollinger, byl ligový hráč Teplic. Celá rodina žila fotbalem. Otec byl „skrytý trenér“, náročný, ale uměl pochválit. Když dal gól, rozzářený mu říkal: „Tak pojď, dáme si dobrý oběd, masíčko, knedlíčky...“ Máma byla mnohem větší kritik. Když se v něm táta viděl, hned dodávala: „Aby se z tebe táta nezbláznil.“

Vyrůstal na typickém teplickém sídlišti, panelák vedle paneláku, hodně rodin pohromadě, kriminalita. Jako kluk se nebál, poprvé se lekl, když měli feťáky ve sklepě a táta je šel vyhnat. Ale jinak, když si na něj někdo něco dovolil, o pět let starší sestra rázně zakročila. Paneláky byly postaveny do „účka“, uprostřed stálo pískoviště a kolem tráva. Boty dali jako branky, a už hráli. Byl z kluků nejmladší, otrkal se. Další hřiště měli „na betonce“, bylo to parkoviště, ale moc lidí tam pro jistotu neparkovalo. V jedenácti letech se s rodiči odstěhovali do šest kilometrů vzdáleného Háje u Duchcova, do vesnického baráčku, kde rodiče bydlí dodnes. Do školy musel dojíždět, brávala ho autem máma, která jela do práce. Hodinu pak čekal před školou, jezdili příliš brzy, budova byla ještě zavřená. Číhal, až nějaká učitelka nechá otevřené dveře, a šup do šatny do teplíčka. Když ho nenačapal školník. Po vyučování trénink, pak zase s mámou domů. Jeho fotbalový „otrok“. Stejně to pokračovalo i na střední odborné škole technické, jeho obor byl elektrikář. Hrál především fotbal, ale přece jen by něco opravit i dnes dokázal. To už nastoupil svou profesionální kariéru. V roce 2004, bylo mu sedmnáct, v FK Teplice. Následující sezóny strávil na hostování v FK Ústí nad Labem a 1.FC Slovácko a v roce 2007 se vrátil do Teplic. O čtyři roky později nastupoval jako hostující hráč v pražské Spartě a o rok později přestoupil do FK Mladá Boleslav.

Jeho vrcholový start v sedmnácti letech byl velkolepý, zažíval euforii, nastoupil v poháru UEFA proti Celticu Glasgow. Od šestnácti až do dvaceti let působil ve všech reprezentačních mládežnických výběrech. Kromě třetího místa na ME hráčů do devatenácti let přispěl i ke stříbru české reprezentace na MS do dvaceti let v Kanadě. V Mladé Boleslavi se probojovali do finále Českého poháru, který už předtím vyhrál s Teplicemi. V roce 2013 se poprvé objevil v Dukle Praha na hostování, které se po roce proměnilo v angažmá. Když hrával v Boleslavi proti Dukle, říkal spoluhráčům: „Oni jsou takoví slušní, musíme je provokovat, rozebereme je.“ Jakmile vstoupil do šatny Dukly, přiznali mu někteří zkušenější hráči: „My jsme si vždycky říkali, že jsi magor, a teď s tebou sedíme na kafíčku.“ 

Jakub má v sobě buď černou, nebo bílou. Táta je klidný, občas působí naštvaně. Máma je výbušná, cholerická, co si myslí, hned řekne. Je po ní. Z poslední řady na tribuně na něm poznáte, jestli ho hraní baví, nebo nebaví. Není taktik, říká věci bez obalu, občas působí arogantně. Hodně mluví a na hřišti i řve. Plašší povahy z něho mohou být nešťastné.  Navíc je mu všechno málo, vždycky chce víc. Díky své povaze má pověst „rapla“, na druhou stranu, když přišel do Sparty a hráči Řepkovi vykali, on ne. A uměl se ozvat.
Jeho sestra má čtyři děti, zatím to převzala i za něj. Přesto, že je se svou partnerkou už devět let. Potkal ji v devatenácti v Teplicích, následovala ho přes celou republiku, když hrál ligu na Slovácku. Dnes si pořídili dům za Prahou a odejít z něj by chtěli už jen do zahraničí. Může působit jako frajírek, v módě se vyzná, přesto nemá rád namyšlenost. Umí být i pokorný a přijímat připomínky. 
Když šel na mistrovství světa „dvacítek“ kopat penaltu, máma odešla na záchod. Neměla na to nervy. Dobře to dopadlo. Jinak byl ale celoživotním sběračem žlutých karet, za řeči dostal i červenou. Rodiče trpěli, jen se rozeběhl směrem k rozhodčímu, už věděli, že to přijde. Jak je starší, na hřišti se v tomto smyslu zklidňuje. Když hráli pohárové utkání v Neratovicích, přijel se podívat táta a děda, kterého viděl dvakrát v životě. Naposled před deseti lety. Druhého dědu nepoznal vůbec. K babičkám sice jezdili, ale dědečkové jaksi chyběli. Oba se rozvedli a od rodiny odešli. Důvod, proč se přestali stýkat, nezná, nikdy se nezeptal.  Táta s dědou se k sobě na utkání chovali hezky, a když s nimi trenér Kozel uviděl Jakuba, smál se: „To je neuvěřitelné, jak jste si všichni tři podobní.“

Jakub nerad něco dokazuje, spíš oplácí vloženou důvěru, svěřenou zodpovědnost. Je výborně individuálně vybavený, silově i kondičně, o kopací technice nemluvě. Rychlý, i když s pocitem, že býval rychlejší. S věkem už ale hraje fotbal trochu jinak. Nicméně to podstatné zůstává - srdce a naturel pitbulla. Jeho statná postava po tátovi (i po dědovi) budí respekt. A přišel do věku, kdyby se jeho výbušnost měla začít proměňovat v přirozenou autoritu. 

říjen 2015

Po vypršení smlouvy v červnu 2016 se upsal slovenskému týmu MFK Ružomberok.

Fotogalerie

                 

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET