Jistě si pamatujete článek, který jsme uvedli před odjezdem lékaře prvního týmu do Maďarska a někteří z vás i ví, že naše lékařská reprezentace skončila na krásném stříbrném druhém místě. Všichni si ale teď můžeme přečíst, jak celých sedm dní probíhalo očima našeho Šindyho.
V základní skupině se tým České republiky střetl s Jižní Koreu, Německem a Švédskem. „První utkání jsme hráli s Jižní Koreou, hráči byli malí, běhaví a všichni vypadali mladší než my, i když jim bylo i o deset let více. Hrozný. Vypadali opravdu strašně dobře. I tak jsme s nimi vyhráli 3:0,“ vzpomíná. „Pak jsme hráli s Německem, kde nás hrozně řezal rozhodčí. Se štěstím jsme utkání ukopali na 1:1. A poslední zápas jsme museli neprohrát se Švédama. Vyhráli jsme 4:0, první branku jsem dokonce dal já,“ spokojeně dál vypravuje.
A kdo vás čekal ve čtvrtfinále?
Skupinu jsme vyhráli. Byl to pro náš veliký úspěch, který jsme nečekali. Ve čtvrtfinále jsme dostali Rakousko. V úvodu utkání jsme dostali náhodný gól po jediné chybě gólmana Radka Žižky, který nás jinak celý turnaj výborně držel. Silou vůle jsme utkání otočili a nakonec zvítězili 3:1.
To jste to otočili dost s přehledem. A jak probíhalo semifinále?
V semifinále jsme narazili na nejlepší tým turnaje, Anglii. Byli opravdu výborní s nejlepší životosprávou na turnaji. Nikdy je nikdo neviděl s ničím jiným, než s různými kefíry, jogurtovými regeneračními nápoji apod. Po každém zápase strečovali, působili opravdu jako profíci. Takže první poločas jsme na ně vlítli a vyhrávali 1:0, ale pak nás začali neuvěřitelně "mlít". V závěru jsme zabojovali a udrželi nerozhodný výsledek 1:1, takže došlo na penalty. Tady jsem se podruhé gólově prosadil, a díky opět skvělému výkonu Radka Žižky, který chytil dvě penalty, jsme postoupili do finále.
A to jsi byl před odjezdem tak skeptický, takže jak probíhalo finále?
Ve finále jsme hráli zase s Německem, které zvolilo jasnou taktiku přerušování a zdržování hry. Do karet jim dost hrálo pravidlo, které říkalo, že na hřišti musí být vždy minimálně dva hráči nad třicet a dva nad čtyřicet let. Pokud by ti hráči na hřišti nebyli, tak to znamenalo gól pro soupeře. Několikrát přerušili hru s větou: „Check the rings.“ Nikdo jiný to na celém turnaji nedělal. Ve druhém poločase rozhodčí vyloučil jednoho z německých hráčů a hráli v deseti, to se pak ještě víc přerušovalo a kontrolovalo. Přesto jsme vybojovali remízu a přešlo se k penaltám. Jako první jsme šli na řadu my a nedali, oni ano, my ne, oni ano, pak jsem dal já, pak Radek jednu chytil a vše rozhodla osmá série, kdy náš hráč nedal a jejich ano.
Takže k vítězství chyběl jen kousek?
To ano, ale i tak máme všichni velikou radost, je to neskutečný úspěch, na tomto mistrovství jsme poprvé, Německo má za sebou všech 19 ročníků.
Kde jste finále hráli?
Na stadioně Puskáse Ference v Budapešti. Vypadal podobně jako Juliska, jedna tribuna a okolo ochozy.
A co fanoušci?
Ze začátku jich moc nechodilo, ale postupně to narůstalo. Takže na finále tam bylo zhruba přes 200 lidí.
A jak bys celé mistrovství zhodnotil?
Výborný kolektiv, krásně jsme se sešli, všichni jsme hráli s velkým nadšením. Měli jsme výborného gólmana. Od nás z vojenské nemocnice jsme tam byli tři doktoři, kolega s anestezie a kardiolog. Bylo trošku náročné sehrát šest zápasů v sedmi dnech, takže jsme postupem času byli všichni oblepení a zatejpovaní, vzájemně jsme se léčili. (smích) Já celkem dlouho se svaly vydržel, protože jsem strečoval podle našeho týmového fyzioterapeuta Pavla Hráského a maséra Radka Havaly.
Jaká byla reakce od týmu?
Celý týden mi psal náš masér Radek Havala a Petr Král. Všichni mi gratulovali.
A jak to bude s tím vaším brazilským snem?
Když seženeme dostatek financí, tak příští rok odjedeme reprezentovat naši zemi do Brazílie od 6. do 12. července. Takže sen je napůl splněn. A jen tak pro zajímavost, rok na to se jede do L. A. :)
Ať se vám ten sen splní!