PORTRÉTY Z JULISKYRadek Havala
    FANSHOP

ANTONÍN ČEPEK

narozen 21. srpna 1985, kondiční trenér

Narodil se v Duchcově, ale vyrůstal v malém městě Bílině. Maminka pocházela z velmi početné rodiny, přičemž věkový rozdíl mezi ní a nejstarším sourozencem byl dvacet let. Podstatnou část jejího příbuzenstva Antonín vůbec nepoznal, včetně babičky s dědou. Tatínek byl ze tří bratrů, ale i jeho rodiče zemřeli v Tondově dětství. Takže vzpomínky na prarodiče jsou jen matnými střípky z dětství. Vyrůstal se svou o deset let starší sestrou, která se v sedmnácti letech odstěhovala ke svému příteli – budoucímu a současnému manželovi –, a tak zůstal značnou část dětství v podstatě jako jedináček. Nejvíc času tak prožil se svými rodiči, v panelákovém domě, ve kterém žijí dodnes. Máma pracovala v Glavunionu, měla na starost expedici skla. Táta byl zámečník, ale podstatnou část života prožil jako důlní záchranář. Ocital se při zásazích v extrémních teplotách, často hořelo nebo byla pod zemí velká vlhkost, a jednoho dne při akci zkolaboval. Prodělal srdeční příhodu, ale lékaři tehdy na příčinu nevolnosti nepřišli. Táta byl povahou spíš klidnější, ale měl strašnou sílu. Postavou nebyl žádný hromotluk, ale vždycky, když mu Tonda pomáhal na zahradě, obdivoval ho za to, co všechno unesl. V rodině však byla impulzivnější spíš maminka. Rodiče spolu žijí celý život, dnes si již užívají důchodu. 

Divoký, svéhlavý a jako mladší synáček možná i trochu protěžovaný. Školu měl tři minuty od domu, učil se na samé jedničky, a to dokonce i v prvních letech osmiletého gymnázia. V době dospívání začal být trochu rebel, věčně diskutoval a byl děsně chytrý. Tak mu občas výchovný pohlavek přiletěl ještě i v šestnácti letech. Rodiče ho měli ve třiceti a vždycky ho chtěli dobře vychovat, což se jim snad povedlo, a on je jim vděčný za vše, co pro něj udělali. 

Celý život hodně sportoval. S kamarády běhal po okolí, celé dny hráli fotbal, hokej. S tátou bruslili, plavali, hráli tenis. Ráno se svačinou vyrazil ven a vracel se večer. Poměrně brzy si ale uvědomil, jak důležité je v životě zdraví a vzdělání. Reprezentoval školu na olympiádách v anglickém jazyce, hrál hokej, ale již v dorosteneckém věku si soudně řekl, že v týmu jsou lepší, než je on. Podal si přihlášky na několik škol, mezi nimi i na vysokou vojenskou. Neprošel psychologickými testy s odůvodněním, že neumí přijímat autority. Je hodně zarputilý a musí vidět smysl svého konání. Především však dokáže neuvěřitelně napnout síly, když za něčím jde. Přál si dostat se na FTVS. Na malém městě vynikal téměř ve všech sportech, ale v konfrontaci s celorepublikovým výběrem procitnul a pochopil, že to bude těžké. Odmaturoval a u přijímacích zkoušek uspěl, přijel sám do Prahy, kde se doslova učil jezdit metrem. Do školy dojížděl sedmdesát minut. Studium ho naprosto pohltilo, bavila ho anatomie, fitness, biochemie, biomechanika… Ve sportovních disciplínách byl všestranný, výborný v gymnastice, špatný v plavání, a tak proto, aby se zlepšil, vstával brzy ráno a jezdil do bazénu na druhou stranu Prahy trénovat. Státnice nakonec bez problémů zvládl. Dokázal vynaložit velké úsilí. Ve druhém ročníku už trénoval ve Slavii jako kondiční trenér žákovské a dorostenecké kategorie, tam potkal Michala Prokeše, s Michalem Šrámkem vyhráli tehdy českou ligu dorostu. B-mužstvo mužů tehdy vedl Luboš Kozel, právě s ním odešel do Jablonce, a když Luboš přestoupil do Liberce, Antonín se vrátil do Slavie. Když Michal Prokeš rozjížděl projekt „nové Dukly“, nabídl mu dlouhodobou koncepční spolupráci. Měl tehdy lákavou nabídku do exotické Arábie, ale dal přednost Julisce. A nakonec je rád. Obloukem se zde opět sešel s Lubošem Kozlem, se kterým si rozumí i v osobní rovině. Jeho způsob kondiční práce je založen na individuálním přístupu. Vychází ze stylu hry týmu, který klade různé nároky na jednotlivé posty v herním rozestavení. S hráči si stále „hraje“ a hecuje se, soutěží, třeba o tatranku. Nechce být trenér, co sedí za počítačem a vyhodnocuje čísla, nebo jen u lajny píská na píšťalku. Nejtěžší je přesvědčit hráče, že byť dělají nepopulární věci, dělají je vždycky jen pro sebe. Vede je ke správné životosprávě, ale není militantní, protože kolektivní sport je o emocích. Netoleruje poklesky, ale dnes již ví, že hráči nemohou jíst celý rok kuře s rýží, nejsou totiž naprogramované stroje. Samostatnou kapitolou je práce se zraněnými hráči. Nic jim nikdy nezastírá, aby pak nebyli zbytečně zklamaní. Je lepší být příjemně překvapený pesimista. A hlavně, v takové situaci není místo pro lítost. Hráč se musí připravit na to, že několik týdnů či měsíců bude bez fotbalu, který miluje. Že bude s kondičním trenérem víc než s vlastní rodinou a přijdou chvíle, kdy ho bude nenávidět a budou jiskřit emoce. A když se vrátí na hřiště, bude stejně začínat zase od začátku a bude zapotřebí mnoha trpělivosti a dřiny, než se dostane do původní fotbalové formy. Proto jeho největší nemateriální radostí a odměnou je, když hráč po zranění vběhne na hřiště a dá gól. Někdy se stane, že když s marodem opouští brzy ráno vyšetřovnu magnetické rezonance s výsledkem „přetržený vaz“, přivezou po nich na vozíčku pacienta indikovaného k operaci nádoru na mozku. Tehdy jim říká: „Ty si myslíš, že máš problém? Ne, on má problém, protože neví, zda se dožije Vánoc.“ 

Když je volný den, vyjde z fitka a jde se projít, sedne si do kavárny třeba v Nerudovce, rozjímá a pozoruje kolemjdoucí. V životě se mu podařilo vše, o co usiloval. Má krásný život, protože si umí poručit. Kromě Dukly je kondičním trenérem reprezentace U18, občas letí na trenérské sympozium do Koreje. Prošel pedagogickou praxí na školách, a když viděl pohybovou úroveň dětí, hned věděl, že nechce učit. Nechce být vychovatel či náhradní táta, ale usměrňovatel a motivátor. Občas se na zápas Dukly přijedou podívat i rodiče. Mají radost, protože dělá práci, která ho naplňuje, baví a dobře živí. Ale maminka zároveň vidí, jak touto posedlostí trpí jeho soukromý život. Když je unavený (nejvíce z organizačně-byrokratických vyřizování, které jsou s trenéřinou v Dukle spojená), ignoruje telefon, je rád sám. Ale ženu a děti by si přál, považuje to v životě za nejcennější. Dukla je jeho práce, a trenérský štáb A-týmu druhá rodina. Tu svou zatím nemá. Spousta věcí s ním není jednoduchých. Do seznamovacího inzerátu by si mohl napsat: „Nezadaný, bezdětný, urputný perfekcionista, skoro pedant.“  Ale zásadní věta jeho života, kterou říká svým hráčům v bolestech, zní: „Nesmíme zoufat - ale doufat, protože tady není místo pro slzy, jinak tě to semele.“ 

listopad 2015

Od léta 2016 kondičním trenérem FK Teplice.

Fotogalerie

           

Zpět na výpis galerie hráčů
 


Fotogalerie


Partneři klubu

carbounion.czadidas.cztop4football.czfides.cz
carbounion2sportprogres.cznh-hotelsHET